V létě 1939, když Polsko nakonec po několika odkladech vyhlásilo mobilizaci, řada jeho letadel byla zastaralá a k boji se vůbec nehodila, podobně jako slabé a málo pancéřované tanky. Navíc pro řadu vojáků na skladech chyběly dokonce i stejnokroje. „Zdá se to triviální, ale voják bez uniformy není voják,“ vysvětluje v rozhovoru pro web ČT24 vojenský historik Jiří Plachý. Nedostatek peněz se promítal do všech oblastí válečného konfliktu na polské straně, pokud srovnáváme její vojenské síly s německými na samém začátku druhé světové války, míní.
Čísla se srovnávat dala, síla ale ne a rozhodovaly peníze, porovnává vojska Polska a Německa historik Plachý
Útok nacistického Německa proti Polsku detailně analyzuje kniha polského brigádního generála Jerzyho Kirchmayera. Ten ve válce bojoval a jako důstojník generálního štábu zblízka viděl a následně popsal slabiny a nedostatky polské armády v publikaci Konec ilusí s podtitulem Tragédie polské armády.
Podle Kirchmayera stála proti velké převaze nepřítele víra polského národa, že Němce porazí svou nezlomnou vůlí a mravními hodnotami vojska. „Znásilňoval se tak základní válečný zákon, jenž praví, že mravní hodnoty vojska musí být v rovnováze se silami hmotnými… Velké zákony války jsou stále stejné, mění se jen síly a prostředky, jimiž se vede boj…,“ zní citace z pera Kirchmayera. Jeho popis událostí před 80 lety byl i východiskem pro rozhovor s historikem Jiřím Plachým.
Mění se jen síly a prostředky, zmiňuje ve své knize generál Kirchmayer. Byla válka skutečně předem prohraná, protože se Polsku právě nedostávalo zmíněných prostředků? Stála za tím ekonomika?
To spolu souviselo. Polsko nebylo hospodářsky na takové výši jako Německo, které velmi rychle po roce 1933 překonalo důsledky krize právě díky velkému rozvoji zbrojního průmyslu. Třeba v oblasti motorizace v Polsku na konci 30. let jezdilo něco kolem 30 tisíc osobních vozidel, zatímco v Německu asi 1,5 milionu. Už to srovnání hospodářství Německa a Polska jednoznačně ukazuje, že velmocí bylo Německo.
Jak je možné, že se tak rychle Německo vzpamatovalo, když z Versailleské smlouvy mu plynuly tvrdé restrikce? Například německá armáda byla omezena na 100 tisíc mužů, všeobecná branná povinnost byla zakázána, Německo nesmělo mít žádné tanky, těžké dělostřelectvo ani generální štáb. Německé vojenské námořnictvo bylo také omezeno. Smlouva také stanovila, že řadoví vojáci nesmí sloužit po dobu kratší než 12 let a důstojníci po dobu kratší než 25 let, což mělo mít ten účinek, aby mohlo pouze omezené množství mužů procházet vojenským výcvikem.
Německo zbrojilo tajně, a to po nástupu Adolfa Hitlera velmi intenzivně. Samozřejmě na Západě tak nějak tušili o rozsahu německého zbrojení, nicméně už v té době bývalá koalice z první světové války, což znamená Francie a Velká Británie, nebyly schopné nějakým způsobem Německo donutit k tomu, aby respektovalo výsledky Versailleské mírové smlouvy, kterou Hitler od začátku považoval za největší zlo pro Německo, a jeho politický program byl bojem proti ní. Od začátku tak vlastně postupoval podle toho, co hlásal před svým příchodem k moci.
Nebylo v silách západních mocností přimět Německo, aby respektovalo výsledky Versailleské smlouvy?
Nebyla tam spíše vůle, protože v roce 1936 měly západní mocnosti jedinečnou šanci Hitlera zastavit ve chvíli, kdy se rozhodl obsadit demilitarizovanou zónu v Porýní. Ve chvíli, kdy ji obsadil, tak byl vlastně wehrmacht teprve na začátku své výstavby a Francie by ho se svým vojenským potenciálem jednoznačně rozdrtila. Nicméně v tuto chvíli západní mocnosti propásly jedinečnou příležitost, jak Hitlera zastavit.
A to se opakovalo o dva roky později v souvislosti s československou krizí, kdy pokud by spojenecká aliance byla pevná, tak někteří historici uvádějí, že by Hitler ustoupil. Anebo že kdyby západní spojenci zaútočili na Německo ze západu, tak by byl wehrmacht poražen. Tohle už ale v roce 1939 neplatilo.
- Ozbrojené síly třetí říše v letech 1935–1945, které byly tvořeny třemi hlavními složkami:
- Heer – německá armáda
- Luftwaffe – letectvo, obnoveno i přes zákaz smlouvy z Versailles rozkazem Adolfa Hitlera 26. února 1935
- Kriegsmarine – námořnictvo, nástupce Reichsmarine od 1. června 1935
- Zdroj: Wikipedia.org
Proč to nechali zajít tak daleko?
Dá se říci, že to byl vývoj celé evropské politiky od konce první světové války. Ta byla pro většinu polických reprezentací tak silným odstrašujícím prostředkem, především ve Francii, že ta, přestože měla roli vůdčí evropské mocnosti, tak si válku nepřála, stejně tak jako společnost v Británii. A tam se k tomu ještě pojilo i to, že Britové se tradičně v evropské politice příliš neangažovali, budovali si svou koloniální říši v Africe a v Asii. Do značné míry bych řekl, že ústup Hitlerovi bylo uznání mocenského nároku Německa na střední Evropu nebo evropské záležitosti.
Uvedl jste, že převaha Německa se pojí s ekonomikou, demonstroval jste to na počtu aut – Poláci 30 tisíc, Němci 1,5 milionu.
Ano. To mělo za důsledek to, že polská armáda nebyla téměř vůbec motorizovaná. Poláci během 30. let vyvinuli třeba řadu pozoruhodných zbraní, ale nedokázali na ně dál navázat. To byl příklad polského letectva. Poláci měli na začátku 30. let na svou dobu špičková letadla, jenže během krize nedokázali ve vývoji pokračovat. Takže na konci 30. let měli ta letadla, která v roce 1930 byla naprosto dostačující nějakému válečnému konfliktu, beznadějně zastaralá proti německým stíhacím i bombardovacím letounům.
A ekonomika zasahovala do všech oblastí armády. Třeba v létě 1939, když Poláci nakonec po několika odkladech vyhlásili mobilizaci, pro řadu vojáků neměli na skladech ani stejnokroje. I na tom se šetřilo, protože nebyly prostě peníze.
Stejnokroje? Nejsou letadla nebo tanky podstatnější, zvláště pokud chybí?
Ano, ale… osoba, která válčí v civilu, není voják. Je to kombatant (bojovník – pozn. redakce), což může mít nějakou širší definici. Každopádně tím, že voják nosí stejnokroj nějaké armády, tak je jejím příslušníkem a je například chráněný mezinárodním právem. Ve chvíli, kdy je v civilu, tak může být považovaný třeba za vyzvědače, který mezinárodním právem chráněný není, a může být popraven bez nějakých následků.
To ale v důsledku asi bylo jedno, protože mezinárodní právo v Polsku stejně respektováno nebylo, docházelo běžně k popravám civilistů i polských vojáků.
To je pravda. Uvedl jsem to jen jako příklad, že peníze prostě chyběly, byť je to poměrně triviální záležitost. Jen pro srovnání, Československo dokázalo rok předtím, díky tomu, že bylo ekonomicky mnohem vyspělejší, bez problému během několika dní vyzbrojit a vystrojit milionovou armádu. Polsko toho v létě 1939 tak úplně schopné nebylo.
Jak na tom tedy bylo, když vezmeme tanky, letadla, pěchotu, dělostřelectvo?
To nebude jednoduché, protože to se v různých zdrojích uvádí rozdílně. Ale co se týče nasazených lidí, tak Polsko a Německo na tom mohly být srovnatelně, ale za určitých okolností. Německo mělo stále ještě menší armádu, než bylo schopné postavit, díky tomu, že zbrojilo teprve od roku 1936, kdy zavedlo brannou povinnost a nevyužilo tedy ještě svého potenciálu.
Polsko by bylo schopné proti nim ve chvíli, kdyby mu byla umožněná regulérní mobilizace, na kterou by měli dost času, postavit nějakou podobnou lidskou sílu. Jenomže to naráželo zase na další problém, protože Poláci žili především v německém sousedství, tedy v územních oblastech, které se staly bojištěm především v těch prvních dnech, a tak ve chvíli, kdy byla vyhlášená mobilizace, ani z těch polských území nebyli schopni využít celý svůj potenciál.
Navíc samotná mobilizace byla vyhlášená 31. srpna za velmi chaotických okolností, kdy se tak původně stalo už o den dříve, ale na nátlak Británie a Francie byla odvolána, aby pak poslední srpnový den byla znova vyhlášená. Vůbec proto neprobíhala jako u nás rok předtím, kdy každý branec věděl, kam má jít, kde dostane uniformu, pušku, kde nasedne do auta a kam má jet ke své pevnosti, kterou bude bránit. Tohle v Polsku nebylo.
A to je to důležité, organizace.
Bezpochyby.
Pokud tedy srovnáváme výzbroje armády dál, bylo něco vlastně srovnatelné?
Srovnání polské a německé armády není jednoduché, jednotlivé věci mají řadu aspektů. Třeba jak se uvádí takový ten typický příklad – letectvo. Němci měli něco přes tři tisíce letounů, z toho asi dva tisíce bylo nasazeno proti Polsku. Poláci měli asi 1900 letounů, což v absolutních číslech vypadá podobně. Nicméně, je tady problém toho, co jsem říkal – z naprosté většiny to byly letouny, které nebyly schopny obstát v konkurenci toho, co vyráběli Němci – Messerschmitt a Junkers.
- V knize Konec ilusí generál Kirchmayer zmiňuje, že polské letectvo nebylo ani samostatnou součástí branné moci, jak tomu bylo v jiných armádách.
- Jeho stíhací letadla P7 byla zcela zastaralá a k boji se nehodila. Ve výrobě sice byla moderní letadla typu „Jestřáb“, ale první měla být dodána až na podzim 1939. Stejně tak jako výroba stíhacího letadla „Kobuz“ byla teprve ve fázi příprav a ve stádiu konstrukce byl i typ „Sokol“, který se měl vyrábět až od roku 1940.
- Kniha také uvádí, že bombardovací letectvo bylo sice vybaveno moderními letadly typu „Los“, ale ta měla vážné nedostatky – často se jim nevysunoval podvozek. V konstrukci bylo sice bombardovací letadlo „Sum“, ale s plánem je vyrábět opět až od roku 1940.
- Jedním z velkých nedostatků letectva byl i nedostatečný počet letišť a jejich rozptýlení na rozsáhlém prostoru, což ztěžovalo řízení.
- Zdroj: Konec ilusí – Tragédie polské armády, autor Jerzy Kirchmayer
V knize Konec ilusí generál Kirchmayer zmiňuje, že například stíhací letadla P7 byla zcela zastaralá a k boji se nehodila, nebo že ač sice disponovala „moderními letadly typu Los, tak ta měla závažné nedostatky, kdy se jim často neotvíral podvozek“. Čím to bylo? Němci měli i lepší inženýry, nebo jde opět jen o peníze?
Ano, to je jeden z důsledků zmíněné ekonomiky. Německo vše po nástupu Hitlera podřídilo zbrojnímu průmyslu – směrovalo do něj vše, tedy kromě neomezených finančních prostředků i nejlepší mozky. Polsko se na druhou stranu pralo ještě s následky hospodářské krize, protože to byla zemědělská země, jí velmi silně zasažená a chudá země, která na armádu nebyla schopná dát tolik jako Němci.
Ale to neznamená, že by polská armáda nebyla vůbec schopná obstát – byla, ale asi tak jako ta naše… tedy jen ve chvíli, kdy na Západě spojenci Francie a Británie dostojí svým závazkům a začnou ofenzivu, když to ještě má smysl.
Když se vrátíme k počtu lidí, vojáků, kolik jich tedy bylo?
Německá armáda poslala proti Polsku téměř vše, co v té době měla, což bylo asi 1,5 milionu vojáků. Polské armádě se proti tomu podařilo postavit – a tady se čísla trochu liší, ale myslím, že ta částečně mobilizovaná polská armáda měla něco kolem jednoho milionu vojáků. Pro srovnání, československá armáda rok předtím měla milion a čtvrt vojáků po provedení mobilizace.
Bylo prý ale znát, že Poláci nejsou tak dobře připraveni k boji, že nemají operační záležitosti v malíčku, jak se píše ve zmíněné knize, která přibližuje: „Charakteristickou vlastností vojenského výcviku byla jeho nejednotnost. Vcelku můžeme charakterizovat vyškolení důstojnického sboru takto: armádní inspektoři – celkem neškolení, velitelé vyšších jednotek – příliš málo školení, vyšší důstojníci – správně vyškolení a nižší důstojníci – přespříliš vyškolení…“ A to se promítalo i do nedostatečné pružnosti velení, což je v kontrastu s pověstnou německou organizací.
Polská armáda měla založenou taktiku na základě improvizace. A to nemyslím v špatném slova smyslu. Vojenská improvizace je v podstatě dobrá věc, Polákům se osvědčila už v bojích především proti Sovětskému svazu, kdy byla válka velmi pohyblivá a nepostupovala podle vojenských schémat. Improvizace tam byla velmi důležitá – takhle třeba bojovaly i naše legie proti bolševikům na Sibiři. A stejně tak například v československé armádě, když jsem mluvil s posledními důstojníky předválečné armády, kteří byli za hranicemi, tak ti považovali to, že Britové postupovali podle vojenských schémat, za velmi těžkopádné a ne za příliš praktické. Oni preferovali českou nápaditost v boji a podobně to měli i Poláci.
Takže to rozhodně nebyl handicap, ale pravda je, že se to ukázalo jako slabina v moderní válce. Konkrétně Němci byli špičkově vybavení komunikačními prostředky, navíc bezdrátovými, takže mezi tanky bylo běžně rádiové spojení, zatímco Poláci všude tahali dráty, a když se drát přerušil, tak spojení nebylo. Jednotky vedle sebe pak ani nevěděly, co dělají navzájem. Takže třeba operační velitelé měli poměrně velkou autonomii, ale ve chvíli, kdy nebyli schopni to koordinovat navzájem, tak se to ukázalo jako slabost.
Ale na druhou stranu, ani Němci v Polsku a potom i v dalších taženích nevyužili klasická schémata. Naopak, oni vlastně používali úplně moderní taktiku, kdy tankové svazy prorazily obranu, zasadily hluboký klín, do kterého potom postupovala pěchota. Do té doby to vlastně v praxi tahle nikdy neprobíhalo. Třeba i tankové bitvy během první světové války byly statické.
Nebylo to dané jednoduše tím, že Poláci neměli ani tanky? Respektive měli jen slabé?
To samozřejmě také, v poměru tanků to bylo naprosto tragické, protože Německo dokázalo během několika let postavit sedm tankových divizí, zatímco Poláci stěží jednu motorizovanou brigádu (jedna divize jsou zhruba dvě brigády – pozn. redakce). A u tanků navíc platilo totéž co u letadel – byly zastaralé a slabě pancéřované.
Na druhou stranu, co se týče třeba protitankových prostředků, tak ty byly do značné míry vyrovnané, akorát že Poláci je nestačili nějakým způsobem ve větší míře použít.
Poláci měli například poměrně originální protitankovou pušku, která byla velmi účinná, ale byla tak utajovaná, že se nedostala k řadě jednotek, které ji mohly použít. A třeba v těch protitankových kanonech měli i Bofors, které byly v té době standardní a schopné si s německými tanky poradit, ale útoky byly tak prudké a intenzivní, že na to prostě Poláci nebyli připraveni.
- Speciální polská protitanková puška měla být válečným překvapením, a proto byla jednotkám vydána až za mobilizace.
- Přestože se jednalo o velmi účinnou zbraň na menší vzdálenosti v boji proti tankům, jak popisuje v knize generál Kirchmayer, v bojích se vůbec neuplatnila. Vojsko zbraň neznalo, nedovedlo s ní zacházet a nemělo k ní důvěru. Navíc maskování obsahu beden jiným označením mělo za následek, že některé jednotky bedny vůbec za mobilizace nerozbalily a pušku v boji nepoužily.
- Zdroj: Konec ilusí – Tragédie polské armády, autor Jerzy Kirchmayer
S jakou technikou bojovalo Polsko
Myslíte si, že Poláci nebyli připraveni proto, že do poslední chvíle nečekali, že invaze přijde? Přece věděli, že nemají tolik zbrojní síly.
Myslím si, že do značné míry to, že Polsko padlo, byl důsledek politiky západních velmocí, protože někdy na jaře 1939 Britové a Francouzi Polákům zaručili, že přijdou na pomoc a Francouzi při jednání v Paříži přislíbili, že do dvou týdnů od napadení Polska začnou velkou ofenzivu na západě.
Poláci se k tomu upnuli a Francouzi po několika dnech, ještě koncem května 1938, od tohoto záměru ustoupili, jenže Polákům to neřekli. A celé Polsko čekalo, že když vydrží týden, dva, tři, tak začne ofenziva. Několikrát to dokonce ohlašovaly polské noviny, že na Západě už začala ofenziva spojenců, vydržte…
A to, že polská armáda není schopná v osamocené válce Německu vzdorovat, tak toho si i přes polskou propagandu, která byla velmi nadsazená, kdy spousta běžných Poláků skutečně věřila, že jejich jednotky obsadí Berlín a že Německo porazí, byli polští generálové vědomi. Bylo jim jasné, že nejsou schopni v izolované válce zvítězit a že jediná možnost je skutečně pomoc západních spojenců, která jim byla na rozdíl od nás přislíbená a která ale díky neschopnosti spojenců nepřišla.
A oni věřili do poslední chvíle?
Domnívám se, že ano. Ale myslím si, že i pro západní spojence bylo překvapením, jak rychle se Polsko zhroutilo. Všechny překvapila intenzita německého útoku.
Oni se zhroutit museli, to bylo vlastně technické zhroucení…
Bezpochyby, ale předpokládalo se, že polská armáda může vydržet i několik měsíců. Takže Francouzi předpokládali, že do několika měsíců by možná ofenzivu začali. To nebylo zase o tom, že by úplně myšlenku pomoci opustili, ale nepočítali s tím, že by začali do těch dvou týdnů, jak původně slíbili.
To, že se Poláci položili tak rychle, bylo dáno technikou? Protože z různých zdrojů plyne, že lidsky byli připraveni se bránit do poslední chvíle a neměli tendenci se vzdát.
Bezpochyby. Říká se, že Poláci by asi bojovali o každou píď území, ale že se poučili z československého případu a že vlastně po anexi Československa se rozhodli, že v žádném případě nesmí nastat československý scénář. Tedy že by nechali obsadit kus svého území.
Ve hře totiž bylo to, že když se vzdají koridoru mezi Německem a východním Pruskem a vlivu na Gdaňsk, tak bude Německo uspokojeno. Jenže oni v tom viděli taktiku, jak oslabit stát, tak jako ČSR, když opustilo pohraniční oblasti. A že ve chvíli, kdy k tomu pak skutečně dojde, tak už jim budou vydáni na milost a nemilost. Proto to od začátku odmítali, že by došli k diplomatické dohodě. Nicméně západní spojenci v nějaké to diplomatické řešení konfliktu věřili.
Co bylo podle vás tedy tou nejsilnější stránkou v boji u Poláků?
Silná stránka je rozhodně osobní nasazení. Ale nemyslím to, že polští huláni útočí na německé tanky, to ne. To je klišé. Ono je to i umělecky několikrát ztvárněno, ale je to obraz, který paradoxně vytvořila německá propaganda, i když to mělo trošku reálný základ, kdy nějaká polská jezdecká kolona omylem narazila na německou kolonu a provedla na ně útok na šavle. A zpoza ohbí cesty se vynořili nějací němečtí obrněnci a Poláky pokosili. Tak nějak to bylo, ale byla to poměrně malá šarvátka, kterou Němci prezentovali ovšem tak: podívejte se, Poláci tady na koních a my na nejmodernějších tancích.
Jak vypadá tedy srovnání tanků?
Němci měli samozřejmě tanků mnohonásobně více, myslím si, že to bylo asi tak tři tisíce. Ale bylo to hlavně těch zmíněných sedm divizí, kdy jedna divize jsou dvě brigády a Poláci měli právě jen jednu motorizovanou brigádu, takže tam byl poměr třeba jedna ku patnácti. Navíc s tím, že platí totéž co u letadel – Poláci měli k dispozici jen tančíky a tanky, které byly původně britské provenience, kdy byla koupená licence, ale zase technicky odpovídaly začátku 30 let. Nebyly sice úplně nepoužitelné, ale ve srovnání s těmi německými o generaci zastaralé.
- Tankové vojsko mělo k dispozici nejlehčí typ tančíků TK a lehké tanky Vickers.
- Tančíky byly úplně zastaralé a hodily se jen k pomocným službám, například zásobování čelních bojových sledů střelivem.
- Lehký tank Vickers byl příliš slabě opancéřován a hodil se pro méně důležité boje a nehodil se k průlomům, jen k využití již dosaženého průlomu.
- „Poznamenáme-li ještě k tomu, že stroje byly k dispozici v počtu zcela nedostatečném, nelze považovat tvrzení, že polská branná moc vlastně útočné vozby neměla, za přehnané,“ uvádí v knize Konec ilusí generál Kirchmayer.
- Zdroj: Konec ilusí – Tragédie polské armády, autor Jerzy Kirchmayer
Nedostatky tankového vojska opět zřejmě souvisí s finančními prostředky…
Ano, byla za tím ekonomika, ale i mezinárodní situace. Protože Poláci velmi dlouho věřili, že proti Německu válčit nebudou. Oni v roce 1934 uzavřeli s Německem pakt o neútočení, který na jaře 1939 Hitler vypověděl. Smlouva se vydávala za prozíravou politiku, která zajistila mírové soužití Německa s Polskem, a právě se poukazovalo třeba na to, že Československo podobnou snahu Německa odmítlo a jak skončilo. Nebo že třeba je pod německým tlakem a to Polsku nehrozí, protože mají smlouvu.
Fakt je, že tohle Poláci ne úplně rádi slyší, protože jsou první skutečná oběť, tedy ti, kteří bojovali od prvního dne až do konce a přinesli obrovské lidské ztráty, ale myslím si, že tam byla opravdu snaha se válce s Německem vyhnout. Pokud předpokládali, že s někým budou válčit, a pokud polský generální štáb dělal nějaké válečné přípravy, pak to byla válka se Sovětským svazem.
Proto odmítali pomoc Sovětského svazu, který se jim nabízel?
Oni věděli, že ve chvíli, kdy by vstoupila Rudá armáda na jejich území, tak by to znamenalo okupaci, a ne pomoc.
Jak Němci zdůvodnili výpověď smlouvy?
V březnu 1939 vyvrcholil diplomatický tlak na Polsko, kdy se Hitler snažil, aby se vyřešil problém koridoru a města Gdaňsk. Ale Poláci to jednoznačně odmítli. Odpovědí byla výpověď smlouvy.
Srovnání polské a německé vojenské početní síly na začátku války
Ještě se vrátím k taktice. U Poláků jejich přístup za chybu nepovažujete, ale i Němci útočili tak, jak nebylo pro ně zvykem.
Němci do toho šli rovnou a neměli si to kde předtím vyzkoušet – a není to také úplně tak, že západní spojenci a Poláci vycházeli jen ze zkušeností z první světové války. Vyhodnocovali už poznatky ze španělské občanské války, kde byly na obou stranách použité ve větší míře tanky.
Ovšem nikde nebyla použitá taktika rychlých tankových úderů, které by prorazily frontu a vedly k rychlému způsobu války. Naopak španělská občanská válka se tři roky po Španělsku převalovala a tanky nebyly to nejdůležitější.
Jednoduše řečeno – oni tam šli s cílem to vyzkoušet. Němci, to je blitzkrieg – blesková válka, tedy rychlý a hluboký průnik. A první ostrý příklad je Polsko.
Na polské straně bojovala i česká jednotka. Ztráty ale nebyly velké, o život přišlo šest mužů.
Ano, ale nebylo to tím, že by se vyhýbali bojům, je to složitější. Od jara 1939, kdy se v Polsku jednotka ustanovila a začala ilegálně fungovat, tak vztah polských úřadů k ní se postupně měnil.
V létě polská strana projevila eminentní zájem o naše letce a specialisty, protože československá armáda měla přes všechno dobrý zvuk. Zhruba stovka našich letců byla proto přijata do polského letectva. Neměli ale šanci do bojů výrazněji zasáhnout, protože dostali letadla, která byla průzkumná nebo transportní, případně víceúčelová, ale hlavně zastaralá, v podstatě jen přelétávali a ustupovali.
Pěší jednotka na tom byla ještě hůře, byla pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody, ta nedostala ani výzbroj a výstroj. Dostali někdy začátkem září čtyři těžké a devět lehkých kulometů, se kterými se účastnili protiletecké obrany u ukrajinského Tarnopolu a sestřelili údajně dvě letadla. Dohromady měla pak jednotka ve chvíli, kdy Polsko skončilo s odporem, asi 1050 vojáků.
- V zářijovém tažení se střetla dvě vojska: polské, na válku zcela nepřipravené a německé, připravující se dvacet let na válku i odvetu. Polské vojsko se zastaralou výzbrojí a organizací, se zanedbaným operačním výcvikem a německé, vyzbrojené a organizované nejmoderněji, s velkou palebnou silou a pohyblivostí, na vysokém stupni operačního výcviku. Polské vojsko mravně silné vůlí bránit svou vlast, ale jinak bez hmotných předpokladů. Německé vojsko silné útočným duchem, opírajícím se o velkou a skutečnou sílu. O výsledku střetnutí těchto dvou nerovných protivníků nemohlo být pochyb…
Vědecký pracovník historicko-dokumentačního odboru VHÚ. Narozen 1975 v Praze. V letech 1989–1993 absolvoval středoškolská studia na Dvořákově gymnáziu v Kralupech nad Vltavou, v letech 1993–1999 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor historie se specializací na dějiny východní a jihovýchodní Evropy. Od roku 2000 do roku 2007 pracoval jako historik v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v Praze. V letech 2004–2008 vystudoval obor veřejná správa na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, od roku 2007 dosud je vědeckým pracovníkem historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu v Praze. V letech 2009–2012 byl současně vedoucím Oddělení vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde nadále působí jako vědecký pracovník. Roku 2013 v Historickém ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové úspěšně ukončil obhajobou disertační práce na téma „Perzekuce bývalých členů výsadkových skupin ze Západu po únoru 1948“ postgraduální doktorské studium (Ph.D.).
Specializuje se především na dějiny druhého zahraničního odboje a poúnorovou perzekuci jeho účastníků. Je autorem nebo spoluautorem deseti knižních titulů a zhruba stovky článků a studií, uveřejněných v českých i zahraničních odborných periodikách. V letech 2012–2013 byl členem redakční rady časopisu Vojenství/Vojenstvo. V současné době je členem redakčních rad odborných periodik Historie a vojenství (VHÚ Praha), Vojennij sbornik (Státní univerzita Soči, Ruská federace) a Securitas Imperii (ÚSTR Praha). Od roku 2015 je členem českého výboru Mezinárodní komise pro vojenskou historii (International Commission of Military History).
Za knihu „Horší než doba války… Osudy československých parašutistů z Velké Británie v poúnorovém Československu“ obdržel v roce 2015 Literární cenu Jaroslava Golla. Ve stejném roce byl ministrem spravedlnosti jmenován soudním znalcem v oboru sociální vědy, odvětví politologie se specializací na protinacistický a protikomunistický odboj.
Jiří Plachý