Vzhůru do boje! Autobiografická sága Můj boj norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda vstupuje druhou knihou Zamilovaný muž do nové fáze. Po smrti přichází zrození. Hlavní postava, jíž tu je opět autor sám, řeší, do jaké míry přežije nový úděl rodu a životního prostoru. Enervující literární potrava pro všechny muže, kteří si myslí, že v tom s ženami zůstali sami.
Budeme si na něj muset, zdá se mi, patrně zvyknout, neboť i po dočtení druhého dílu máme za sebou stále sotva tisícovku stran. Další dvě tisícovky nás totiž ještě čekají. Po Smrti v rodině v knize první (416 stran), přichází v knize druhé Zamilovaný muž (560 stran).
Co bude dál? Už jsme si odminule zvykli, že to není spisovatel skrytých významů ani elegantní metafory. Víme, že pro detail by zabil otce. Má lehce zažloutlé prsty i zuby, a jak říká jeho nejbližší přítel Geir, jde o muže, jenž by se mohl stát prototypem protestanta. Toto a mnoho dalšího nám on sám chce říci. Jenom nákup v samoobsluze mu trvá třicet stran…
Mužský boj o podíl na slunci
Je zřejmé, že Karl Ove Knausgård (*1968) není muž ledajaký. Je to muž skandinávský. A navíc Nor, Jihonor, jak sám o sobě sebeironicky píše. To, co bylo s tématem a stylem nové, myslím v knize prvé, stává se v té druhé, objemné, značně velkou zátěží.
Překladatelka Klára Dvořáková Winklerová i v tomto případě odvedla mimořádnou práci: stylistická baroknost psaní, vlastní autorovi, působí jaksi navzdory nasazení velmi přehledně. Není to psaní avantgardní, baroku tu ovšem pouští existencialismus silně žilou. Navíc mám takové tušení, že některé pointy, uvozené návěstími odboček, získávají na smyslu až mnohem později. Například už samotný titul: Můj boj.
Komu by nebylo jasné, jak název souvisí s Hitlerovým stejnojmenným pamfletem, dostane se mu v této druhé knize, díle třetím, první skutečné odpovědi. Souvisí. Nejde tudíž o poněkud nevkusnou narážku. A nejde ani o polemiku. Čtyřicetiletý autor, jenž popisuje předchozí desetiletí svého zápasu v osidlech vztahů a zejména neočekávané rodinné pasti, je názvem Hitlerovy knihy přímo inspirován. Ale není to žádná antisemitská propaganda, to rozhodně ne. Je to ale boj o životní prostor. Je to hodně mužský boj o podíl na slunci – zejména poté, co se stane otcem dvou dcer.
Možná se ale dozvíme ještě mnohem více později, v nějakém tom dalším díle, až nás skandinávský muž zavede dál; zatím nás ponechává v meditaci nad významem díla romanopisce Knuta Hamsuna, který kritizoval zvrácenost anglosaského kapitalismu. Jak vlastně souvisí norský vitalismus s Hitlerem? Pokračování příště…
Zamilovaný muž peče, vaří, ale…
Hlavní postavu, jíž je Knausgård sám, zastihujeme v okamžiku, kdy se odpoutává od své první ženy Tonje (a od vlasti) a seznamuje se s ženou druhou (a novou vlastí). Pro čtenáře, kteří se nezabývají dvakrát historickými rozdíly a jemnostmi jazykových odlišností mezi Norskem a Švédskem, bude trochu matoucí, jak velký čas věnuje tomuto tématu. Překladatelka některé původní obraty ponechává vedle textu českého. Důvod pustit se do norštiny? Nebo raději do švédštiny? Tack så mycket!
V popisech měst a národních charakterů už to vypadá lépe. Místy můžeme mít dokonce dojem, že na rozdíl od norského Bergenu, odkud postava odchází, se začínáme orientovat společně s ní i v tak spletitém městě, jakým je bezpochyby - se všemi restauracemi, kavárnami, bary a hospodami - švédské hlavní město Stockholm. A pokud čtenář dorazí až na stranu 436, jistě ocení v hospodě U Pelikána i autorovo zaujetí pro pití piva Staropramen.
Muž, a zvláště zamilovaný muž, zvládá s vypětím všech sil především mateřství. Kolik českých žen by chtělo takového skandinávského muže? Každá druhá! Knausgård nejenže peče, vaří i smaží, on ale i pere, žehlí, luxuje - a dokonce chodí s odpadky!
Odvrácenou stránkou této jeho vynucené kulturní feminizace zůstává jeho nezřízená záliba v alkoholu. Důvodem nejsou ovšem jenom dlouhé severské noci, ale i životní styl spisovatele Knausgårda, jehož prostřednictvím utíká někam jinam, když už vážně nemůže. Do alkoholu se ostatně, jak víme z knihy první, utíkal i jeho otec, teď ale i nově Ingrid, matka jeho druhé ženy. Zalíbení v něm nachází i sousedka, patrně prostitutka, které spisovatel neřekne jinak než podle národnosti: Ruska.
Boj s knihou
V knize druhé se setkáváme s plejádou postav – vedle ženy Lindy a jejich dětí Vanjy, Heidi a Johna – zejména s Geirem, dalším Norem a spisovatelem, plným jménem Geirem Angellem Øygardenem, jenž během války v Iráku odjede dělat lidský štít proti americkým letadlům. Stává se Karlu Ovemu věčným souputníkem, diskutérem, ale i prostě kamarádem. Nechybí další rodinné postavy i postavičky, všechny vyjmuté z reálného života.
Opisy každodenních činností zabírají i v druhé knize značné místo. Dozvíme se, co autor pije (všechno), co kouří (balicí tabák), na čem si pochutnává (stále ty různé masové kuličky), ale i co ho zlobí, co mu dělá radost – a co si koupil naposledy ve studijním záchvatu v antikvariátu (zajímají ho nějakou dobu zrovna indiáni). Nevím, zda se i v Česku stane tento Jihonor čtenářským fenoménem, každopádně představa, že s ním prožiji dobrovolně ještě další čtyři knihy, mne již dnes naplňuje zděšením, ne-li přímo zlobou.
Je to dobrá intelektuální průprava? Určitě! Jeho boj se totiž zvolna, po této knize, stává i mým bojem. Minimálně na další dva tisíce kritických stran.
Karl Ove Knausgård: Můj boj 2 – Zamilovaný muž. V překladu Kláry Dvořákové Winklerové vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2017.
