Současné zdražení brambor je výkyvem, se kterým se čas od času setkáváme u některých komodit, kde Česko není soběstačné, řekl v pořadu Devadesátka ČT24 předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha. Přirovnal to ke krizi u másla v roce 2017. V obchodech se nyní nedají koupit české brambory, kterých bylo kvůli loňskému suchu méně než jindy a už došly. Tuzemskou produkci tak musí nahrazovat drahý dovoz. Kilogram brambor nyní vyjde i na víc než dvacet korun.
Nejdřív máslo, nyní brambory. Zdražování dmýchá úvahy o potravinové soběstačnosti Česka
Devadesátka ČT24: Drahé potraviny (zdroj: ČT24)
Pýcha připustil, že na nedostatku českých brambor se podílí i dlouhodobé zmenšování ploch, na kterých se pěstují. To je podle něho dáno výkyvy v tomto podnikání, kde po několika letech ztrát přichází ziskový rok. Brambory jsou také plodina náročná na ruční práci a je stále méně lidí, kteří se jejich pěstování chtějí věnovat. Zemědělci proto mnohdy raději přecházejí na méně pracné plodiny se stabilními výnosy, typu řepky.
A kdo jednou brambory opustí, pro toho je složité se k nim vrátit, dodává Pýcha. Zdůraznil také, že není tak jednoduché z roku na rok (při vidině ziskového období) rozšířit plochu, například kvůli dlouhodobě plánovanému osevnímu postupu. Nicméně si myslí, že ti, kteří brambory pěstují stabilně, letos osázejí větší plochu.
Do května, kdy se čekají nové české brambory, by už cena neměla extrémně růst, myslí si Pýcha. Farmář Miroslav Hak pak v pořadu Devadesátka uvedl, že loňské ztráty se kvůli velkému suchu blížily až k padesáti procentům. Odhadl, že letošní rok se může podobat loňskému.
Vývoj průměrné ceny brambor
Jako možné budoucí řešení vidí Pýcha například to, že Češi budou ve větším poptávat české brambory u obchodníků a ti pak budou ochotni zaplatit zemědělcům vyšší cenu. To je bude motivovat k dlouhodobé produkci.
Připomněl, že samotní zemědělci loni dodávali do distribučního řetězce v Česku brambory na úrovni čtyř korun za kilogram, a nyní – tam, kde ještě brambory jsou – za sedm korun. „Profitují ti, co ještě zásoby mají, a především obchodníci,“ dodal s tím, že zájem o české potraviny opravdu roste a tento tlak na vyšší spotřebu cítí i obchod.
Zmínil i to, že k výraznému růstu cen došlo i u máku, zdražily také některé druhy zeleniny a ovoce. Naopak mnohem levnější je cukr i jablka.
Ekonom: Pěstitelé by se měli spojovat do odbytových organizací
Tomáš Maier z katedry ekonomiky Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity řekl, že zemědělci nyní v průměru spíše hojí ztráty z minulých let. Zdůraznil také, že na konečnou cenu mají naprosto minimální vliv a jejich podnikání je časově náročné a vyžaduje obrovské počáteční investice za situace, kdy se neví, jaké bude počasí za pár let.
Jako jedinou cestu, jak čelit síle nadnárodních firem v agropotravinářské vertikále, vidí pro zemědělce sdružovat se do odbytových organizací. Pýcha k tomu řekl, že ve srovnání s okolními státy je v Česku toto sdružování velmi malé. Daří se u produkce mléka (přes 68 procent produkce), naopak téměř nulové je podle něho u prodeje obilovin.
Dodal také, že cenové trendy udávají u potravin světové burzy. A cena českých zemědělců je o 5 až 20 procent nižší, než jsou průměrné evropské ceny.
Balaštíková: Starat se o soběstačnost
Členka zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Margita Balaštíková (ANO) řekla, že zemědělství je přímo závislé na klimatických podmínkách, které změnit nejdou. Proto jsou i výkyvy v cenách potravin. Současná vláda pak podle ní nemůže ze dne na den měnit to, „co se tady předchozích třicet let záměrně likvidovalo.“
Každá země by se měla starat o to, aby byla v základních druzích potravin soběstačná. Pak by na ni světová cenová politika nedopadala v největší míře jako nyní, domnívá se poslankyně. Zákazník si podle ní v supermarketech zvykl sledovat nejnižší cenu, český trh navíc ovlivňuje přebytkové (a státními kasami dotované) zboží z Německa a Polska, kterému tuzemská produkce nesvede konkurovat, soudí Balaštíková.
Pýcha: Zpřehlednit marže
Místopředseda zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Radek Holomčík (Piráti) řekl, že stát v minulosti rezignoval na podporu lokálních trhů. Tedy nejkratší distribuční cestu mezi producentem a zákazníkem. Dodal také, že „likvidace mléčného a masného průmyslu je záležitostí dlouhodobého selhávání státní zemědělské politiky“.
Balaštíková se rovněž domnívá, že „nastává čas, abychom se zeptali, kde jsou marže, kdo nejvíc vydělává na prodeji potravin, abychom udělali to, co ostatní země: regulaci marží na prodej potravin.“ To se podle ní musí udělat zákonem, ne gentlemanskou dohodou, aby zemědělci získali jistotu pro pokračování svého podnikání.
Holomčík zapochyboval, jestli je to hned nutné řešit takto brutální cestou.
Pýcha dodal, že 50 až 60 procent potravin prodávají řetězce ve slevových akcích. Tento rozsah by se měl omezit, ne zcela zrušit. To by bylo podle něj akceptovatelné i pro obchodní řetězce, které jsou tlačeny k podnákladovým cenám zahraničního zboží. Stát by měl také zpřehlednit marže jednotlivých článků výrobní vertikály.