Útokem německých jednotek na polskou posádku na poloostrově Westerplatte u přístavního města Gdaňsk začala za úsvitu 1. září 1939 v Evropě druhá světová válka. Boje, do kterých se postupně zapojilo zhruba sedmdesát zemí a mnohé jejich kolonie, trvaly šest let a dva dny. Připravily o život na sedmdesát milionů lidí, z toho přes čtyřicet milionů na evropském kontinentě.
Německo nikdy neuznalo úpravy svých východních hranic dané Versailleskou smlouvou po první světové válce. Všem berlínským vládám vadil takzvaný polský koridor, který od zbytku země odděloval provincii Východní Prusko i zvláštní status svobodného města Gdaňsk.
„Teprve Adolf Hitler překvapil světovou veřejnost i německý národ německo-polskou smlouvou o neútočení z 26. ledna 1934, která po dobu deseti let zavazovala oba partnery k řešení sporů mírovou cestou,“ upozorňují autoři knihy Dějiny Německa vydané Nakladatelstvím Lidové noviny.
Pod rouškou smlouvy však v nacistickém velení vznikal plán útoku na Polsko s krycím názvem Fall Weiss. Adolf Hitler ho nechal vypracovat na jaře 1939. Podobně jako v případě rozbití a následné okupace Československa, také tentokrát Hitler kalkuloval s neochotou evropských mocností napadenému státu pomoci.
Hitler původně plánoval zahájit polské tažení už 26. srpna 1939. O den dříve však Británie písemně potvrdila své garance polských hranic a diktátor rozkaz k začátku operace odložil. Jeho zakolísání však netrvalo dlouho.
Historik Jan Křen v knize Dvě století střední Evropy upozorňuje, že invazi do Polska Hitlerovi umožnil sovětský appeasement. Právě dohoda ministrů zahraničí obou totalitních říší Molotova a Ribbentropa z 23. srpna 1939 zbavila Německo hrozby války na dvou frontách.
Bez vyhlášení války
Poslední srpnový den byl přepaden německý rozhlasový vysílač u Gliwic. Zaútočilo na něj komando SS, které se vydávalo za Poláky. Záminka k invazi do Polska byla na světě.
Nacisté zahájili akci hned první zářijový den ve tři čtvrtě na pět ráno. Útok na Polsko odstartovala salva z německé bitevní lodi Schleswig-Holstein, která začala ostřelovat polské překladiště na Westerplatte.
Ještě o dvacet minut dřív, než se odehrál nejznámější útok, dopadly bomby ze vzduchu na obec Wieluń ve středním Polsku. „Němci si za cíl smrtelného experimentu zvolili místo, které nemělo z hlediska vojenské strategie žádný význam,“ píše historik Timothy Snyder ve svých dějinách nacismu a stalinismu nazvaných Krvavé země.
„Kostely, synagoga i nemocnice byly v plamenech. Bomby – celkem sedmdesát tun – padaly na město ve vlnách, zničily většinu budov a zabily stovky lidí, především žen a dětí. Jeho obyvatelé uprchli, takže když sem dorazil německý okupační správce, bylo už ve Wieluni víc mrtvých než živých. Podobný osud postihl v západním Polsku celou řadu měst a vesnic. Bombardováno bylo 158 sídel,“ pokračuje Snyder.
Vojenská mašinérie
Zároveň se daly do pohybu německé pozemní síly řízené generálem Walterem von Brauchitschem. Německo zapojilo do boje 56 divizí s půldruhým milionem mužů. K nim se přidaly tři divize slovenské. Útočilo ze tří světových stran. „Třetí armáda (osm divizí) postupovala z východního Pruska jižně na Varšavu a Białystok. Čtvrtá armáda (dvanáct divizí) z Pomořan dostala rozkaz zničit polské jednotky v gdaňském koridoru a pak postupovat po obou březích Visly jihovýchodně k Varšavě,“ popisuje strategickou situaci britský premiér Winston Churchill v knize Druhá světová válka.
„Frontu proti poznaňskému výběžku měly defenzivně hájit německé záložní jednotky. Jižním směrem od nich byla rozmístěna osmá armáda (sedm divizí) pověřená úkolem krýt levý bok hlavního náporu. Tímto náporem byla pověřena desátá armáda (sedmnáct divizí), směřující přímo na Varšavu. Ještě dále na jih rozmístěná čtrnáctá armáda (čtrnáct divizí) měla dvojí úkol – nejdřív se zmocnit důležité průmyslové oblasti západně od Krakova a potom, bude-li se situace na hlavním úseku fronty vyvíjet příznivě, zamířit přímo ke Lvovu v jihovýchodním Polsku,“ pokračuje Churchill.
Do boje se na německé straně zapojilo také na patnáct set moderních letounů. Jejich úkolem bylo nejprve rozdrtit polské letectvo, což se povedlo za dva dny. Pak podporovaly invazní armádu, napadaly vojenská zařízení, silnice a železnice. „Letci měli rovněž rozsévat na všech stranách hrůzu,“ připomíná Churchill.
„Němci disponovali převahou v poli i převahou ve výzbroji a doráželi na obránce motorizovanými útoky ze severu, ze západu a z jihu. Přesto Poláci na některých místech úporně vzdorovali,“ píše Snyder.
Uvádí příklad Gdaňsku, kde Poláci hájili budovu pošty. „Němečtí hasiči napumpovali do sklepa benzin a následný oheň obránce vyhnal. Přednosta úřadu při odchodu z budovy mával bílým kapesníkem. Byl na místě zastřelen. Jedenáct lidí zemřelo na popáleniny – Němci jim nepovolili lékařské ošetření. Osmatřicet mužů bylo odsouzeno k smrti a zastřeleno za údajně nezákonnou obranu objektu,“ popisuje Snyder.
Dodává, že jeden z nich byl strýcem slavného spisovatele Güntera Grasse, díky němuž tento válečný zločin vešel v širokou známost. „Byl však pouze jedním z mnoha,“ připomíná Snyder.
Ideologie
Nacisté své vojáky přesvědčili, že Polsko nemá nárok být státem a mít armádu. Poláci v zajetí tak nemohli počítat s tím, že se s nimi bude zacházet podle válečných konvencí. „Ve vesnici Urycz byli proto polští vojenští zajatci shromážděni ve stodole, kde měli údajně přenocovat, načež Němci budovu zapálili,“ uvádí Snyder příklad důsledků takového přístupu.
Popisuje třeba i boje u vesnice Śladów. Nacisté tam proti polské kavalerii používali polské zajatce jako lidské štíty. Kavaleristé proto odmítli střílet, a když byli pobiti, museli je zajatci pohřbít. Pak byli sami zavražděni.
To vše bylo možné v důsledku nacistické ideologie založené na rasistické představě nadřazenosti německého národa nad ostatními. Doplňovala ji nenávist vůči Židům, brojení proti „barbarskému židobolševismu“ a „dekadentní a plutokratické“ demokracii, upozorňuje pak historik Jan Křen.
Na koních proti tankům
Polská armáda neměla reálnou šanci silnějšího protivníka porazit. Od počátku citelně trpěla tím, že se jí nepodařilo dokončit mobilizaci, a tudíž nedisponovala plným stavem mužstva. Celkově byla slabší, postavit mohla jen 39 divizí složených z devíti set tisíc mužů. Do bojů se jich nakonec zapojilo jen třicet. Na polské straně stála také zhruba tisícičlenná Legie Čechů a Slováků tvořená uprchlíky z okupovaného Československa, která však do bojů výrazněji nezasáhla.
Churchill zpětně kritizoval i rozmístění obranných vojsk po celé délce hranice bez ústředních záloh. „Třicet polských divizí čelilo na dlouhé frontě téměř dvojnásobnému počtu a za zády neměly nic,“ píše.
Polákům chyběly také tanky, jichž měli nacisté spoustu. Obrněným pancířům se tak postavila polská jízda na koních. „Šavlemi a kopími jim nemohla ublížit,“ poznamenává Churchill.
Historik Miloš Řezník v Dějinách Polska však upozorňuje, že tento obraz převzatý z pozdějšího uměleckého zpracování je přežívajícím stereotypem: „Polské síly byly slabší zejména početně a skutečně nedosahovaly moderního vybavení německých vojsk, přesto však disponovaly kvalitními letadly a vynikající protivzdušnou obranou.“
Pomoc, která nepřišla
Polské vojsko, kterému velel maršál Edward Śmigły-Rydz, se pokusilo německý postup alespoň zpomalit, a poskytnout tak Británii a Francii čas nutný k zahájení vojenských akcí na západních hranicích Německa, které by na sebe navázaly část německých sil. Právě k tomu se obě západní velmoci dříve zavázaly.
Válečná nóta od nich přišla do Berlína 3. září. „Francie a Británie sice Německu vyhlásily válku, jak slíbily, avšak po dobu invaze nepodnikly žádnou významnější vojenskou akci. Francouzi vtáhli několik kilometrů do Sárska a pak zase ustoupili,“ popisuje Snyder. „Kromě několika námořních operací zůstala francouzská i britská armáda sedět za Maginotovou linií a Polsko bylo ponecháno svému osudu,“ doplňuje Křen.
Wehrmacht postupoval polským vnitrozemím velmi rychle a už 8. září se část jeho tankových jednotek dostala k předměstí Varšavy. Polákům se sice podařilo o den později podniknout krátkou protiofenzívu na řece Bzuře, ta ale na pádu hlavního města nemohla nic změnit. „Pod náporem mohutných jednotek a vystavena leteckému bombardování bez možnosti obrany vytrvala poznaňská skupina v tomto památném boji po deset dní. Byla rozdrcena 19. září,“ shrnuje Churchill.
Dne 17. září se pak mezi Lvovem a Brestem Litevským spojily německé armády postupující z jihu a ze severu, a obklíčily tak vzdorující kapsy na západní části polského území. Ve stejný den do Polska z východu vpadlo 33 divizí Rudé armády. Poslední větší polský bojový svazek kapituloval 6. října. Části vojáků se podařilo překročit polsko-rumunskou hranici a odejít na Západ.
Konec války bez kapitulace
Bilance válečného tažení byla pro Polsko tragická. Při obraně vlasti zahynulo kolem 66 tisíc Poláků a na půl milionu jich padlo do zajetí. Na německé straně bylo kolem 16 tisíc mrtvých. Zemřelo také zhruba patnáct set sovětských a 18 slovenských vojáků.
Polsko bylo rozděleno mezi Německo a Sovětský svaz. Na německou část připadlo přes dvacet milionů obyvatel, na sovětskou přes třináct milionů. Na části území pod nacistickou vládou byl vytvořen takzvaný Generální gouvernement. „Poláci měli být uměle stlačeni na nejnižší úroveň hmotného i kulturního života. Židé byli uzavřeni v ghettech a později byli vyhlazeni. Podobný osud čekal také většinu Romů,“ popisuje historik Piotr Wandycz v knize Střední Evropa v dějinách.
Historik Křen připomíná, že právě ovládnutím tohoto regionu si Hitler vytvořil základnu pro své megalomanské tažení do všech světových stran. „Válka sice naplňovala jeho fanatické, expanzionistické vize, ale zároveň byla pro nacistický režim i životní nutností,“ upozorňuje s odkazem na „únik vpřed, expanzi a válku, jejíž kořist všechno zaplatí“.
Němečtí a sovětští okupanti na obsazeném území Polska rozpoutali barbarský teror včetně hromadných poprav a dalších zločinů, který trval až do konce války v Evropě. Během ní zahynulo podle různých odhadů 5,5 až šest milionů polských občanů, což je mezi 16 a 17 procenty celkové tehdejší populace země.
Co se týče podílu obětí na celkové populaci, bylo Polsko nejhůř postiženou zemí. Mimo jiné proto, že v něm žilo nejvíc Židů.
