Přestože byly v Grónsku během letošního roku podmínky, které neměly vést k větší ztrátě ledu, přišel největší ostrov světa o desítky miliard tun zmrzlé vody. Příčinou jsou podle vědců lidmi způsobené změny klimatu.
Grónský ledovec je po Antarktidě největším pevninským ledovcem na světě. Na rozdíl od Antarktidy má zásadní dopad na atmosférické dění v severním Atlantiku a tedy potažmo i v Evropě. Proto jde také o ostře sledovaný ledovec, zejména kvůli své potenciální citlivosti na měnící se klima.
Letos přitom nastal už třicátý rok v řadě, kdy ztratil více ledu, než kolik ho dokázal zejména v zimní polovině roku díky sněžení zase obnovit. Podle nejnovější analýzy přišel během období od září 2025 do srpna 2026 přibližně o 135 miliard tun ledu. A to navzdory tomu, že letošní léto bylo z hlediska tání relativně mírné.
Třicet let tání
Grónský ledovcový štít pokrývá přibližně 1,7 milionu kilometrů čtverečních, tedy více než dvacetinásobek rozlohy České republiky. Jeho mocnost místy přesahuje tři kilometry a obsahuje takové množství vody, že by jeho úplné roztání zvýšilo hladinu světového oceánu přibližně o sedm metrů. Přirozeně prochází každoročním cyklem: během chladné části roku na něm přibývá sníh, který se postupně mění v led, zatímco v létě část sněhu a ledu odtává. Současně ledovec ztrácí hmotu odlamováním ledových ker do oceánu a táním v místech, kde se ledovcové splazy setkávají s relativně teplou mořskou vodou.
Rozhodující je přitom celková hmotnostní bilance, tedy rozdíl mezi přírůstky a ztrátami ledu. Naposledy byla v Grónsku kladná v glaciologickém roce (v případě Grónska trvajícím od 1. září do 31. srpna) končícím v roce 1996. Od té doby ledovec každoročně hmotu ztrácí, nicméně intenzita úbytku mezi jednotlivými roky výrazně kolísá.
Zamotané zpětné vazby
Zajímavostí letošního roku je skutečnost, že podmínky pro rozsáhlé povrchové tání nebyly zdaleka tak příznivé jako během některých předchozích sezon. Zima a brzké jaro na přelomu let 2025 a 2026 byly v jižní polovině Grónska nezvykle suché, což vedlo k tomu, že na ledovcovém příkrovu chybělo přibližně 40 miliard tun sněhu oproti běžnému stavu.
Suché zimy obvykle znamenají intenzivnější tání ledu v pozdějším období, neboť vydatnější zimní sněhové srážky často fungují jako ochranný štít, který na začátku léta brání úbytku ledu. Po této poměrně suché zimě ale následoval relativně chladný začátek léta. Časté sněžení a rozsáhlá oblačnost omezily schopnost slunce zahřívat povrch v době, kdy je sluneční záření zpravidla nejsilnější. Začátek sezony tání – definovaný jako první z alespoň tří po sobě jdoucích dnů, kdy dochází k tání na více než pěti procentech plochy ledovcového příkrovu – nastal 5. června, tedy o devět dní později, než činí průměr za období 1981–2010.
Od konce června se počasí v Grónsku výrazně změnilo a nastalo teplé, slunečné období. Během prvních dvaceti červencových dnů bylo tání výrazně nad průměrem let 1981–2020. Na svém vrcholu, 22. července, zasáhlo tání 74,9 procenta plochy ledovcového příkrovu. Pro srovnání – v loňském červenci, který drží rekord v rozsahu tání v Grónsku – tál během vrcholu led současně na 81,2 procenta plochy ledovcového příkrovu. Čerstvý sníh, který napadl v červnu, však vytvořil chladnou a světlou vrstvu, jež následně zmírnila letní tání ledu i odtok vody.
Kolaps na severovýchodě
Přesto se ani letos nepodařilo celkovou bilanci vyrovnat. Podle výpočtů založených na kombinaci klimatických modelů a pozorování ztratil grónský ledovec přibližně 135 miliard tun ledu. Alternativní odhad, využívající také měření meteorologických stanic, družicová pozorování a další data, dokonce uvádí ztrátu kolem 173 miliard tun. Rozdíly mezi odhady ukazují, že přesné stanovení změn hmotnosti tak rozsáhlého ledovce sice není jednoduché, nicméně v pokračování úbytku se všechny odhady a výpočty shodují.
Nejdramatičtější událost z hlediska ztráty ledovce nastala na severozápadním okraji Grónska. Na začátku srpna se zde od Petermannova ledovce odlomila obrovská ledová kra o rozloze přes 76 kilometrů čtverečních a odhadované tloušťce kolem 150 metrů. Šlo o největší podobnou událost v této oblasti od roku 2012 a současně o největší událost odlamování ledu u jakéhokoli arktického ledovce od roku 2020.
Samotné odlamování již plovoucího ledu hladinu oceánu přímo nezvyšuje. Problém však spočívá v tom, že tyto v moři končící ledovce fungují jako brzda pro led tekoucí z vnitrozemí do oceánu. Jejich úbytek tak může v budoucnu urychlit ztráty ledu z grónského vnitrozemí. Právě dynamické procesy na okrajích ledovce, tedy odtok ledu do oceánu a jeho odlamování, se v posledních desetiletích podílely na celkových ztrátách grónského ledovcového štítu přibližně dvěma třetinami. Zbývající část souvisí především se změnami hmotnostní bilance povrchového ledu vlivem jeho tání.
Dopady se projeví v Evropě i jinde
Úbytek grónského ledu má přitom celosvětové důsledky. Z družicových měření vyplývá, že Grónsko a Antarktida přišly mezi lety 1979 a 2023 dohromady o více než 11 bilionů tun ledu. To odpovídá zvýšení průměrné hladiny světového oceánu přibližně o 32 milimetrů – z toho Grónsko přispělo devatenácti a Antarktida třinácti milimetry. V současnosti se tání těchto dvou pevninských ledovců podílí na nárůstu hladiny moří téměř z jedné čtvrtiny. Další významnou roli hraje tepelná roztažnost oceánské vody při jejím oteplování.
Už několikacentimetrový nárůst hladiny ale může výrazně zvýšit četnost pobřežních záplav, zejména při kombinaci vysokého přílivu, silného větru a vzdutí moře vlivem bouří. To ostatně před několika týdny pocítili obyvatelé Kalifornie i Floridy, kde hladina moře na pobřeží dosáhla nejvyšších úrovní od začátku pozorování.
Ztráty grónského ledu navíc znamenají přísun sladké vody do severního Atlantiku. Ta ovlivňuje hustotu mořské vody, což následně vede k změnám hlubinné cirkulace oceánu včetně systému Atlantické meridionální cirkulace, která se podílí na přenosu tepla z tropického Atlantiku do Evropy. Přesný rozsah tohoto vlivu zůstává předmětem intenzivního výzkumu, jedním z možných důsledků je ale i kolaps Golfského proudu.
Budoucnost grónského ledovce bude záviset především na rozsahu dalšího globálního oteplování. Klimatické modely předpokládají, že při pokračujícím růstu teplot budou letní ztráty ledu narůstat a stále větší část ledovce bude vystavena podmínkám umožňujícím povrchové tání.
Vyšší teploty sice mohou současně přinášet více sněhových srážek, protože teplejší atmosféra obsahuje více vodní páry, tento přírůstek však při výraznějším oteplení nedokáže vyrovnat rostoucí ztráty. Grónsko tak do konce století může přispět ke zvýšení hladiny oceánů o další centimetry. V dlouhodobém horizontu několika staletí až tisíciletí jsou ale pravděpodobné podstatně větší změny a dopady. Zásadním rizikem je přitom i možnost překročení bodu zlomu. Poté by se ústup ledovce stal samovolně pokračujícím a nezvratným procesem. S více než padesátiprocentní pravděpodobností přitom může bod zlomu být překročen už při globálním oteplení o dva stupně Celsia (vůči druhé polovině devatenáctého století) – a takovéto oteplení není vyloučené ještě před polovinou století.
Příčina: změna klimatu
Třicet let nepřetržitého úbytku proto představuje významný signál. Jeden jediný rok, jakkoli dramatický, může být silně ovlivněn aktuálním počasím. Extrémně teplé léto s intenzivním táním – nebo naopak léto neobvykle chladné a bohaté na sníh – samo o sobě příliš nevypovídá o dlouhodobém vývoji v daném regionu. Právě proto se při rozlišování mezi klimatickou změnou a přirozenou proměnlivostí obvykle sledují alespoň třicetiletá období.
Třicet let dat nyní ukazuje, že roční bilance ledu v Grónsku je od roku 1996 bez výjimky záporná. Největší úbytek v rámci jednoho roku byl zaznamenán v roce 2012, kdy z ledového příkrovu zmizelo přibližně 458 miliard tun ledu. Poslední dva roky byly v porovnání s tímto rekordem mírnější – přesto i v těchto „klidnějších“ letech došlo k úbytku více než 100 miliard tun ledu. Na základě třicetiletých údajů lze ale s jistotou prohlásit, že za ztrátu ledovcové hmoty v Grónsku stojí klimatická změna.

























