Českému trhu chybí patriotický spotřebitel, který by řekl, že chce český jogurt, máslo nebo třeba maso. Přitom jeho tlak by přivedl na pulty mnohem více výrobků českých farmářů, tedy to, co české zemědělství nutně potřebuje. Myslí si to předseda Zemědělského svazu a viceprezident Agrární komory ČR Martin Pýcha.
Zemědělství potřebuje zákazníka patriota, který bude chtít český jogurt nebo maso, říká Pýcha
Nejenom aktuální kauza kolem hubení hrabošů na polích hýbe českým zemědělstvím. K dalším problémům se řadí cena brambor, která se stále drží poblíž historických maxim, Madeta bojuje o mléko, kontroloři odhalují tuny masa se salmonelou z Polska a sucho poslední roky značně decimuje úrodu. To vše se navíc děje v atmosféře nejistoty ohledně brexitu, obchodních válek a klimatických změn. Tak vypadá letmý pohled na české zemědělství podle novinových titulků posledních měsíců. Jak vnímá situaci předseda Zemědělského svazu Martin Pýcha a jaké jsou podle něj největší problémy, vysvětluje v rozhovoru pro web ČT24.
Zemědělci oddělení od potravinářů a silný tlak obchodních řetězců
Co českému zemědělství chybí nejvíc?
Čechům chybí patriotismus. Spousta mlékáren potvrdí, že když chtějí vyvézt svůj výrobek do zahraničí, skončí už u obchodníka. Ten jim řekne, že jejich výrobek nechce, protože nebude prodávat český jogurt. Třeba v Německu nemá šanci.
Zato tady, ten řetězec, který je v Čechách, ale je nadnárodní, sem naprosto suverénně vozí německé jogurty, i když se v mnoha případech už dnes mimochodem dělají z českého mléka. Jenže tím se vytlačuje český výrobce a potravinář (ten, který surovinu zpracovává – pozn. red.). A pak jsou zemědělci nuceni mléko vyvážet do Německa.
Co s tím?
Kdyby tady byl český patriotický spotřebitel, který by řekl, že chce český jogurt, protože to je o kvalitě, o půdě, o kterou pečují čeští zemědělci, a který když jako spotřebitel kupuje, tak podporuje českou krajinu, pak by se tomu řetězec přizpůsobil. Jenže v Česku lidé stále nakupují podle ceny, na rozdíl od zahraničí. Tam je tlak lidí obrovský.
Uvedu příklad – když se zvýšily kvóty na mléko, jednal jsem v Rakousku, kde jsou družstevní mlékárny zemědělců, ale jsou malé a cenově vyrábí produkty dráže než třeba německé mlékárny, které jsou velké. Ptal jsem se jich proto, zda se nebojí německých jogurtů a dalších výrobků. A oni odpověděli, že nebojí, protože u nich podle ceny nakupuje jen dvacet procent lidí, zato osmdesát procent si koupí rakouský jogurt, přestože je dražší – protože chce podporovat rakouského zemědělce.
Proč to není v Česku?
My jsme to podcenili a stát to nepodporoval. A i když jsme pak volali po nějakém marketingovém kroku. Takový třeba zavedli Poláci a byli schopni podporovat export i třeba reklamu na polské potraviny v Česku. Díky tomu se jim daří. Oni mají také ale obrovskou podporu od státu, protože tam v zemědělství ještě dnes pracuje asi 16 % obyvatelstva, u nás je to někde na úrovni dvou procent.
To je tedy to podstatné minus?
Obrovská nevýhoda je zejména v tom, že máme zemědělce, kteří produkují suroviny, oddělené od potravinářů, kteří je zpracovávají. A mezi nimi je velký konkurenční boj. Navíc máme poměrně silné obchodní řetězce, které vytváří právě ten obrovský tlak na dodavatele.
A na druhou stranu, když se podíváte na ceny zemědělských výrobců v Česku, tak jsou většinou nižší než ceny v EU, takže vyrábíme levněji, a přitom kvalitně. Je to dáno právě i tím, že máme zákazníky, kteří preferují nákup dle ceny, což tlačí směrem k větší efektivitě, a to jak na straně zemědělců, tak na straně potravinářů.
- Ve struktuře tržeb zemědělských podniků v Česku se v střednědobém měřítku střídaly na prvním a druhém místě mléko s obilím. Vliv na to má především výše ceny. Jakmile se zhorší, jako např. v roce 2016, kdy cena mléka byla 6,70 Kč/l, tržby za mléko jdou na druhé místo za obiloviny. Na třetím místě u nás stabilně ale zůstává řepka. Ta je také jedinou komoditou českého zemědělství cenově srovnatelnou se zahraničím, a to ze střednědobého i dlouhodobého hlediska.
- Obilí a řepka se staly nosnými rostlinnými komoditami a v průměru zajišťují okolo 80 % tržeb zemědělských podniků od produkce rostlinného původu.
- Ve finále se u nás zvyšuje podíl rostlinných výrobků a podíl živočišných klesá – ovlivňuje to právě lepší zpeněžování komodit rostlinného a horší zpeněžování komodit živočišného původu.
- Zdroj: Zemědělský svaz
Graf ukazuje, že se cenové nůžky nepřestávají rozevírat. Zatímco ceny v zemědělství v 1. pololetí 2019 oproti roku 1989 vzrostly 1,9krát, ceny vstupů do zemědělství zhruba 5krát. (Svislá osa v procentech.)
Rozevírání cenových nůžek v Česku (rok 1989 = 100 %)
Komunismus a násilná kolektivizace myšlenku družstev zdiskreditovaly
O kolik tedy v průměru prodávají čeští zemědělci levněji a co?
Z hlavních komodit snad kromě řepky se to týká všeho, tedy obilí, masa, mléka. Tady prodávají čeští zemědělci někdy až o dvacet procent levněji, než je průměrná evropská cena. Řádově na tom tratí až deset miliard korun ročně. A to je právě důvod, proč jako svaz chceme, aby zemědělci měli silná družstva schopná tlačit na cenu. A taky bychom potřebovali zmíněného uvědomělého spotřebitele.
Jinak řečeno, hodil by se český řetězec?
Ano a ideálně kdyby ho vlastnili čeští zemědělci, kteří by tam dávali své vlastní produkty. A bylo by to založené na tom, že pokud chce někdo podpořit české potraviny, českou krajinu, české zemědělce, českou přidanou hodnotu, tak půjde nakoupit tam, kde bude mít garantováno, že to je český výrobek.
A v čem je problém?
Nejsou schopni se domluvit. Družstva se budovala desítky až stovky let a bohužel těch 40 let komunismu to přerušilo a družstva získala za tu dobu negativní nálepku, a to kvůli násilné kolektivizaci. Komunisté vzali, co fungovalo, protože družstevní model fungoval a funguje všude na světě. A my je teď nedonutíme k tomu, aby do toho šli, jméno se strašně poškodilo.
Přitom jsme je za první republiky měli.
Ano, měli jsme velmi silná a dobrá družstva, ale bohužel komunismus to uchopil, jak to uchopil – a po roce 1989 to bylo vnímáno, že družstvo je spojené s kolektivizací. Tak se to vše rušilo.
A dnes zjišťujeme, že je to špatně. My sice máme velké podniky a dokážeme litr mléka vyrobit levněji, ale v jiných zemích společně nakupují třeba krmiva, hnojiva nebo osiva a benefit z toho je obrovský. Zato u nás každý zemědělský podnik nakupuje individuálně a teprve teď se znova vytváří družstva, aby společně byla schopna nakoupit levněji.
A je to opět i otázka zmíněného marketingu, který se po roce 1989 hodně podcenil, a toho, že třeba většina supermarketů je zahraničních – a ty mají vše navázané na své dodavatele, v mnoha případech celoevropské. Pro ně je jednodušší, než se zabývat nákupem od 20 až 30 českých dodavatelů, říct si zahraničnímu, který to pokryje celé naráz.
A až teprve teď se tyto řetězce začínají orientovat i na české zemědělské dodavatele, respektive na potravináře, jenže spousta z nich už dávno skončila… Takže když řetězce teď říkají, čeští tady nejsou, tak musíme odpovědět: protože jste je zlikvidovali, když jste od nich nekupovali.
Názorný příklad – řešil jsem i případy, kdy řetězec byl schopen nakupovat třeba třešně v Holandsku, přestože český dodavatel by mu je nabídl za 60 procent ceny, než za kolik to nakupoval. Ale oni byli zvyklí, že to prostě nakoupili pro celý řetězec pro x zemí v Holandsku na burze, a vůbec to od našeho, českého, nechtěli. No a ten, když to neměl kam umístit na trhu, tak logicky přestal vyrábět.
Co rodinné farmy, ty do toho nepůjdou?
Rodinné farmy se družstvům brání právě na základě historické zkušenosti s kolektivizací. My jim naopak říkáme, že to potřebují ze všech nejvíc. Například u mlékařských družstev, tam jsou i malí farmáři a mají z toho výhodu. Například náklady na svoz – mnohdy by od nich mlékárna ani nic nesvážela, protože by se jí to nevyplatilo. Jenže vyjednává to za ně družstvo, které jasně řekne, že když to mléko chtějí, pak musí vzít od všech.
A ti malí jsou tak méně znevýhodněni, než když dodávají samostatně. Ale tohle je proces, který se nedá urychlit, bude to trvat desítky let, než se dají družstva znova dohromady a zapomenou na historickou zkušenost. Chceme je motivovat, aby družstva vytvořili, ale je to dlouhodobý proces, to nepůjde hned.
V jiných zemích s družstvy nemají problém?
Ne. V západní Evropě to funguje jako u nás za první republiky. Tehdy si zemědělci spolu vytvářeli své vlastní mlékárny, cukrovary a podobně. S nástupem komunismu se to oddělilo a po roce 1989 už se to zemědělcům nevrátilo. Prodalo se to do třetích rukou a není tam majetková propojenost.
Když se podíváte například na sektor mléka v západní Evropě, tak tam zemědělci ovládají i velkou část mlékáren. A když je pak sektor v nějaké krizi, tak oni nebojují mezi sebou, ale snaží se jedna i druhá strana rozdělit o problém. U nás v konečném důsledku ztrátu nesou jen zemědělci, kteří pak prodávají mléko za šest korun, tedy pod výrobními náklady.
Podobně třeba u cukrovarů. V Česku jich máme sedm, které jsou v majetku pěti vlastníků, z toho tři jsou moravští a zbytek jsou dvě zahraniční společnosti, Dobrovice a Agrana. A to jsou zahraniční vlastníci a přes ně to jsou vlastně jejich zemědělci.
Když se pak bavíme o tom, kde zůstane v Evropě zachována výroba cukru, tak logicky například francouzský zemědělec si nezničí svůj vlastní cukrovar doma, to radši zavře svůj vlastní cukrovar v Česku, protože tam to nemá dopad na toho zemědělce. To je pak další aspekt, který se do toho promítá, a je to obrovská chyba. No ale hlavně je to taky otázka podpory, dotací a rovných podmínek.
Nižší daně v Polsku a možnost nižších odvodů do důchodového systému
Dotace a podpora – jak to s nimi u nás aktuálně vypadá?
Konečně jsme se dostali na evropský průměr z hlediska přímé platby a na nějaký mírný nadprůměr z hlediska programu rozvoje venkova – tam však nyní máme navržené největší krácení. Z hlediska národních podpor je to ale bohužel s ostatními zeměmi nesrovnatelné a to je ten velký problém, protože se to pak promítá do zmíněné efektivity.
Dá se to nějak přirovnat, co je to obrovský nepoměr?
Těžko se to vyjadřuje číselně. Například otázka DPH na potraviny. Česká republika ve středoevropském regionu má tuto daň největší. Nebo otázka zdanění, kdy polští farmáři mají třeba nižší daň z příjmu než v ostatních sektorech. U českého zemědělce je to jedno, platí prostě daň z příjmu, maximálně máme pro OSVČ daňový paušál.
V Polsku třeba platí i určitá míra podpory, kdy se polský farmář může rozhodnout, zda chce mít vyšší, nebo nižší důchod, a když se rozhodne pro nižší, tak odvádí do systému nižší poplatky.
Další věcí jsou třeba poplatky za využívání vody na závlahu. V Rakousku, v Polsku zemědělec neplatí nic. V Německu je poplatek za používání povrchových vod také nižší než u nás. Ale v Česku se se zemědělci nikdo nebaví. Prostě zaplatíš jako každý jiný. Tyhle věci se sčítají a promítají do celkové efektivity.
Graf ukazuje množství chovaných zvířat ve finančním vyjádření na hektar v porovnání s dalšími zeměmi. Česko je v přepočtu na hektar sotva na 59 % průměru EU.
Rostlinné a živočišné podíly na produkci zemědělských výrobků (v %)
Je to někde vyčíslené, o kolik je na tom kvůli různým takovým podporám v jiných zemích český zemědělec hůře?
Špatně se to kvantifikuje, protože to není nikde popsané. Jsou to věci, které nespadají pod rámec společné zemědělské politiky, nikdo je oficiálně nesleduje, nevyhodnocuje. Ale my samozřejmě o některých případech víme i z doslechu a snažíme se zjistit, jestli to tak je.
Pan ministr Miroslav Toman zadal také studii, která má ukázat, jak to opravdu je z hlediska těchto různých podmínek. Jde o srovnání českých zemědělců se zeměmi na západ od nás, především s těmi, které jsou největšími dovozci potravin do České republiky. To znamená třeba Německo, Polsko, Dánsko, Holandsko a tuším, že tam je asi i Francie nebo Španělsko.
S výsledky v ruce se pak budeme bavit o tom, proč český zemědělec nebo potravinář těžce ustává konkurenční tlak na domácím trhu. Protože bojujeme o český trh, my nejsme extra velcí exportéři potravin, vyvážíme spíše suroviny, což je samozřejmě věc, která se nám také nelíbí, byť to bereme jako nutnou daň za situaci, kterou tady procházíme. Tedy to, že máme oddělený potravinářský sektor od zemědělců a nemáme vybudovaná silná odbytová družstva. Na tom teprve teď pracujeme.
Čeští zemědělci raději prodají mléko do Německa
Českému zemědělství analytici vytýkají ale právě to, že sice neprodukuje málo, ale že vyváží jen suroviny, a ne hotové výrobky, které mají vyšší přidanou hodnotu, tedy i cenu, a tím pádem za ně i zemědělci více utrží. Česko například vyváží 400–500 milionů litrů syrového mléka, produkce navíc pomalu roste, ale proč vlastně tedy z mléka nevyrábíme a neprodáváme více sýrů, smetany, másla, tedy těch hotových výrobků, a naopak velkou část dovážíme?
Protože venku jsou schopni dodat za nižší ceny, což je ovšem zase o zmíněné výši národních podpor. A taky samozřejmě o tom, že my tady máme třeba poměrně hodně mlékáren na to, jak jsme malá země, které však nejedou na sto procent kapacity. A tak i ekonomika mlékáren je nepříznivá a platí pak zemědělcům v Čechách nižší cenu než jinde.
Čeští zemědělci to pak radši prodají do Německa, protože když dostanou za litr mléka o 20–30 haléřů více, tak to jsou v konečném součtu milionové částky, například u zemědělského podniku, který dodává 15 tisíc litrů mléka denně.
Graf znázorňuje, že průměrná cena mléka v období roku 2006 až 1. pololetí 2019 byla cca 8,10 Kč/l, zatímco průměrné vynaložené náklady při výrobě mléka 8,40 Kč/l a postupné vyrovnávání trendů.
Průměrná cena mléka (v Kč/l)
To jsme se dostali k Madetě. Ta přišla nedávno o pětinu mléka, protože jeden z jejích významných dodavatelů, Mlékařské a hospodářské družstvo JIH, bude více dodávat do Německa, do mlékárny Goldsteig v Chamu, a to kvůli vyšší ceně. Pro Madetu to může znamenat roční propad tržeb až miliardu korun.
Mlékárna v Chamu stojí o české zemědělce, a proto jim nabídla spolupodílnictví. Mimochodem to proběhlo v době, kdy jsme dali dohromady čtyři odbytová družstva a začali jsme sami uvažovat, že bychom měli vlastní zemědělskou mlékárnu. Tím bychom vytvořili tlak na cenu.
Jenže když jsme o tom začali přemýšlet, mlékárna v Chamu přišla s tím, aby se mlékařské družstvo Jih stalo jejich členem, což bylo pro ně lákavé. A tohle měla udělat Madeta, když věděla, že jí hrozí, že přijde o mléko. Oni to neudělali a dnes se diví, že o mléko přišli. A přitom jednání v Chamu probíhalo více než rok.
Proč to Madeta neudělala?
Víte, ono je to citlivé. Když se zemědělec stane spoluvlastníkem mlékárny, tak má přehled o tom, jak mlékárna hospodaří, vidí, za kolik se nakupuje, kolik se vyrábí a kolik se vydělává. Německé to nevadí, ona mléko potřebuje a stejně se zodpovídá zemědělcům, kteří jsou vlastníky mlékárny. U nás je vlastník pan majitel Madety Milan Teplý.
I výrobek z českého masa ve skutečnosti někdy obsahuje část z dovozu
Jak je to s další důležitou komoditou, masem? Zaznívá, že by se mělo z Česka více vyvážet, v něm přidaná hodnota už je.
Ano, maso je přidaná hodnota. Na to, abyste ho vyrobila, potřebujete mít pícniny a vyrábět krmivo, to dáte zvířatům a maso pak prodáte nebo případně masné výrobky – což už je další přidaná hodnota.
Kdežto my jsme v situaci, kdy vyvezeme obilí, někdo z toho obilí vytvoří krmivo, z toho udělá maso a masné výrobky a my je pak tady v Česku kupujeme, takže přidaná hodnota se vytvoří někde jinde. Česko má přitom nadprodukci obilovin, jenže my je vyvážíme místo toho, abychom je zkrmili. A protože to nejsme schopni vyrobit a prodat v mase a v masných výrobcích, tak to vyvážíme syrové.
Proč to nejsme schopni zpracovat?
Otázka zpracovatelského průmyslu. Pro něj je to daleko jednodušší si to dovézt ze zahraničí. Hlavní důvod je cena. Dovozy do Česka jsou levnější.
Proč?
Důvodů je několik, jednak opět národní dotace. Venku mají veliké závody – v porovnání s nimi je i Agrofert malý. I když máte malou porážku, musíte prodat vše z poraženého prasete. Jenže lidé chtějí třeba jenom kýtu, a už si nekoupí některé partie masa, které se ale musí také prodat.
Pokud však řezníci nemají své vlastní vepřové maso a nakupují je z Německa, objednají si jen to, co potřebují. Některé části sice tamním dodavatelům zbydou, ale oni vydělají na žádaných partiích a ty ostatní často prodávají pod cenou. Jenže tím nám v Česku opět sráží cenu. Prodají jim to za 10, 20, 30 korun na kilu levněji. A navíc řezníci to ještě „schovají“ – tedy část masa koupí v Česku, něco v Německu, ale tváří se, že to je český produkt.
Graf ukazuje, že průměrná cena jatečných prasat v období roku 2006 až 1. pololetí 2019 byla podle Českého statistického úřadu cca 39 Kč/Kg, zatímco průměrné vynaložené náklady cca 35 Kč/kg živé hmotnosti a vyrovnávání jejich trendů.
Průměrná cena masa (v Kč/kg)
A spotřebitel si myslí, že kupuje české maso?
Ano. A my jsme i uvažovali o zavedení QR kódu. Kdyby byly totiž kódy, bylo by vidět, kde to zvíře vyrostlo, kdo ho vykrmil, kdo ho porazil, kdo zpracoval. A pak by se to sešlo na jednom místě, nikdo by nemohl tvrdit, že z jednoho prasete je výrobek jako z deseti. Jde o to, že praxe je taková, že pak všichni prodávají ‚české‘ výrobky, ale toho českého je tam ve skutečnosti jen část, druhá je z dovozového masa a smíchají to.
Dnes je aspoň určitým vodítkem česká vlaječka, kde když o ni chcete požádat, musíte deklarovat, že máte českou surovinu. A minimálně tak dáte najevo, že vás český produkt zajímá. To je i o výchově obchodníka, protože ten prodává to, co zákazník chce. A když uvidí, že zákazník chce české produkty, tak jich bude nabízet čím dál tím více.
Když jsme u masa, jak je možné, že tady máme poslední dobou téměř každý týden maso se salmonelou? Jen za poslední měsíc opět více než čtyři tuny v mase z Polska, ale další tuny i z Česka. Stačí tedy přijatá opatření nebo by se měla měnit?
Dříve se to tolik nekontrolovalo, teď se začalo daleko víc. My jsme už dříve věděli, že některé výrobky z dovozu nejsou kvalitní a proto jsme na to upozorňovali. Jsme ale na jednotném trhu a nemůžeme říct, že budeme kontrolovat jen polské, protože si myslíme, že tam je horší kvalita.
Ale ta situace okolo porážek v Polsku, které se tam staly, nám dala jakýsi nástroj, aby pan ministr Toman řekl, vidíte, tady to opravdu už je riziko, já chci ochránit českého spotřebitele, a zavedl daleko systematičtější kontroly.
Poláci si stěžovali, Unie to vnímala jako diskriminaci polských výrobků a my jsme od začátku říkali, že to není diskriminace, že už v minulosti to tady bylo. U nás se prodávala třeba polská jablka s pesticidy, které jsou v Evropě zakázané, u nás by si to nikdo nedovolil a přesto my je tady v kontrolách odchytíme. A tak bychom mohli pokračovat.
A zkontrolovat u nich všechny menší zemědělce není ani možné, proto systém u nich není tak precizní a kontrolují se spíše ti větší. Tím se eliminuje i větší riziko, že tam něco bude, a zároveň se tím více najednou i zkontroluje.
Ještě uvedu další příklad. Po roce 1989 se u nás zakázalo chlazení masa vodou, z hygienického hlediska je lepší chladit vzduchem, ale je to nákladnější. V Polsku se ale chladí dál vodou. Jenže se to už „neprodává“ spotřebitelům, tedy ti to neví.
Čím to, že hlavně z Polska jsou problémové záchyty?
V Polsku jsou to takoví ‚obchodníci‘, oni i za komunismu nikdy nepřestali obchodovat jako my, mají to v krvi, a u nich je důležitější prodat, než to vyrobit za přísnějších parametrů jako v Česku.
A protože to Státní zemědělská a potravinářská inspekce a Statní veterinární správa začaly daleko více kontrolovat, tak je nyní těch nálezů daleko více. Dříve na to ani nebyly kapacity.
Proto třeba trváme na tom, aby se dozorovým orgánům nesnížil o deset procent rozpočet, jak v rámci jeho krácení navrhla ministryně financí Alena Schillerová (za ANO). Na tripartitě jsem říkal, že se to v žádném případě nesmí připustit, protože jedině i díky tomu, že tady dobře dozor funguje, jsme byli schopni zvládnout třeba i ten africký mor na Zlínsku. A to, že se sem zase vrátí, o tom nepochybuju.
Čínsko–americká obchodní válka. Čína zastavila dovoz agrárních produktů z USA, má to na nás nějaký praktický dopad?
Možná pro hovězí maso – jestliže tam nebude jezdit americké hovězí, můžeme se pokusit jako Evropa, potažmo Česko. My vyvážíme živá zvířata, částečně na porážku, částečně jako genetický materiál. A některé trhy, které pro nás byly zajímavé, jako třeba Turecko, nám vypadly – teď nám může pomoci vozit to do Číny.
Evropa by mohla uspět i třeba s vepřovým, částečně se tam snaží uchytit i s mléčnými výrobky, ale jejich konzumace tam není ještě tak vysoká. Mají jiné zvyky i zažívací aparát.
Brexit také prý souvisí s hovězím masem.
Ano. Je tady velké riziko u hovězího, protože až 80 % hovězího masa, které Británie dováží, jde z EU, především Irska. A pokud by byl brexit, který by nastavil nějaké administrativní překážky a pokud by byla pravda, že Británie bude chtít dovážet své potraviny ze zemí bývalého Commonwealthu – tedy Indie, Nového Zélandu, Austrálie nebo třeba z Jižní Ameriky, tak se může stát, že se část evropské produkce vytlačí z britského trhu. To vše pak zůstane na tom unijním a může to tlačit na cenu, aby šla dolů.
Proto taky Unie uzavírá dohody o vzájemném obchodu a jedná s dalšími zeměmi. Tím důvodem je i větší diverzifikace zahraničního obchodu EU, protože Unie je velkým vývozcem potravin, byť vyváží za stále nižší ceny.
Graf znázorňuje, že zatímco v Česku se situace s dovozy masa nepřestala zhoršovat, v EU se zlepšuje.
Trendy v saldu s masem (v mil. EUR)
EU je ale také největší dovozce potravin do rozvojového světa.
Ano a to je právě pro Česko mimochodem problém, protože jsme v podstatě v postavení rozvojové země, i když jsme uvnitř EU. A my soutěžíme s dovozci surovin z třetích zemí, třeba s Ukrajinou, která nám sem vozí například obilí. Jenže my máme mnohem přísnější předpisy, nemůžeme používat spoustu prostředků na ochranu rostlin, máme vyšší mzdové náklady, přísnější předpisy na welfare zvířat. A to vše nám zvyšuje náklady – jenže pak produkty nabízíme na stejném evropském trhu.
Proč s tím Česko má problém a západní země ne?
Vysvětlím na příkladu. Třeba Francie částečně koupí od nás, od svých producentů a z třetích zemí a udělá surovinu s přidanou hodnotou. Jenže my prodáváme jen surovinu a na trhu se setkáváme a soupeříme s cenou z Ukrajiny, Latinské Ameriky.
Jak moc brexit ovlivní dotace pro české zemědělce?
Teď návrh evropského rozpočtu na Společnou zemědělskou politiku (SZP) při navýšení příspěvků jednotlivých zemí znamená krácení rozpočtu na SZP u přímých plateb asi o čtyři procenta plošně pro všechny. A u programu rozvoje venkova máme navržené bohužel největší krácení ze všech zemí evropské sedmadvacítky, a to krácení mezi 16–20 procenty.
Proč máme nejvíce?
Důvody jsou dva. Jedním důvodem je otázka vyjednávání, které ještě není uzavřené. A pak taky program rozvoje venkova je strukturální forma dotací a vychází tedy z toho, že některé regiony už nebudou pod 75 procenty průměru HPD na obyvatele – protože Británie, která má nadprůměr a naopak některé země jako Řecko a Portugalsko nám spadly, a Česko si tak polepšilo. A jak roste, některé regiony nám proto spadnou do přechodných, kdy ještě sice nejsou nadprůměrné, ještě nejsou tak bohaté, ale nejsou už ani chudé, a to se promítá do krácení strukturálních fondů, včetně rozvoje venkova.
Ale je také otázka, jak to dopadne ve vazbě na dohodu o brexitu, protože některé náklady měla Británie ještě nést, uvidíme, co nastane. I když to bude tvrdá varianta, asi se nestane nic okamžitě, protože si nedokážu představit, že by Británie hned zredukovala potraviny, měla by jich na pultech nedostatek, to neudělá.
Ale v nějakém střednědobém horizontu to může nastat, oni si musí vyjednat své vlastní obchodní dohody, ale se všemi zeměmi na světě, což potrvá několik měsíců. A může se třeba stát, že přejdou na systém, že aby mohli vyvážet něco do Austrálie, budou zase od ní vozit třeba více mléka, a to se pak projeví na evropském trhu. V našem případě třeba u sladu, piva, cukrovinek, které tam vyvážíme.
Ministerstvo zemědělství dostane oproti původnímu návrhu 23 miliard korun v roce 2020 z národních zdrojů o miliardu více. To je dobrá zpráva.
My chtěli víc, miliardu a půl, i z hlediska národních podpor byly nedofinancované některé projekty, jako třeba mléko do škol, ale zároveň jsme tam chtěli ještě finanční prostředky ve vztahu ke kůrovci, k vodě v krajině, protože to je obrovský problém.
A taky se nám nelíbilo, což bylo součástí rozpočtu, už zmíněné navržené krácení u organizací pod ministerstvem zemědělství ve vazbě na kontroly. Ale jinak ta miliarda snížila krácení, ale není to nic navíc.
Sucho a změny klimatu: Půda potřebuje organické hnojení, takže snižování stavů dobytka není cestou
Sucho a klimatické změny ovlivňují poslední roky úrodu – jak to vidíte letos? Podle prvních informací to vypadá, že sezona nakonec nebude tak špatná, ale třeba některé odrůdy brambor mají prý se suchem velké problémy.
Sucho je obrovský problém, zvláště poslední tři roky jsou hodně extrémní. Ale už těch posledních pět let je hodně suchých. Letošní rok je nicméně o něco lepší, než rok 2018, i když z hlediska výnosů se nám to nepohybuje tak, jak jsme původně předpokládali, takže nebude situace až tak dobrá, rozhodně ne jako průměry za několik posledních let.
A dopad sucha je odlišný, záleží na komoditách. Brambory jsou jednou z těch, na které to skutečně dopad má. Ten největší nárůst ceny byl u brambor z loňské úrody, protože když končí období, tak než naběhnou nové brambory, zásoby jsou malé a poptávka na trhu bývá větší než nabídka, a tím roste cena. Teď o něco spadla, ale nejde to naráz, půjde to postupně, jak bude přicházet nová úroda, i v zahraničí. Česko je v totiž v této komoditě soběstačné asi ze 70 %.
Experti upozorňují na potřebu změn v zemědělství v zájmu klimatu. „Pryč od přežvýkavců, pak bychom měli i více plochy pro pěstování potravin a zalesňování,“ řekla agentuře DPA německá spoluautorka zprávy IPCC Almut Arnethová. Například německé ministerstvo zemědělství uvádí, že při vypěstování kilogramu čerstvé zeleniny vznikne 153 gramů CO2, zatímco u kilogramu hovězího je to 13 311 gramů a ke škodlivým emisím přispívají i přežvýkavci včetně krav. Při trávení vylučují metan, který klima ovlivňuje ještě více než oxid uhličitý (CO2). Jak se na to díváte?
Producenti bojují s cenami a problémem s nedostatkem lidí, a pak vám řeknou ochránci: krávy emitují skleníkové plyny, zemědělci jsou darebáci, protože chovají krávy a ještě je týrají, totéž drůbež v klecových chovech, odstavení telat… My naopak říkáme, že máme jedny z nejlepších podmínek, ale fanatickým ochráncům to nevysvětlíte.
Já se zemědělcům mnohdy nedivím, proč by se vlastně vůbec živočišnou výrobou zabývali, a většina to taky už nedělá, protože u té rostlinné potřebuje stejnou techniku od jara do podzimu, zato práce o zvířata je pořád.
Graf ukazuje, jak se v Česku postupně zvyšuje podíl rostlinných výrobků a živočišných naopak klesá. Je to ovlivněné i lepším zpeněžováním komodit rostlinného původu oproti živočišným.
Rostlinné a živočišné podíly na produkci zemědělských výrobků (v %)
Není tedy potřeba dělat nic v souvislosti se změnami klimatu?
Jsem přesvědčen, že musíme najít cestu, kdy jednak budeme mít pozemky, kde budeme intenzivně hospodařit, a pak část pozemků, kde se nám to nevyplatí, protože tam bude horší kvalita půdy. Na nich nastavíme buď extenzivní režim, nebo vybudujeme meze, remízky – tak abychom udrželi určitou míru potravinové produkce a zároveň biodiverzitu a snižovali emise CO2. Ale určitě není cestou snižování stavu dobytka, protože my potřebuje také dostat organiku do půdy.
Netvrdím ale, že problém klimatu tady není, on je a zemědělci se také musí přizpůsobit. Taky potřebujeme zadržovat vodu v krajině, protože první dopad nedostatku je právě na zemědělce, potřebujeme budovat vodní nádrže, závlahy. My jsme ze zemí OECD zredukovali za posledních dvacet let nejvíce závlahových zařízení, protože to bylo drahé. Teď se k tomu zase zpět vracíme.
Martin Pýcha je předseda Zemědělského svazu a viceprezident Agrární komory. Vystudoval Provozně-ekonomickou fakultu na ČZU v Praze. Zároveň působí ve Výboru pro spolupráci zemědělských družstev v EU (COGECA), je viceprezidentem Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů. V letech 2009–2010 působil jako poradce ministra zemědělství. Je autorem odborných článků o zemědělství do celostátních deníků a odborných časopisů Zemědělec, Zemědělský týdeník, Czech Cooperator a dalších.
Předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha