Ani s koncem války v dubnu 1939 utrpení Španělů neskončilo. Likvidováni či perzekuováni byli ti, kdož patřili k poraženým. A ještě 20. dubna 1963 byl za „zločiny spáchané během války“ popraven komunista Julián Grimau, ač pro něj milost žádala i britská královna. Po Frankově smrti v roce 1975 pak postihla zemi „amnesia total“ - o zločinech se nemluvilo, aby se tak neotevíraly staré rány.
Až v roce 2007 se podařilo socialistické vládě prosadit zákon o historické paměti, který umožňuje rehabilitaci obětí války a frankismu.
Ideový střet fašismu s komunismem? Skutečnost nebyla zdaleka tak černobílá
Španělská občanská válka, v níž na straně levicových republikánů bojovalo i na 2000 Čechoslováků, bývá zjednodušeně popisována jako zápas mezi fašismem a komunismem, skutečnost však byla mnohem složitější. Na obou stranách totiž existovaly různé ideologie, takže i uvnitř jednotlivých táborů docházelo ke krvavým střetům (jako např. mezi komunisty, trockisty a anarchisty v Barceloně v květnu 1937, kdy zahynulo téměř 1000 lidí).
V táboře povstalců se pak střetávaly různé vize falangistů (stoupenců španělské fašistické strany) a monarchistů, kteří žádali návrat krále Alfonsa XIII. z exilu.
Galerie: Rekonstrukce mostu zničeného Frankovými vojsky. Září, 1936.
Masové čistky od začátku konfliktu
Povstalečtí lídři nakonec dokázali své přívržence sjednotit, což značně přispělo k jejich vítězství. I když zprvu byla jejich jednotná vize dost vágní: „Jsme nacionalisté. Nacionalista je opak marxisty,“ prohlásil mozek puče generál Emilio Mola. Franco měl jasnější strategii - forma vlády není důležitá, hlavně musí v zemi udržet pořádek.
Už během prvních týdnů války proto začal Franco s masovými čistkami, aby zlikvidoval téměř všechnu (i potenciálně) nepřátelskou inteligenci. Jedním z tisíců popravených byl i básník a dramatik Federico García Lorca.
K brutalitám se ale uchylovali i republikáni - ti v důsledku všeobecné anarchie spíše než jako programové strategie. Na obou stranách byly tresty (smrti) vyměřovány dle třídní příslušnosti či povolání - dělníci byli vražděni jen proto, že byli dělníci, o život přišly tisíce kněžích navzdory tomu, že církev se do povstání téměř nezapojila. Jednotlivé skupiny si vyřizovaly i osobní účty tzv. paseos (projížďkami), kdy ozbrojenci vzali osobu „na projížďku“ za město a tam ji popravili.