Michal Šobr

Deset let se na tuhle chvíli u Marvelu připravovali, nikam nechvátali a ve stylu „step by step“ představovali na filmovém plátně v samostatných příbězích superhrdiny, bez kterých by to svět už dávno schytal. Když jsme jich už pár poznali, přišly na řadu týmovky Avengers, kde tihle borci museli spojit své síly, protože agresivní záporáci byli stále silnější. A nenápadně se mezi nimi mihl i král záporáků Thanos (uklizený vzápětí pro finále). Pak v sólovkách pokračovaly story některých nosných figur, do marvelovského univerza se vřítili Strážci galaxie – a karty pro závěrečnou bitvu o všechno byly rozdány. A věřte, že Avengers: Infinity War vás ve stavu blaženého vytržení zarazí na dvě a půl hodiny do sedadel.

Izraelský checkpoint někde na severu v poušti. Ztracená patrola několika mladíků, kteří nevědí, za co tady bojují, proti komu ani jaký to má smysl. V Tel Avivu se mezitím rodiče dozvídají o smrti svého syna, vojáka. Všechno je tu lehce absurdní, trochu bizarní, malinko ztracené iluze a krapet metafora o tom, že válka je vůl. Foxtrot, nejnovější film izraelského režiséra a scenáristy Samuela Maoze, je komorní drama situované do dvou prostředí, odehrávající se ve třech dějstvích a vyprávěné ve čtyřčtvrtečním rytmu. Tančí se v něm se smrtí a s osudem.

Film Ztratili jsme Stalina je historicky nekorektní, nicméně z reálných fakt vycházející adaptací francouzského grafického románu La Mort de Staline. Nepatřičně rozverně se tu balancuje mezi absurdním divadlem, mrazivě komickou černou groteskou, satirickým bizarem a cynickou reflexí toho, jak se tehdy žilo a živořilo na východ od Západu.

Z pohledu tuzemské distribuce je načasování novinky Stevena Spielberga dokonalé. Jeho Ready Player One s podtitulem Hra začíná je totiž maximálně našlapaný film z virtuální reality, v němž se skrývá spousta Easter Eggs.

Letní lásky jsou nezapomenutelné, i když navzdory slibům většinou skončí spolu s létem, v němž se zrodily. A nezapomenutelná je i filmová gay romance Dej mi své jméno italského režiséra Lucy Guadagnina. Po Oscarech si intimní sladké nicnedělání mohou užít i čeští diváci.

Syn vraha a syn oběti si mohou být paradoxně podobní. Nemají se rádi, ale spojila je tíha dědičného hříchu, skrývané kolaborace a pátrání po téměř zapomenuté pravdě, o které už možná nechce nikdo nic vědět. A také poznání, že před minulostí nezdrhneš, neboť jakkoli je tahle mrcha temná, chromá a manipulovaná, stejně tě nakonec dožene, byť by to bylo až na konci života. Odvážný Tlumočník režiséra Martina Šulíka se nebojí hovořit o tom, jací jsme byli, což do jisté míry vysvětluje to, jací jsme dnes.

Legendární „čistič“ špinavých ulic Paul Kersey je znovu v akci. Osamělý mstitel se vrací a bere spravedlnost do vlastních rukou, neboť v Chicagu teče čím dál tím víc krve. Jen Charlese Bronsona nahradil Bruce Willis. Oldschoolově laděný oddychový revenge movie Přání smrti je poměrně povedenou předělávkou stejnojmenného filmu z roku 1974.

Tvář vody je bizarní pohádková monster love story, podmalovaná soundtrackem Alexandra Desplata, atmosférou studené války a uhryznutými prsty a kočičími hlavami. Režisér a scenárista Guillermo del Toro to zase pěkně rozbalil. Film získal třináct nominací na Oscara, v úspěch nakonec proměnil čtyři z nich, včetně té nejcenější - za nejlepší film.

V jednu chvíli byla nejlepší krasobruslařkou na světě a vzápětí zažívala, jak Amerika dokáže stejně intenzivně milovat jako nenávidět. Snímek Já, Tonya australského režiséra Craiga Gillespieho vypráví příběh kontroverzní Tonyi Hardingové. Od 1. března také v českých kinech.

Dokáží být média hlídacím psem demokracie, nebo se stáhnou jako bojácní psi se staženými ocasy? Čtyři američtí prezidenti třicet let lhali kongresu, novinářům a celé zemi o vietnamské válce. Věděli, že je ztracená, ale dál do ní posílali umírat americké vojáky. Po Mostu špionů sáhl Steven Spielberg po dalším autentickém a kontroverzním tématu. Ale Akta Pentagon: Skrytá válka na rozdíl od svých ústředních figur, které riskují všechno, sází spíše na jistotu.

Michael Haneke natočil film o tom, že šťastné konce neexistují. Od tvůrce, který se vytrvale vrací k myšlence, že lepší je milovanou bytost vlastnoručně udusit, než ji nechat, aby se sama protrpěla k smrti, tohle není tak překvapivý vzkaz. Jestliže vám to připomíná jeho až k neukoukání silnou Lásku, pak je to správně, protože právě o to Hanekemu jde. Pro ty, kterým by to snad nedošlo, to v Happy Endu znovu připomíná.

Reální herci splynuli v jedno s Mistrovými originály, překreslenými jeho následovníky. Jak zní recept na takový animovaný unikát? Především je do něj třeba poctivě vrazit 125 malířů, kteří vytvoří téměř 67 tisíc originálních olejomaleb, vycházejících z 94 původních van Goghových pláten, a na dochucení přidat příběh, který (jakkoli je řídký), fabuluje na základě několika stovek Vincentových dopisů. A je vymalováno!

Britský dramatik Martin McDonagh je doma především na divadelních scénách a jeho režijní a scenáristická filmografie není nikterak obsáhlá, protože si se svými filmovými projekty dává načas. Ale když natočil skvělou černou komedii V Bruggách, zapsal se mezi tvůrce, na které se nezapomíná. Jeho poslední snímek má opět místopisně zabarvený název, opět se odvíjí ve stylu „co si neuděláš, nemáš“ a v žánru černé (tragi)komedie, opět v něm figuruje trpaslík a opět se, po čtyřech Zlatých glóbech, dotkne (minimálně) i oscarových nominací. Jeho Tři billboardy kousek za Ebbingem poutají v českých kinech pozornost od 18. ledna.

Festivalové publikum v Benátkách snímku Zmenšování aplaudovalo, recenze hledající zásadní poselství pro nepoučitelné lidstvo ho chválí, návštěvníci artových filmových klubů o něm mohou vést diskurs v duchu Metzova imaginárního signifikantu a environmentalisté ho předepisovat jako povinné školní představení. Proč ne. Ale bezbranný divák, který vyrazí do multiplexu, bude jen unaveně zírat, jak zmenšení lidé předstírají, že chtějí zachránit přelidněnou planetu, ovšem ve skutečnosti chtějí urvat luxusnější život.

Byl velkým hráčem, který se postavil zlu a vsadil vše jen na vítězství. Nikdy se neohnul ani neuhnul, do jedenácti úřadoval v posteli, po obědě si hodil šlofíka, celý den nasával šampaňské a dvanáctiletou whisky, mohutně čadil z kubánských doutníků Romeo y Julieta a tak (podle vlastních slov) porazil Hitlera. Jmenoval se Winston Leonard Spencer-Churchill, a když se na sklonku listopadu roku 1874 na zámku Blenheim narodil, nikdo netušil, že jednou zachrání svět. Právě o rozhodující Nejtemnější hodině natočil režisér Joe Wright svůj nejnovější film.

Tak je tu mistr autorských opusů, stále čilý Woody Allen, po roce znovu, k potěše nás, kteří ho milujeme za to, čím nás obdaroval v lepších časech. A teď nás v Kole zázraků vede do víkendové newyorské enklávy na Coney Islandu, kde s ním nejsme poprvé, neboť tu jeho Slvy Singer z Annie Hallové prožíval dětství v domku pod slavnou horskou dráhou Thunderbolt, jejíž rachotivé otřesy tehdy vydatně zadělaly na jeho pozdější dospělé neurózy.

Neukecaná, nekonvenční, netradiční a téměř šeptem vyprávěná komorní miniatura o neohraničitelné lásce, nenápadně zrozené z nečekané společné ztráty a sbližujícího pocitu osamění. Tenhle odvážný filmový debut, cizelovaný v přípravě nějakých sedm let, izraelskému režisérovi Ofiru Raulu Graizerovi vyšel. Stejně jako světová premiéra na letošním festivalu v Karlových Varech, kde Cukrář vybojoval nejen divácké standing ovation, ale také Cenu Ekumenické poroty.

Jak Luke Skywalker v průběhu děje pro jistotu sám upozorňuje, v nejnovějším filmu ze série Star Wars není téměř nic tak, jak si myslíte. Poslední z Jediů vtrhává do českých kin 14. prosince a v neutuchajícím až zběsilém rytmu nečekaných zvratů, překvapivých zlomů a šokujících proměn je zakódována nejen síla, originalita a drive téhle epizody, ale rovněž neuvěřitelná spousta divácké slasti a chvíli hřmících a vzápětí ševelících emocí, které není možné na první dobrou všechny vstřebat.

Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre vydal v roce 2013 originální román Na shledanou tam nahoře, za který dostal Goncourtovu cenu, nejprestižnější francouzské literární ocenění. Spolu se scenáristou, režisérem a hercem Albertem Dupontelem tuto netriviální literární předlohu přepsal do výpravného a zvláštní poetikou a barvitým vizuálem kolorovaného filmového spektáklu, žánrově rozkročeného někam mezi válečné drama (v němž rezonují dělové salvy a sténání raněných) a úchylnou postválečnou frašku (ozvučenou právě objevenými jazzovými rytmy, při nichž se Pařížanům snáze zapomínalo na ty, co nepřežili).

Jako dravec, který nezná soucit, krouží François Auguste Rodin kolem hlíny, z níž se rodí jeho děti. Některé dorostou až do dospělosti z mramoru. Jakoby pro něj byla tvorba neustále hledaným, nalézaným a dychtivě přijímaným sexuálním aktem, k němuž ho inspirují i doteky se zvrásněnou kůrou stromů a proměnlivé tvary mračen, plynoucích oblohou. Nestor francouzské kinematografie Jacques Doillon se rozhodl tyhle imaginace nafilmovat, i když tušil, že si naběhne. Tak trochu se stalo.

Nikdy se nesetkali, a přesto se jejich cesty zkřížily. Nikdy spolu nepromluvili, ale přesto si měli co říci. Nikdy se nemilovali, přestože se (alespoň na chvíli) ocitli v jedné posteli. Minimalistická, atmosférická a hezky natočená a zároveň vyprázdněná, nic neříkající a slibné přísliby nenaplňující existenciální filmová etuda o osamělých bytostech, hledajících nový začátek. Debutující Rakušanka Tereza Kotyková si snímkem Doma je tady naložila o dost víc, než dokázala unést.

To, co se po temném výplachu Batman vs. Superman: Úsvit spravedlnosti zdálo být jen zbožným přáním, by jednou mohlo klapnout. A víte dobře, že s nadějí je to jako s klíči. Často se ztrácí, a když ji pak najdete, je obvykle někde poblíž. Jenomže kde brát naději, když všichni ještě oplakávají smrt Supermana a ničitel světů, rohatý vidlák Steppenwolf, se s hordou paradémonů chystá učinit ze Země planoucí pochodeň? A lidé nevidí nikoho, kdo by mu zatrhl tipec. Říkali si tehdy, že věk hrdinů se už nikdy nevrátí. Malomyslně kecali.

Na velkém filmovém plátně znovu ožívá jeden z nejslavnějších detektivních příběhů. Vraždu v Orient expresu nově vyšetřuje Kenneth Branagh, který se pustil nejen do hledání vraha v luxusním vlaku, ale i do režie. Jeho transkripce dodává snímku energii a modernější look, aniž by devastovala dobovou atmosféru.

Do filmové kolekce odtabuizovaného transgenderového formátu vstoupila nově Fantastická žena. Činí tak neokázale, bez hypertrofických ambicí, ale s tichou sveřepostí, jež hájí její jinakost.