K poslednímu dni v roce patří v Rusku Děda Mráz, dárky pod stromečkem, bramborový salát či filmová komedie Ironie osudu. A také prezidentův projev, který těsně před půlnocí vysílá ruská televize. Řeč je většinou jen další částí programu oslav posledního prosincového večera a hlava státu v ní zpravidla shrne uplynulý rok a popřeje občanům štěstí do toho nového. Před dvaceti lety tomu však bylo jinak. Rusové tehdy dostali pod stromeček projevy dva. A s nimi politickou změnu, jejíž veškeré důsledky dokázal tenkrát odhadnout jen málokdo.
„Obracím se k vám dnes s novoročním projevem. To ale není všechno. Dnes naposledy k vám promlouvám jako ruský prezident. Rozhodl jsem se. Dlouho a trýznivě jsem o tom přemýšlel. Dnes, v poslední den odcházejícího století, podávám demisi,“ zaskočil Jelcin Rusy 31. prosince 1999 v projevu, který ruská televize odvysílala netradičně v poledne moskevského času.
Jelcin se omluvil Rusům za to, že nedokázal splnit jejich naděje, a řekl, že „pro Rusko udělal všechno, co mohl“. Tvrdil také, že neodstupuje ze zdravotních důvodů.
Právě Jelcinovo špatné zdraví bylo jednou z příčin, proč se o jeho odstoupení spekulovalo delší dobu. Prezident překonal několik infarktů a býval často hospitalizován kvůli dalším zdravotním potížím. Veřejně známé byly i jeho problémy s alkoholem.
Jelcinova popularita byla mizivá: podle v září 1999 zveřejněného průzkumu si 65 procent Rusů přálo jeho odchod z funkce a v říjnu bylo s prezidentovou prací nespokojeno 92 procent obyvatel. Kromě zdravotního stavu si respondenti v průzkumech stěžovali i na chyby ve vládnutí či na skandály jeho blízkých, kteří čelili podezření, že prali peníze ve švýcarských bankách.
„Tisíciletý“ přelom
Kreml spekulace o Jelcinově odstoupení odmítal a tvrdil, že prezident chce zemi dovést k řádným volbám nové hlavy státu, které se měly konat v polovině následujícího roku a v kterých už Jelcin podle ústavy kandidovat nemohl. Jeho abdikace oznámená v novoročním projevu se tak úplně nečekala.
„Odcházím před stanoveným termínem. Pochopil jsem, že to musím udělat. Rusko musí vstoupit do nového tisíciletí s novými politiky, s novými tvářemi, silnými, energickými lidmi. My, co jsme u moci mnoho let, musíme odejít,“ odkázal prezident znovu dramaticky na domnělý konec milénia.
Konec tisíciletí sice ve skutečnosti nastal až o rok později, Jelcinův projev však přelom znamenal.
Proč bych měl překážet Putinovi?
Jelcinovo odstoupení přineslo nástup Vladimira Putina, dosavadního premiéra, kterého Jelcin pověřil do nových voleb prezidentskými pravomocemi. Termín hlasování byl v souladu s ústavou posunutý na konec března 2000 a Jelcin dal ve svém novoročním projevu najevo, že o svém následníkovi má jasno.
Prohlásil, že se nechce „držet další půlrok moci, když země má člověka, který je vhodný k tomu být prezidentem a se kterým fakticky každý Rus dnes spojuje své naděje na budoucnost… Proč bych mu měl překážet? K čemu čekat další půlrok? Ne. Takový nejsem. To nemám v povaze“.
Výslovně sice nikoho nejmenoval, všem ale bylo jasné, že mluví o stále populárnějším premiérovi. Když totiž téhož roku v srpnu jmenoval Putina do funkce, doporučil Rusům, aby právě novopečeného předsedu vlády zvolili svým příštím prezidentem.
„Jsem přesvědčen, že jeho působení v této vysoké funkci (premiéra) bude velmi užitečné pro Rusko. Rusové budou mít možnost ocenit lidské i pracovní kvality Vladimira Putina. Mám v něm plnou jistotu. Chci, aby tuto jistotu cítili všichni, kdo v červenci roku 2000 přijdou k volebním urnám a učiní svou volbu. Myslím, že má dost času, aby se ukázal,“ řekl v srpnu Jelcin a Putina tehdy označil za „nejdůstojnějšího kandidáta“ na prezidenta.
Dva projevy
Poté, co Jelcin v poslední den roku oznámil svou abdikaci, vydal „nejdůstojnější kandidát“ na prezidenta dekret, kterým zajistil končící hlavě státu řadu privilegií včetně doživotní imunity. Tehdy opozičním komunistům se nepovedlo věc zarazit, protože po prosincových volbách ztratili ve Státní dumě svou dosavadní většinu a komoru ovládly prokremelské strany. Imunitu parlament omezil až o dva roky později.
Právě Putin, a nikoliv už Jelcin, také promluvil k Rusům v tradičním projevu těsně před půlnocí. Televize tehdy vysílala řeči dvě – napřed Jelcinovu polední abdikační a hned poté první novoroční Putinovu. Úřadující premiér v ní lidem řekl, že plánoval s rodinou „stejně jako vy“ sledovat novoroční Jelcinův projev, „ale události nabraly jiný směr“.
„Stát bude pevně chránit svobodu slova, svobodu přesvědčení, svobodu médií, vlastnická práva, tyto základní prvky civilizované společnosti. Ozbrojené síly, pohraniční služba a donucovací orgány pracují v obvyklém režimu. Stát nadále hájí bezpečnost každého ruského občana,“ ujišťoval Putin obyvatele, kterým i on popřál „šťastné nové tisíciletí“.
Obtížně čitelný člověk
Silvestrovské oslavy změna na nejvyšším postu v zemi výrazně nepoznamenala. V centru Moskvy slavily konec roku statisíce lidí, které aktuální politický vývoj příliš nezajímal. „Vím o tom, že Jelcin odešel, ale je mi to docela jedno,“ řekl jeden z nich.
Další věřil, že v televizi ani nemluvil Jelcin a celá demise byla podvod. „Myslím, že to byl dvojník,“ dodal. Žena, která prý pracovala v Kremlu jako číšnice, usoudila, že Jelcinův odchod zemi prospěje, protože „dělal jen ostudu“ a protože „potřebujeme schopného a mladého a inteligentního člověka.“ Putin se jí však nezamlouval, protože „je ošklivý“.
Také zahraniční politické a mediální reakce na ruskou rošádu byly opatrné. Média vesměs zdůrazňovala, že „Západ potřebuje mít v čele Ruska politika, který je čitelný a s nímž lze dělat byznys“ (BBC). Americký list The Washington Post nicméně konstatoval, že Spojené státy zatím nevědí, co pro ně Putinův vzestup znamená, a že tamní činitelé, kteří se s ním setkali, ho označili za chladného a chytrého, ale obtížně čitelného člověka.
Koho že to jmenoval?
Na konci prosince 1999 už Putin nicméně nebyl zcela neznámým člověkem. To se o něm dalo říct možná v srpnu téhož roku, kdy Jelcin bývalého agenta KGB ve východním Německu, někdejšího vysokého úředníka na petrohradské radnici i v Kremlu a dosavadního šéfa kontrarozvědky FSB jmenoval do čela vlády.
Běžní Rusové nového premiéra moc neznali. „Zopakujte mi, koho že to jmenoval?“ reagovala tehdy jedna obyvatelka Moskvy na novinářský dotaz, co si myslí o výměně v čele vlády. Také od mnohých domácích i zahraničních komentátorů zaznívaly pochyby, zda má Putin skutečně šanci stát se příští hlavou státu. Psali o něm jako o průměrném premiérovi. Jiní ho označovali za „šedou eminenci“, jejíž hlavní devizou je loajalita.
Další média v této souvislosti uváděla, že Putinův předchůdce Sergej Stěpašin byl odvolán, protože se před blížícími se volbami do Dumy odmítl ztotožnit se zájmy Jelcinova okolí, takzvané rodiny. K ní patřili mimo jiné prezidentova dcera a poradkyně Taťjana Djačenková, šéf Jelcinova úřadu Alexandr Vološin či oligarchové Boris Berezovskij a Roman Abramovič.
Roli mohla hrát také hrozba, že by Jelcin býval mohl být v budoucnosti vyšetřován kvůli sérii obvinění, jež proti němu s cílem jeho sesazení vznesla Státní duma. Obvinění mu připisovala odpovědnost za krvavé rozehnání parlamentu v roce 1993 či za rozpoutání války s čečenskými separatisty v roce 1994, která o dva roky později skončila pro Moskvu fiaskem.
- První válka v Čečensku vypukla v prosinci 1994, kdy tam tehdejší ruský prezident Boris Jelcin vyslal desetitisíce vojáků s úkolem potlačit v této oblasti úsilí o nezávislost na Rusku. Povstalci dobyli metropoli Groznyj a převzali kontrolu nad velkou částí republiky.
- Válka, která si podle různých odhadů vyžádala až sto tisíc obětí, skončila podepsáním příměří v roce 1996 (mírová smlouva byla podepsána o rok později). Čečensko získalo velkou míru samostatnosti, místní vládci ale nedokázali zabránit vlivu radikálů a země postupně upadla do chaosu.
- Na podzim roku 1999 byla zahájena druhá rusko-čečenská válka. Kreml tehdy obvinil tamní ozbrojence z útoků v ruských městech, při kterých zahynulo kolem tří set osob. Formálním důvodem návratu Rusů na Kavkaz byla též série čečenských útoků v Dagestánu.
- V únoru 2000 po zimním obléhání nakonec ruská armáda dobyla Groznyj a úřadující ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že vojenská operace v Grozném skončila. Moskva poté zavedla v Čečensku přímou prezidentskou správu a jmenovala promoskevskou vládu.
- V dubnu 2009 Moskva po deseti letech ukončila zvláštní bezpečnostní režim v Čečensku, což ruská média označila za oficiální ukončení čečenské války. Ve válce zahynulo podle různých zdrojů 40 tisíc až 80 tisíc lidí, podle Moskvy přes pět tisíc ruských vojáků a více než 14 tisíc rebelů.
- Zdroj: ČTK
Cesta k válce: výbuchy obytných domů
Právě Čečensko je také odpovědí na otázku, jak se Putin z „šedé myši“, kterou protežoval extrémně nepopulární Jelcin, stal nejoblíbenějším politikem v zemi.
V době jeho nástupu do čela vlády se totiž situace na severním Kavkaze opět vyhrotila. Ruská armáda nejprve v srpnu zlikvidovala povstání v Dagestánu, kde se místní ozbrojenci pod vedením čečenského polního velitele Šamila Basajeva pokusili násilím vytvořit vlastní stát.
V září pak Rusy vyděsily výbuchy dvou obytných domů na moskevských předměstích, při nichž zahynulo přes dvě stě lidí. Desítky lidí zahynuly i po výbuchu nálože ukryté v autě před obytným domem v dagestánské obci Bujnaksk blízko hranic s Čečenskem a dalších asi dvacet nepřežilo výbuch v obytném domě ve Volgodonsku v Rostovské oblasti taktéž na jihu Ruska.
V Rjazani jihovýchodně od Moskvy byli poté odhaleni dva muži, jak do suterénu jednoho z tamních obytných domů vnášejí podezřelé pytle. Policejní experti uvedli, že v pytlech byla výbušnina a detonátor nastavený na půl šestou ráno. Když se ukázalo, že podezřelí jsou příslušníky kontrarozvědky FSB, její šéf Nikolaj Patrušev se omluvil za způsobenou paniku a prohlásil, že šlo o cvičení a že v pytlích byl jen cukr.
Moskva už dříve obvinila Čečensko, že umožňuje existenci a činnost různých extremistických skupin, a právě čečenské separatisty obvinila vláda z útoků na obytné domy. I z následného oficiálního vyšetřování vyplynulo, že za výbuchy stáli čečenští ozbrojenci. Nezávislí novináři, výzkumníci či právníci ho však označují za děravé.
Moskva nejprve zareagovala leteckými údery a později spustila i pozemní operaci. „Budeme je pronásledovat všude,“ uvedl na adresu separatistů premiér Putin. „To znamená, že (pokud) je chytíme, s prominutím, na záchodě, utopíme je v záchodě,“ překvapil razantním prohlášením, které bývá někdy redukováno na lakonické „Utopíme je v hajzlu“ a stalo se jedním z jeho nejznámějších výroků.
Na „čečenské vlně“
Putinova popularita raketově stoupla. Zatímco v srpnu 1999 ho kladně hodnotilo 31 procent Rusů, v září to bylo 52 procent. V listopadu už byl nejpopulárnějším politikem v zemi, když na čele žebříčku vystřídal expremiéra Jevgenije Primakova, lídra protikremelského bloku Vlast – Celé Rusko. Podle průzkumů by Putin už tehdy Primakova porazil v obou kolech prezidentské volby.
Pozornost k rozhodnému postupu v Čečensku obracel Putin i po abdikaci Jelcina. Hned na Nový rok navštívil nečekaně ruské vojáky v Čečensku a několik jich vyznamenal. Začátkem února pak ohlásil dobytí metropole Grozného a ruská armáda vzápětí oznámila, že bude počet vojáků v severokavkazské republice pomalu snižovat.
„Protiteroristická operace,“ jak Moskva druhou čečenskou válku nazývala, se nakonec protáhla na deset let. Na začátku roku 2000 však byla stále hlavním důvodem Putinovy vysoké popularity. Jím slibovaná několikatýdenní operace se sice protahovala a jeho obliba postupně klesla z víc než šedesáti procent pod padesát, i přesto a navzdory poměrně vágním vyjádřením ohledně svých dalších plánů ale zůstal jasným favoritem voleb.
Opatrovatel Ruska
Březnové volby vyhrál Putin hned v prvním kole, když získal 53 procent hlasů. Při své květnové inauguraci zdůraznil roli prezidenta, který „vždy byl a vždy bude osobou odpovědnou za vše v zemi“. Kreml označil za „posvátné“ místo pro Rusy, kteří nesmějí být „Ivany, již neznají své předchůdce“ a musejí znát svou historii.
Nový prezident mluvil o „ochraně a podpoře demokracie“ i o „ochraně ruských občanů kdekoliv – doma i v zahraničí“. Rusko podle něj mělo být „svobodnou, prosperující, silnou a civilizovanou zemí, zemí, na níž jsou její občané pyšní a která je mezinárodně respektována“.
Zmínil také slova exprezidenta Jelcina, který mluvil před ním. „(Jelcin) dnes v tomto sále opakoval: Opatrujte Rusko. To je přesně to, co vnímám jako hlavní odpovědnost prezidenta“.
Putin opatruje Rusko už dvacet let. Z chaotické demokracie devadesátých let přeměnil zemi v tuhý autoritářský režim. Podle nezávislého výzkumného centra Levada schvaluje nyní jeho politiku na sedmdesát procent obyvatel.
