Nový výzkum vedený Goddardovým střediskem NASA odhalil přetrvávající „chybná měření“, která zkreslila dosavadní odhady toho, jak silné mohou být geomagnetické bouře.
Lidstvo se zatím nikdy ve svých moderních dějinách nepotkalo s opravdu katastrofickou sluneční bouří. Vědci sice vědí, že k nim občas dochází, ale na civilizaci zatím nikdy nedopadly v dobách, kdy byla závislá na elektronice a počítačích. Naposledy její dopady lidstvo pocítilo roku 1859 při slavné Carringtonově události, která vyřadila z provozu telegrafní sítě po celém světě. Podle nové studie NASA lidstvo možné dopady takové události zásadně podceňuje.
Nejsilnější „sluneční událostí“ moderní doby byly takzvané halloweenské bouře z roku 2003, které sice byly proti Carringtonově události zřejmě relativně slabé, ale stejně to stačilo k tomu, aby to na 26 hodin narušilo navigační systém amerického Federálního úřadu pro letectví (FAA) a vedlo k vůbec prvnímu varování tohoto úřadu před nadměrnými dávkami záření na komerčních letech.
Vědci NASA se detailně podívali na všechny známé události tohoto typu a analyzovali také vlastnosti sluneční atmosféry. Podle jejich nové studie, kterou vydali v odborném žurnálu Nature, je riziko katastrofálních slunečních bouří výrazně vyšší, než naznačovaly dosavadní výzkumy. Klíčová slabina dosavadního poznání spočívá v tom, že astrofyzikové se domnívali, že tyto bouře mají poměrně dobře odhadnutelnou horní hranici síly. Jenže tento limit zřejmě neexistuje.
„Naštěstí jsou tyto velmi extrémní případy vzácné. Ale to také znamená, že máme k dispozici jenom omezené množství dat a teprve čas ukáže, co se stane při skutečně extrémní události, jaká se vyskytne jednou za tisíc let,“ uvedla ve svém prohlášení spoluautorka studie Maria Walachová. „Pokud neexistuje horní hranice reakce naší planety na sluneční vítr, je třeba to zohlednit při modelování extrémních případů. A měli bychom být ostražití vůči vlivům kosmického počasí,“ zdůraznila vědkyně.
Proč NASA podcenila problém
Podcenění dle vědců vychází z toho, že se sluneční bouře špatně měří. Nejlepší přístroje, které analyzují jejich sílu, jsou umístěné na družicích v kosmu, a to v takzvaném Lagrangeově bodu – protože se v něm ruší gravitační působení, satelity jsou tam velmi stabilní. Jenže měří něco, co vlastně podle nové studie není příliš vypovídající.
Autoři výzkumu to přirovnávají pro snadnější srozumitelnost k mořským vlnám. Satelity měří částice podobně, jako by bóje sledovaly vlny na volném moři. To ale nemůže předpovědět přesně sílu jejich dopadu na pobřeží, protože v tom případě působí více sil, hlavně rozptylové jevy. A podobně je to s družicemi v Lagrangeově bodu 1.
Analýzám tedy chybí data z interakcí se zemskou atmosférou a elektromagnetickými jevy v ní, tvrdí autoři práce s tím, že právě proto se rizika podceňují. Z toho důvodu se v novém výzkumu spolehli více na data z družic, které jsou blíže Zemi. Z nich vyplývá znepokojivý závěr, že „v současné době neexistují žádné statistické důkazy, které by naznačovaly horní hranici energie přenášené ze slunečního větru do polární ionosféry.“
Autoři studie se přitom opírají také o některé zatím nevysvětlené ztráty družic. „Magnetické pole naší planety nás opravdu skvěle chrání před mnoha jevy kosmického počasí,“ sdělila Walachová. „Existují ale extrémní případy, kdy satelity nečekaně spadnou zpět na Zemi nebo ztratíme komunikaci a signály GPS,“ doplnila.
