Navštívili jste někdy Antverpy? Když vyjdete z nádraží, neuvidíte v okolí žádné žebrající lidi – a není to náhoda. Na „turistické trase“, která spojuje antverpské hlavní nádraží s hradem Het Steen, je žebrání zakázáno. Stejný zákaz platí také v nákupních ulicích, v okolí fotbalových stadionů a ve vzdálenosti do sta metrů od železničních stanic.
Antverpské policejní předpisy zahrnují také velmi široce vymezený pojem „agresivní žebrání“. Patří sem oslovování kolemjdoucích, přecházení mezi stoly na venkovních zahrádkách nebo žebrání v přítomnosti dítěte.
Evropský výbor pro sociální práva, orgán Rady Evropy, 17. srpna rozhodl, že tato pravidla jsou protiprávní. Místní vyhlášky zakazující nebo omezující žebrání podle něj porušují právo na ochranu před chudobou, které zaručuje článek 30 Evropské sociální charty. Belgie ji ratifikovala v roce 1990.
Stížnost podaly Mezinárodní federace lig za lidská práva (FIDH) a Mezinárodní hnutí ATD Čtvrtý svět. Opírá se o studii Federálního institutu pro lidská práva a Úřadu pro boj proti chudobě z roku 2023, podle níž je s lidskými právy v rozporu 83 procent z 305 předpisů o žebrání zaznamenaných v Belgii.
„Žebrání bylo v Belgii dlouhou dobu trestné. Trestnost byla zrušena v roce 1993, v následujících letech však několik obcí a měst přesto zavedlo místní zákazy,“ vysvětlila výzkumnice z Antverpské univerzity a vysoké školy Odisee Mieke Schrootenová.
Proč lidé žebrají?
„Žebrání je často poslední možností, jak si zajistit obživu,“ vysvětluje Schrootenová, spoluautorka knihy Zichtbaar onzichtbaar, bedelen in onze samenleving (Viditelně neviditelní: Žebrání v naší společnosti, pozn. red.).
V rámci svého výzkumu vedla rozhovory s přibližně šedesáti lidmi, kteří žebrali v belgické metropoli. Její zjištění vyvracejí některé stereotypy. „Jde o velmi různorodou skupinu. Někteří nemají povolení k pobytu, a proto nemají nárok na státní podporu. Jiní kombinují nehlášenou práci s žebráním, protože jejich příjmy nestačí. Další zasáhla série životních nezdarů – ztráta zaměstnání, nemoc nebo rozchod,“ uvedla.
„A co údajné organizované skupiny, které prý vozí žebrající na místa v automobilech BMW? Takový obchodní model by nedával smysl. Žebráním si lidé vydělají v průměru kolem 25 eur denně (zhruba 600 korun) – někdy pět (120 korun), jindy padesát (zhruba 1200 korun),“ dodala.
Niek Everts, koordinátor antverpské neziskové organizace ’t Vlot, upozornil v deníku Gazet van Antwerpen na skutečnost, kterou si podle něj uvědomuje jen málokdo: nocleh v azylovém zařízení v Antverpách nyní stojí 4,50 eura (asi 110 korun). „Žebrání se stává jediným poctivým způsobem, jak tyto peníze získat. Jinak zbývá obchodování s drogami nebo krádeže,“ uvedl.
Chudoba musí zůstat neviditelná
„Úřady si nekladou otázku, proč lidé žebrají. Nezajímá je hlavní příčina problému, ale obraz města v očích turistů,“ uvedl pod podmínkou zachování anonymity člověk, který se věnuje pomoci zranitelným lidem. Organizace, v níž působí, je totiž vázána dohodou s městem Antverpy: veškerou komunikaci navenek musí schválit město, jinak jí hrozí ztráta finanční podpory.
Podle zdroje má sociální politika města dvě protichůdné tváře. Na jedné straně Antverpy vynakládají rekordní částky na pomoc lidem bez domova, například na takzvané Zorghostely – pobytová zařízení s nepřetržitou zdravotní péčí, v nichž pracují týmy odborníků z různých oborů.
Na druhé straně se podle téhož zdroje město řídí snahou udržovat veřejný pořádek. „Udržujeme město hezké a čisté pro turisty i obyvatele. Všechna opatření jsou přijímána především s cílem omezit obtěžování. Žebrající nemizí, pouze je vytlačujeme z dohledu,“ sdělil.
„Nepřátelská architektura“
Zákaz žebrání je pouze jedním z mnoha nástrojů, které vytlačují projevy sociální nouze z městského prostoru. Schrootenová upozorňuje na další, méně nápadný, ale stejně účinný prostředek – „nepřátelskou architekturu“.
„Setkáváme se s ní v různých podobách. Veřejné lavičky v parcích nebo na náměstích jsou navrženy tak, aby si na ně nebylo možné lehnout. Lidé bez domova je proto nemohou využívat ke spánku. Záměrně jsou nepohodlné nebo příliš malé,“ vysvětlila.
Nejvýmluvnější příklad lze v Antverpách nalézt jen několik kroků od východu z nádraží v ulici Pelikaanstraat. Belgická železniční společnost SNCB tam v květnu po dohodě s městem zkušebně natáhla kovová lanka přes jeden ze širokých okenních parapetů podél hlavního nádraží. Deklarovaným cílem bylo zabránit lidem bez domova, postávajícím mladým lidem a uživatelům drog, aby na něm seděli nebo spali.
Schrootenová se ptá: „Kdo se cítí ohrožen a nakolik jsou tato opatření přiměřená? Pokud se turisté necítí bezpečně jen proto, že je někdo na ulici s kelímkem v ruce pokojně žádá o peníze, nepředstavuje to skutečné nebezpečí. Měli bychom se zabývat pouze vytvářením pozitivního obrazu města? Město není jen krásné a bohaté.“
Antverpská starostka Els van Doesburgová (N-VA) na opakované žádosti autorů článku z redakce RTBF o vyjádření nereagovala. Deníku Gazet van Antwerpen pouze stručně sdělila, že pravidla omezující žebrání měnit nehodlá.
Článek od A.T. (RTBF), poprvé byl publikován 26. srpna 2026 06:00 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.
