Tak je tu mistr autorských opusů, stále čilý Woody Allen, po roce znovu, k potěše nás, kteří ho milujeme za to, čím nás obdaroval v lepších časech. A teď nás v Kole zázraků vede do víkendové newyorské enklávy na Coney Islandu, kde s ním nejsme poprvé, neboť tu jeho Slvy Singer z Annie Hallové prožíval dětství v domku pod slavnou horskou dráhou Thunderbolt, jejíž rachotivé otřesy tehdy vydatně zadělaly na jeho pozdější dospělé neurózy.
Už před téměř čtyřiceti lety vyznal Woody Allen lásku New Yorku černobílým Manhattanem, kolorovaným Gershwinem a výživnými dialogy a bonmoty. Dialogy v Kole zázraků jsou ale ve srovnání s Manhattanem fádní, bonmoty (kromě varovného výkřiku „V lásce je člověk svým největším nepřítelem“) se kamsi vytratily, George Gershwin je jen jeden a scénář není intelektuálně rafinovaný, vtipný a originální, ale divadelně melodramatický a disciplinovaně směřující k očekávanému „déjà vu“.
A také vizuál není černobílý, ale pastelově barevný, tónovaný v kontextu s charaktery klíčových figur, s čímž si trojnásobný oscarový kameraman Vittorio Storaro (Poslední císař, Rudí, Apokalypsa) hodně vyhrál. Po loňském Café Society ho Woody Allen znovu angažoval, dal mu volnou ruku a udělal dobře, neboť Storaro učinil z Coney Islandu další postavu tohoto v zásadě banálního a barvotiskového příběhu.
Přijela pouť
Coney Island a zlatá padesátá léta. Přelidněná písečná pláž omývaná Atlantikem, kterou na stanovišti sedm hlídá plavčík Mickey (romantik Justin Timberlake), oddělená pobřežní promenádou od pouťových atrakcí zábavního parku, kterým vévodí gigantické ruské kolo (Wonder Wheel, jež posloužilo i jako originální titulek tohoto filmu).
Ošoupaný domov tu má kolotočář Jim Belushi, po skutečné lásce prahnoucí a životem jetá Kate Winsletová (která si iluzorní Kolo zázraků krade pro sebe) a před gangstery se sem přijela schovat Belushiho nezdárná a lásku a průšvihy přitahující dcera Juno Templeová. Atmosféru a casting milostného víceúhelníku zvládl Allen tradičně na jedničku. Všechny postavy touží po něčem lepším, za jejich okny se vytrvale točí kolo zázraků, ale oni na ten svůj stále čekají.
Lepší už to nebude
Mottem Woodyho novinky z Coney Islandu by mohl být titulek Brooksovy romantické komedie odehrávající se na nedalekém Manhattanu: Lepší už to nebude. Poslouží i jako lakonická charakteristika Mistrovy současné tvorby.
Podobně jako Almodóvara i Allena přitahují ženy na pokraji nervového zhroucení, pro něž píše oscarové role (viz Jasmíniny slzy, které vyplakaly Cate Blanchettové Oscara a Zlatý Glóbus). A stále je jeho tématem láska, byť již není objektem roztomile neurotického sexuálního hledání, ale výrazem unavené rezignace. „Co se to s námi stalo?“ ptá se Allen jménem nenaplněných lásek a osamělých vztahů těch, kteří si mají pomáhat, ale spíše si ubližují.
Kolo zázraků je průhledně pestrobarevná pohlednice s vybledlým podpisem Mistra, který nám svůj vzkaz píše v naředěných frázích z fundusu. Rozhodně to není zázračný Woody Allen. Přemýšlím, proč z toho nejsem patřičně smutný. A proč mi to navíc bylo zvláštním způsobem příjemné.
