Egyptští archeologové popsali čtyři těla velmi netypických starověkých princezen. Všechny měly hypertrofovanou muskulaturu, některé i zranění z velmi náročné fyzické aktivity. A navíc byly dobře ozbrojené.
Za časů dávných bohů, hrdých náčelníků a králů neklidem zmítaná země zrodila hrdinku. Nebyla jí ale Xena, jak by si mohli myslet fanoušci stejnojmenného seriálu, ale mocná princezna Khenmet zocelená v žáru bitev. A také její sestry Ita, Itaweret a Sathathormeryt.
Tuto čtveřici spojovalo nejen to, že to byly dcery faraona Amenemhata II. a že byly pohřbené ve stejném pyramidovém komplexu v Dáhšúru jižně od dnešní Káhiry, ale zejména fakt, že podle nového výzkumu to byly opravdu aktivní bojovnice a lovkyně poznamenané spoustou šrámů a zranění z boje nebo přinejmenším právě lovu.
Jejich těla společně s ostatky dalších dvou egyptských šlechticů sice byla objevena už v 19. století, ale pak se na ně zapomnělo a zůstala ležet v depozitářích. A to až do současnosti, kdy se vědci vrací s využitím těch nejmodernějších technologií k analýze dříve objevených artefaktů. Princezny žily v době mezi roky 1850 až 1700 před naším letopočtem.
Princezny bojovnice
Zajímavý – a velmi netypický – byl už samotný nález těl princezen. Všechny čtyři totiž ležely se zbraněmi po boku. Nejčastěji šlo o luky, ale jedna ze šlechtičen měla u sebe i nádherně dekorovanou dýku, která přes svou zdobnost nebyla jen ceremoniálním nástrojem. Ještě víc překvapení ale přinesly analýzy kostí, které archeologové provedli. Ty totiž ukázaly, že všechny ženy žily velmi aktivním životem, měly fyzičku srovnatelnou s moderními atletkami nebo bojovnicemi smíšených bojových umění (MMA) – a rozhodně to nebyly nějaké palácové povalečky na polštářích, které tráví většinu času klábosením nebo vyšíváním.
Nebýt moderních analytických metod, jež mají archeologové k dispozici, zjistili by badatelé o těchto princeznách jen minimum. Přestože byla všechna těla mumifikovaná, jejich měkké tkáně (jako svaly) se rozpadly, nezachovaly se ani některé kosti. A lebky se podařilo archeologům ztratit už na počátku 20. století. Zbývající kosti ale byly v dobrém stavu, což expertům umožnilo odhadnout věk jednotlivých žen v době jejich smrti, stejně jako jejich výšku. A navíc bylo možné i odhalit stopy nemocí či zranění.
„Princezna Ita byla mladá žena ve věku 28 až 34 let s výraznými úpony svalů v horní části těla, což naznačuje, že běžně používala zbraně jako palcáty nebo dýky,“ popsali archeologové. „Princezna Khenmet byla starší třicátnice nebo čtyřicátnice, která vykazovala známky řídnutí kostí, ale měla velmi robustní úpony vazů. Princezna Itaweret byla mladá žena ve věku 20 až 34 let, která přežila zlomeniny žeber a nohou; její kostra ukazuje, že byla zručnou lukostřelkyní.“
Robustní svalové úpony na kostech všech sester naznačují, že byly fyzicky velmi aktivní, a to způsobem, který odpovídá používání zbraní nalezených v jejich hrobech. „Zjistili jsme výrazný vývoj horních končetin u těchto žen, který souvisí s opakovanými, vysoce intenzivními pohyby, jako je napínání tětivy luku nebo stabilizace zbraně, což dokazuje, že tyto činnosti byly po celý jejich život běžnou součástí jejich dní,“ doplňují vědci. „To přímo vysvětluje přítomnost luků, šípů a palcátů v hrobkách těchto žen; nejednalo se pouze o symbolické dary, ale o zbraně, které aktivně používaly.“
Hypertrofované svaly měla většina princezen hlavně na jedné straně těla, což naznačuje právě častou lukostřelbu, která je spojená s asymetrickým nadužíváním dominantní strany těla.
Zranění jako například zlomená žebra princezny Itaweret – pravděpodobně způsobená úderem nebo pádem z výšky – byla běžná, zatímco u několika jedinců byly zjištěny infekce a nutriční nedostatky. Sestry také vykazovaly vzácné abnormality páteře, což naznačuje, že jejich rodiče i širší rodina byli blízce příbuzní.
„Tato zranění byla s největší pravděpodobností způsobena nehodami, pády, silnými údery nebo jinými nárazy souvisejícími s aktivním životním stylem. Ať už při lovu, vojenském výcviku nebo jiných náročných činnostech,“ uvedl jeden z archeologů. „Pozoruhodné je, že se zranění dobře zahojila, což naznačuje, že měly (šlechtičny) přístup k pro svou dobu pokročilé lékařské péči,“ dodal.
Tento výzkum je dalším důkazem toho, že stereotypní pohled na dějiny prizmatem 19. nebo 20. století příliš nefunguje. Archeologové v době, kdy tento obor vznikal, totiž řadu nálezů interpretovali prizmatem své doby, takže přehlíželi spousty důkazů o tom, že mnoho žen žilo v minulosti způsobem, který by byl pro moderní dobu nepředstavitelný. Teprve moderní technologie ukazují, že role žen i ve starověkých společnostech byly mnohem pestřejší, než se předpokládalo.
