Recenze: Doma je tady. Film o těch, kteří jsou ztraceni v pseudouměleckém mlčení o ničem

Nikdy se nesetkali, a přesto se jejich cesty zkřížily. Nikdy spolu nepromluvili, ale přesto si měli co říci. Nikdy se nemilovali, přestože se (alespoň na chvíli) ocitli v jedné posteli. Minimalistická, atmosférická a hezky natočená a zároveň vyprázdněná, nic neříkající a slibné přísliby nenaplňující existenciální filmová etuda o osamělých bytostech, hledajících nový začátek. Debutující Rakušanka Tereza Kotyková si snímkem Doma je tady naložila o dost víc, než dokázala unést.

Nevím, proč filmoví debutanti někdy trpí utkvělou představou, že by vypadali jako nedomrlí blbci, kdyby se představili „jen“ poctivě vystavěným, dramatickým příběhem, zalidněným jasně charakterizovanými a motivovanými figurami. Příběhem, který z něčeho vychází a někam směřuje, je na první dobrou srozumitelný a graduje k logické pointě.

Nechápu, co je pudí k tomu, aby si sami nařízli větev, na kterou se chystají poprvé usednout, a hledají složitě uchopitelná a filmařsky obtížně traktovatelná, transcendentální témata, o kterých chtějí vést na dálku rozpravu s Martinem Heideggerem či Karlem Jaspersem nebo (chcete-li) s Albertem Camusem anebo Jeanem-Paulem Sartrem.

Doma je tady
Zdroj: A Company

Režisérka a scenáristka Tereza Kotyková má hodně nastudováno (výtvarné umění, herectví, dějiny umění, mediální studia, gender studies) a já mám pocit, že dělala všechno pro to, aby se to do jejího pětasedmdesátiminutového debutu promítlo a každý pochopil, že není žádné pako a nehodlá být tvůrcem, od něhož lze čekat sériovou filmovou produkci. Při sledování její komorní miniatury, kde se toho moc neděje, založené na cyklické repetici téměř identických situací, máte spoustu času přemýšlet o tom, kam její nemluvný výkřik zařadit.

Její poměrně slušně natočený, obsahově nenaplněný a spíše „pantomimický“ neboť jen sporadicky replikami protkaný příběh dcery české emigrantky Hannah a elitního manažera Maxe, odehrávající se v rakouském Innsbrucku, je nejspíš pokusem o existenciální film. Jenomže Tereza Kotyková není (ať už studovala kdekoli cokoli) ani Michelangelo Antonioni ani Ingmar Bergman, byť se o to za sebe a po svém docela snaží. Snaha sama o sobě ale nestačí.

Člověk není prase ani velbloud

Život je kulovka, dokud mu nedáme nějaký smysl. Tahle existenciální teze je vcelku známá a já bych řekl, že je ji možné vztáhnout i na filmovou tvorbu obecně a na snímek Doma je tady obzvlášť. Hledat smysl v tomto opusu Terezy Kotykové dá ale fušku.

Zřejmě nám chce v duchu existenciální rétoriky „objevně“ říci, že být člověkem je něco zcela jiného, nežli být prasetem, velbloudem nebo třeba pampeliškou a také, že život je hustá skládačka, kterou můžete dát jen v interakci s dalšími lidmi. Nejhůře jsou na tom samotáři uprostřed davu, kteří žijí ve svých uzavřených a izolovaných světech.

Tak jako Hannah, která se odněkud (nevíme odkud), vrátila do Innsbrucku k matce, kde stereotypně každé ráno vozí svého mladšího bratra do školy, a finanční manažer Max, jenž se každý den vrací z kanceláře do své prázdné luxusní vily, kde s ním zřejmě někdy žila nějaká Marie (o které nemáme páru a také se o ní nikdy nic bližšího nedozvíme).

Na tomhle základním půdorysu se pak odvíjí poměrně jednoduchá story. Hannah se zvídavě vloupá do Maxovy moderně sterilní vily a tyhle nelegální návštěvy se pro ni stanou pravidelnou obsesí, kdy postupně zkoumá jeho kuchyni, šatnu, osobní věci a ujídá z luxusní bonboniéry, aby si tutově všiml, že mu někdo šmíruje po baráku. Když to Max zjistí, začnou spolu komunikovat tak, že přemisťují předměty, posléze si začnou psát vzkazy a nakonec spolu chvíli nezúčastněně poleží i v jedné posteli.

Není to zas až tak velká ptákovina, jak to zní, ale originalita končí na úrovni výchozího nápadu, za kterým pak už není nic než jeho formalistické převracení tam a zpátky.

Celé je to téměř bez dialogů, jen přizdobené úsporným projevem obou klíčových protagonistů: Švédky Anny Äströmové, která vás možná bude chvíli prudit, a když budete mít pocit, že jí už konečně začínáte rozumět, film končí, a rodáka ze Splitu, který zapustil kořeny v Německu, Stipe Ercega, s výrazně řezaným profilem, který vypadá tak trochu jako mladší brácha Willema Dafoea.

Českou, hereckou stopu tu pak okrajově zanechala Petra Bučková (Úkryt v zoo, Kriminálka Anděl). Vše je to rámováno slušným, pocitovým vizuálem, který vytěžuje i kolorit místních exteriérů a intimně laděným soundtrackem, pod nímž je podepsána oscarová Markéta Irglová.

Ale celé je to poněkud zbytečné a okázale nevýmluvné, jako kdybyste chtěli upozornit na něco skutečně důležitého, ale zapomněli jste, co to vlastně mělo být.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoKniha přibližuje, jak se žilo služkám

Vstávaly první a poslední chodily spát. Služebné pracovaly téměř v každé měšťanské rodině. Polská novinářka a spisovatelka Joanna Kuciel-Frydryszaková pátrala po jejich pozapomenutých dějinách. Její kniha Služky pro všechno vyšla i česky v překladu Michaely Alexy. „Nebyla to komfortní situace – a to pro nikoho z té rodiny. Služky stály u stolu a znaly všechna tajemství rodiny,“ říká autorka. V případě neposlušnosti je zákon dovoloval trestat výpraskem. Jejich situace se začala zlepšovat až po první světové válce.
před 14 hhodinami

Havlová jmenovala členem dozorčí rady knihovny Tomáše Šídla

Dozorčí i správní rada Knihovny Václava Havla je usnášeníschopná. Dagmar Havlová jmenovala před svým odstoupením od dohody o spolupráci na projektu knihovny do dozorčí rady knihovny Tomáše Šídla, někdejšího výkonného ředitele knihovny. Vyplývá to z informací ve sbírce listin a vyjádření člena správní rady knihovny Davida Duška pro agenturu ČTK. Stále ale nejsou vyřešena práva k pokračování knihovny, dodal.
před 18 hhodinami

Ceny ve Varech letos převezmou Gyllenhaalová a Eisenberg

Karlovarský filmový festival oznámil v pondělí dva zahraniční hosty, které ocení na nacházejícím šedesátém ročníku. Ze Spojených států dorazí Jesse Eisenberg a Maggie Gyllenhaalová.
8. 6. 2026Aktualizováno8. 6. 2026

Zoufalí Kubánci dělají zoufalé věci, popisuje fotograf Šibík

Fotograf Jan Šibík už desítky let přináší svědectví z míst, odkud jiní utíkají. Opakovaně se vrací mimo jiné na Kubu. V karibské zemi, která se potýká s hospodářskou krizí, při své poslední návštěvě vnímal velkou apatii a zoufalství, popsal v Interview ČT24 vedeném Terezou Willoughby.
8. 6. 2026

Nejen Řekové se ptají: Není Nolanova Odyssea málo řecká?

„Let’s Go!“ volá Matt Damon coby Odysseus v jedné ze scén. Zatím jen v traileru, do kin se film Christophera Nolana podle Homérova eposu dostane až v červenci. Nicméně zmíněná věta je součástí kritických hlasů vůči Nolanovu přístupu ke starořecké klasice. Mnohé totiž udivuje, že v této adaptaci příběhu ithackého krále chybí řečtí herci i respekt k Homérově předloze.
8. 6. 2026

Vamberecká krajka má evropskou ochranu jako první řemeslný výrobek v Česku

Vamberecká krajka získala evropskou zeměpisnou ochranu jako první řemeslný výrobek v Česku. Označení má podpořit prestiž tradičního krajkářství v Orlických horách a Podorlicku a zároveň zákazníkům zaručit původ, kvalitu a výjimečný charakter výrobku, informoval mluvčí Královéhradeckého kraje Dan Lechmann. Historie krajkářství na Vamberecku sahá do sedmnáctého století.
5. 6. 2026

Při Soudném dni v Ostravě rozhoduje veřejné mínění

Poslední premiérou ostravské Komorní scény Aréna v letošní sezoně je Soudný den. Hra rakousko-uherského dramatika Ödöna von Horvátha začíná železničním neštěstím. Kdo a jak ho způsobil, se divák dozví hned v úvodu. Do Ostravy se drama vrací téměř po devadesáti letech.
5. 6. 2026

Hostel v knihovně i další louka pro stany. Vary před festivalem posilují ubytování

Karlovy Vary se měsíc před startem 60. ročníku filmového festivalu (KVIFF) rychle plní a volné ubytování mizí. Rozšiřuje se stanové městečko na Rolavě, znovu se otevírá nocleh v ZŠ Dukelských hrdinů a nově přibylo ubytování v prostorách městské knihovny u Thermalu. Šancí pro opozdilce pak může být last minute nabídka hotelů z nevyužitých festivalových kapacit. KVIFF se letos koná od 3. do 11. července.
5. 6. 2026
Načítání...