Čtvrtý Putinův mandát: operace následník, nebo Putin navždy?

Vladimir Putin bude stát v čele Ruska i nadále. V nedělních volbách získal dokonce více, než jím očekávaných 70 procent hlasů. O Putinově vítězství nikdo nepochyboval, a analytici se proto už před volbami zaobírali spíše tím, jak by mohl jeho další šestiletý mandát vypadat. A hlavně – co by mohlo následovat po něm.

Vladimir Putin
Zdroj: ČTK/ITAR-TASS Autor: Alexei Nikolsky

Právě to je totiž patrně nejpalčivější otázka, kterou si pozorovatelé Ruska kladou. Podle ruské ústavy nesmí prezident vykonávat funkci déle než dvě funkční období po sobě, a je proto nasnadě se ptát, co nastane poté, až mu šestiletý mandát vyprší.

Analytici se shodují, že se Putin ani po skončení mandátu nebude chtít moci vzdát. Ostatně nic jinému mu ani nezbývá.

„S ohledem na to, že ze zákonů učinil nástroj státní politiky a soukromé vendety, že přeměnil legislativu na karikaturu bez síly nezávislosti a že povzbuzoval masožravou kulturu sledování vlastního prospěchu a sebeobohacování – může si Putin dovolit stát se exprezidentem? Všeobecně se má za to, že nemůže; bez toho, aby byl na vrcholu systému, je v nejlepším případě zranitelný, v nejhorším mrtvý, a on to ví.“

Mark Galeotti

analytik z pražského Ústavu mezinárodních vztahů pro New Eastern Europe

Další „rošáda“ asi nebude 

Různí se ale názory na to, jakým způsobem si Putin svůj vliv uchová. Podobné řešení jako v roce 2008, které vešlo ve známost jako „rošáda,“ je považováno za nepravděpodobné.

Tehdy Putin po dvou čtyřletých prezidentských mandátech přepustil funkci hlavy státu dosavadnímu premiérovi Dmitriji Medveděvovi a sám se přesunul do čela vlády, aby se po Medveděvově čtyřletém funkčním období do Kremlu zase vrátil. A to za nových podmínek, které prodloužily prezidentský mandát na šest let.

„V roce 2008 věděl, že se vrátí, ale v roce 2024 bude starým mužem. Ví, že pokud by k rošádě znovu sáhl, mohli by mu (představitelé ruské politické elity – pozn. red.) bránit, pokud by se pokoušel v mezidobí vměšovat,“ řekla listu Financial Times Taťána Stanovaja z think-thanku Centrum politických technologií.

Bude Putin hledat následníka?

Někteří analytici předpokládají, že Putin odejde, pokud se mu podaří přesunout moc na jemu loajální lidi.

Podle komentátora nezávislé televize Dožď Konstantina Eggerta by Putin mohl z funkce odejít už před koncem mandátu, například v roce 2022, kdy mu bude 70 let (maximální věková hranice pro odchod do důchodu pro seniorní úředníky). Stalo by se tak ale samozřejmě za předpokladu, že by si do té doby vybral loajálního a spolehlivého nástupce.

Ivan Krastev z European Council on Foreign Relations a bývalý kremelský poradce Gleb Pavlovskij se zase domnívají, že Putin sám nevnímá následující roky jako éru hledání následovníka, ale jako éru přesunu moci ze své generace na generaci mladších politiků, kteří už byli formováni jím vedeným systémem.

Neznamená to, že by se Putin chtěl zbavit svých starých přátel, jimiž se po nástupu do čela Ruska obklopil. Spíše chce systém otevřít mladším příbuzným členů vládnoucí elity a mladým technokratům, kteří jsou k němu loajální, a zvýšit tak šance na přežití systému, dodávají Krastev a Pavlovskij. O přesunu moci na celou generaci mluví i Galeotti. 

Podle některých by si Putin mohl zachovat vliv a získat tak určité bezpečnostní garance přesunem do jiné důležité funkce. Zdroj blízký Kremlu řekl listu Guardian, že poté, co do úřadu prezidenta instaluje někoho z okruhu jemu nejbližších lidí, by Putin mohl vykonávat určitou ceremoniální roli, která by mu ale umožnila udržet si kontrolu nad politickou situací v zemi. Zdroj Guardianu mluvil konkrétně o funkci předsedy Státní dumy. 

Putin navždy?

Mnohem častěji se ale mezi analytiky objevují názory, že Putin zůstane v také či oné podobě přímo na špici mocenské pyramidy. Jan Šír, odborník na postsovětský prostor z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, pro web ČT24 uvedl, že neočekává odchod Putina z funkce po vypršení mandátu.

„Tipoval bych, že Putin ve funkci zůstane až do konce života nebo do rozpadu Ruska, podle toho, co nastane dřív. Možnost dobrovolného odchodu z funkce v jakékoli podobě pokládám za nepravděpodobnou.“

Jan Šír

odborník na postsovětský prostor z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

Šír ale zároveň dodal, že v tomto ohledu nepodceňuje kreativitu Putinova nejbližšího okolí.

Právě určitá kreativní práce s politickým systémem země by mohla hrát klíčovou roli. Například Vladimir Inozemcev z moskevského Centra pro postindustriální studia mluví o možné ústavní změně, která by z ruského prezidentského systému udělala parlamentní a Putin by zůstal nejdůležitějším politickým představitelem coby premiér.

Analytici ale častěji zmiňují jinou variantu ústavní změny, která by pro Putina vytvořila úplně novou funkci s výraznými pravomocemi. V této souvislosti uvádějí, že by mohl vzniknout nový post předsedy Státní rady, přičemž rada by zároveň byla z dosavadního prezidentova poradního tělesa přeměněna v mnohem vlivnější instituci.

Podle některých by se Státní rada mohla dokonce stát nejsilnějším vládním tělesem podobným centrální čínské vládě. A Putin v čele takové rady by nebyl omezen počtem mandátů. „Prezidenství by dál existovalo jako ceremoniální post, nebo by bylo úplně zrušeno. Můžete to také nazvat model Putin navždy,“ řekl podle listu Financial Times zdroj obeznámený s diskuzí ohledně této varianty.

Video Studio ČT24
video

Sestřih poselství ruského prezidenta Putina o stavu země (1. března 2018)

Otec národa na cestě k fašismu?

Právě možnost, že se Putin bude chtít převtělit v jakéhosi doživotního „otce národa“ (analytik a konzultant Jevgenij Minčenko nazval  tuto prezidentovu možnou budoucí pozici „ruským ajatolláhem“), je také často skloňovanou variantou dalšího vývoje Putinovy politické dráhy.

Někteří analytici si myslí, že přesun Putina do takové pozice, která je typická mimo jiné pro asijské země jako je Čína nebo Singapur, by mohl být riskantní. „Zkušenosti těchto asijských zemí nemohou být zcela aplikovány v Rusku, kde se moudrosti a zásluhám starší generace neprokazuje úcta v takové míře, jako je tomu v asijských konfuciánských kulturách,“ myslí si Eggert.

„Možná budou snahy o to, aby si (Putin) zachoval určitý vliv i po formálním odchodu do důchodu, což je ale také riskantní. Neboť Rusko, na rozdíl od Číny, nemá zkušenost s neformálním vůdcovstvím,“ řekl listu Financial Times bývalý analytik moskevského Carnegie Centra Nikolaj Petrov.

Naopak nezávislý analytik Jurij Fjodorov se domnívá, že Putin „po své květnové inauguraci učiní řadu kroků, které vyústí v plnokrevný fašistický režim“ včetně toho, že „zahájí svoji proměnu v doživotního vůdce země,“ řekl webu iRozhlas v rozhovoru, kde rovněž zmínil možnou změnu ústavy legalizující totalitní režim s oficiální státní ideologií.

S Fjodorovem se shoduje i Šír, který rovněž očekává postupující fašizaci režimu.

Ztrácí Putin kontrolu?

Podle Andreje Kolesnikova z ruského Carnegie Centra nemůže Putin pro své další funkční období nabídnout nic lepšího, než „status quo bez zhoršení“ a právě o to se podle něj bude snažit. Kolesnikov se ale zároveň domnívá, že následující období bude mírně horší, protože „Putin bude postupně ztrácet přímou kontrolu nad událostmi, myšlenkami a jednáním“.

Analytici si totiž všímají, že Putin už nedrží tak pevně v rukou otěže domácího dění jako dřív, což dovoluje některým členům elity prosazovat své zájmy bez ohledu na jeho názor.

Dokládá to třeba případ  bývalého ministra hospodářství Alexeje Uljukajeva. Jeho zatčení si podle analytiků prosadil bez Putinova souhlasu Igor Sečin, šéf státní ropné společnosti Rosněfť, proti jejímuž plánu na koupi menší konkurenční firmy se Uljukajev stavěl. Právě Uljukajevův případ svědčí podle analytiků o rozbrojích uvnitř elity.

„Skutečnost, že Uljukajev byl stíhán v systému, jehož insideři zřídka čelí spravedlnosti, svědčí o rozštěpení kremelské mocenské struktury na základě konkurenčních zájmů. Putina to nutí, aby zredukoval elitu, která ho držela u moci – jde o nebezpečnou hru, která může nakonec oslabit celý systém a Putinovu moc,“ myslí si Łukasz Kondraciuk z Mezinárodního republikánského institutu.

Naopak Šír si nemyslí, že by pnutí uvnitř elity představovalo pro prezidenta zásadní nebezpečí. „Že to povede k fatálnímu oslabení Putina, bych si jist nebyl. Ale může to přispět k nárůstu kritické hmoty, která se projeví v momentě nějakého výbuchu nebo krize,“ připustil.

Podle Eggerta souvisejí vnitřní rozbroje s tím, že vlivem ekonomické situace „se ztenčují příjmy státu a pro členy mocenské elity tak ubývá příležitostí si ze státního něco uzmout. Za těchto podmínek je komplikovanější udržet způsob vládnutí založený na principu beztrestnosti za loajalitu,“ píše Eggert.

Válčí lednička s televizí?  

Právě špatná ekonomická situace je dalším faktorem, který by podle některých analytiků mohl režim oslabit. Podle Eggerta „nemá Kreml ruským občanům co nabídnout, kromě stability bez ekonomického růstu a jasné perspektivy“.

Předjímá proto, že Putinovo poslední funkční období by mohlo kvůli vyčerpané autoritě režimu a nespokojenosti aktivní menšiny společnosti skončit politickou krizí, která by mohla režim ohrozit. Aby se tomu Putinovi následovníci (kteří ale nebudou pocházet z opozice, protože ta je zatím příliš slabá) vyhnuli, budou podle Eggerta muset „odhalit Putinovy mýty a nabídnout atraktivní a realistický obraz budoucnosti“.

Naopak Krastev a Pavlovskij se domnívají, že případná post-putinská éra rozhodně nebude anti-putinská. Rusko se podle nich sice nachází v hluboké sociální, politické a ekonomické krizi, ve společnosti ale není dostatečná poptávka po radikální změně.

Západní analytici podle nich věří, že pokud lednička zvítězí nad televizí, tedy pokud zhoršující se životní podmínky přebijí vládní propagandu, většina obyvatel se proti režimu obrátí. Nechápou ale, že pro většinu Rusů není Putin pouhým prezidentem, ale historickou osobností, o které se nediskutuje, dodávají Krastev a Pavlovskij.

Přijde podnět ke změně zvenčí, nebo zevnitř? 

Podle Šíra nelze v tuto chvíli odhadnout, jak bude ruský režim po Putinovi vypadat. Záležet bude na tom, kdy konec Putinova vládnutí nastane a jakým způsobem. Nastínil ale, za jakých okolností by k případnému konci režimu mohlo dojít. 

„Spouštěčem změny v režimech tohoto typu bývá často nějaká zahraničněpolitická porážka. Z domácích problémů, které jsou způsobilé uspíšit budoucí změnu, bych se soustředil především na vztahy mezi centrem a periferií; s ohledem na rozlohu Ruska, různorodost jeho území a rozsah přerozdělování znamená jakékoli narušení finančních toků současně narušení vazeb, které drží stát pohromadě. Kdyby se to tam s Putinovým koncem rozpadlo, byl bych asi ten poslední, kdo by byl překvapen,“ uzavřel.