Ve věku 68 let zemřela filmová a divadelní herečka Libuše Šafránková. Její kolegové na ni vzpomínají jako na nadanou a milou herečku, která i přesto, že ztvárňovala spíše komické role, byla skvělá i v těch vážných. Vyznačovala se nadhledem, vtipem a sebeironií.
„Vždycky se jí říkalo Libuška, nikdy Libuše, protože to byla tak milá holka, že se to prostě jinak říct nedalo. Libuška byla neskutečně nadaná herečka, můžete na ni vzpomínat tak, že vás dojala, nebo že vás rozesmála, protože ona dokonale plnila oba tyto úkoly,“ řekl herec a scenárista Zdeněk Svěrák, který s Šafránkovou hrál například v Koljovi.
„Asi nejraději ji mám ve scéně z Vesničky střediskové, když počítá žárlivému manželovi, jak dlouho vydrží na jedno nadechnutí pod vodou. Myslím, že nebudu sám, kdo na ni bude vzpomínat jako na krásnou a veselou ženskou,“ poznamenal Svěrák, který ke zmíněné komedii také napsal scénář.
Herečka s nohama pevně na zemi
„Měla výjimečný komediální talent, měla vtip, nadhled, sebeironii,“ vyjmenovává filmový publicista a hlavní dramaturg Filmového centra ČT Jaroslav Sedláček. „Nepřehrávala, velmi šikovně se vyhýbala patosu, dokázala být velmi autentická a do toho byla velice pohybově zdatná,“ vyjmenovává hereččiny klady Sedláček.
Hodila se podle něj do poetiky filmů Jiřího Menzela nebo třeba do děl Miloše Macourka a Václava Vorlíčka. Ten ji jako dvacetiletou proslavil filmem Tři oříšky pro Popelku. Filmy těchto tvůrců společně se Zdeňkem a Janem Svěrákovými by Sedláček zařadil mezi její stěžejní.
„Byla skvělá i ve vážných rolích, pro mě je nezapomenutelná jako Barunka v Babičce, hrála v geniální televizní komedii Svatební cesta do Jiljí,“ vyzdvihuje Sedláček. Tam hrála v páru s Josefem Abrhámem, jehož partnerkou byla i v řadě dalších filmů stejně jako v osobním životě. „Dokázala být skvělou partnerkou, poslouchat toho druhého, to taky ne každý herec umí,“ myslí si Sedláček.
„Kromě toho, že byla velmi půvabná, skromná a plachá, tak jsem na ní také vždycky obdivoval, že nechtěla omílat roli Popelky, dokázala stát pevnýma nohama na zemi a neunášet se jedním obláčkem nebo něčím podobným,“ vyzdvihuje Sedláček.
„Poprvé jsem se s ní potkal v devadesátých letech, předával jsem jí na festivalu v Plzni cenu a byl jsem z toho nervózní a ona mě tehdy uklidňovala, že je nervózní mnohem víc. A když jsme tam 45 minut čekali a ona mi drtila loket, tak jsem poznal, že ta její tréma je doopravdy větší než moje,“ vzpomíná Sedláček.
„Dlouho mě nic tak nevzalo jako tato zpráva, Libuška byla vzácný fenomén, byla mnohovrstevnatá, většinou jsou lidé smělí, nebo plaší, ona uměla protichůdné vlastnosti spojit, že člověk jen stál s otevřenou pusou,“ vzpomíná její herecký kolega Martin Huba.
„Nevím, nakolik byla tady mezi námi šťastná, měla veselé oči, ale za nimi byla stále nějaká smutná něha,“ přibližuje Huba. Charakterizoval by ji jako rošťáka, zároveň byla ale velice opatrná. Velká rána to teď podle něj musí být pro její nejbližší, především manžela Josefa Abrháma.
Osobnost jako Albert Einstein ve fyzice
„Odešel krásný, inteligentní člověk s velkým smyslem pro humor. Všechno se ve mně vzpírá, abych o Libušce mluvil v minulém čase, to podle mě není možné,“ reagoval na odchod herečky ředitel Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský.
„Vždy jsem byl nadšený, že taková krásná žena má takový nádherný smysl pro humor. To se u hereček tak často nestává. Ona nehrála, ale před kamerou i na jevišti existovala,“ vzpomíná herec Milan Lasica.
„Poprvé jsem se s ní potkal jako velmi mladý muž – a který mladý muž z mojí generace nebyl zamilovaný do Líby Šafránkové, tedy platonicky samozřejmě. A pak když jsme se setkali, tak jsem netušil, že jsem se potkal s největší herečkou, jakou jsem v životě poznal,“ reflektuje ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka.
„Měla obrovské charisma, ona byla hrozně příjemný, milý člověk. Kdysi můj děda říkával, že dobrý herec musí být i dobrý člověk. U ní se tyhle věci sešly, proto ji měli všichni rádi,“ myslí si herec Václav Vydra.
„Když se s někým potkáte na pražské filmové premiéře, tak někdy je to takové trošku snobské, někdy trošku pokrytecké, ale nikdy jsem s paní Šafránkovou tenhle dojem neměl, takže bych zdůraznil takovou upřímnost a spontaneitu,“ zavzpomínal spisovatel Michal Viewegh, který napsal Báječná léta pod psa.
„Dokázala se do postavy tak nesmírně vcítit, že všem naskakovala husí kůže, to je neopakovatelné. To je zjev, to je jako Albert Einstein ve fyzice. To je něco neuvěřitelného, co byla. To se těžko říká, co byla Libuška,“ vzpomíná režisér Matěj Mináč, který Šafránkovou vedl ve filmu Všichni mojí blízcí.
