Nechvalně proslulý workoholismus Japonců vede každý rok řádově ke stovkám úmrtí z přepracování. Taková smrt má dokonce v japonštině svůj speciální výraz – karóši. Není divu, že tento extrém dal zrodit opačné absurditě. V Tokiu si lze najmout člověka, který zkrátka vůbec nic nedělá. A slušně se tím uživí.
Hodinový zaháleč. Velice zaneprázdněný Japonec nic nedělá a slušně se tím uživí
Horizont ČT24: Japonec si vydělává tím, že nic nedělá (zdroj: ČT24)
Uprostřed rušné ulice stojí mladě vypadající muž, který v davu uspěchaných workoholiků vyčnívá. Zatímco ostatní se ženou za kariérou, on se klátivým krokem vydává za další zahálkou – která ho navíc dobře živí.
„Nabízím službu, při které se nechávám najímat k tomu, abych nic nedělal. Jdu na místo, kam si mě zavolají, a tam nic nedělám,“ vysvětluje ,Hodinový zaháleč‘ Šodži Morimoto.
Tentokrát je takovým místem restaurace, kde na něj čeká mladá žena. Kdysi žila v Bombaji a nedávno si koupila indické sárí. Ale styděla se vyrazit v něm na oběd s přáteli. Hodinový zaháleč byl pro ni ideální volba.
„Když jsem s přáteli, mám pocit, že je musím bavit. Zato s panem zahálečem mám dojem, že toho moc říkat nemusím a můžu mlčet, kdy se mi zachce,“ říká datová analytička Aruna Čida.
„Když říkám, že nic nedělám, znamená to třeba, že se zákazníky jím a piji a jednoduše odpovídám na jejich jednoduché otázky,“ doplňuje Morimoto.
Vysněné zaměstnání
Za každou objednávku si Šodži účtuje v přepočtu 1800 korun. Zákazníci mu navíc musí platit za dopravu a za jídlo, pokud služba společné jídlo zahrnuje. Jsou dny, kdy svým nicneděláním obslouží až tři zákazníky. Pro Šodžiho je to důkaz, že urazil velký kus cesty od doby, kdy mu doma všichni říkali, že je budižkničemu.
„Měl jsem špatný pocit z toho, že nejsem stvořený k tomu, abych něco dělal, ale mnohem víc k tomu, abych nedělal nic,“ říká ,Hodinový zaháleč‘.
Od roku 2018, kdy si otevřel twitterový účet, už Šodži údajně vyřídil přes čtyři tisíce objednávek. A má i stálé klienty. Jedna zákaznice už si ho objednala dvě stě sedmdesátkrát. Také paní Kusa si mladíka najala opakovaně. Poprvé to bylo, když si chtěla vyjít do společnosti v převleku. „Bylo pro mě těžké požádat přátele, aby mě doprovodili do kari restaurace, když jsem oblečená jako Pikachu,“ říká státní zaměstnankyně Kusa.
Na druhé schůzce zkrátka chtěla někomu vypovědět svůj životní příběh. Samotný Šodži to vnímá tak, že svým nicneděláním může přispět k polidštění společnosti posedlé úspěchem a produktivitou. A že někdy lidé spíš potřebují, aby s nimi někdo byl – a ani u toho nemusí nic dělat.