Recenze: Doma je tady. Film o těch, kteří jsou ztraceni v pseudouměleckém mlčení o ničem

Nikdy se nesetkali, a přesto se jejich cesty zkřížily. Nikdy spolu nepromluvili, ale přesto si měli co říci. Nikdy se nemilovali, přestože se (alespoň na chvíli) ocitli v jedné posteli. Minimalistická, atmosférická a hezky natočená a zároveň vyprázdněná, nic neříkající a slibné přísliby nenaplňující existenciální filmová etuda o osamělých bytostech, hledajících nový začátek. Debutující Rakušanka Tereza Kotyková si snímkem Doma je tady naložila o dost víc, než dokázala unést.

Nevím, proč filmoví debutanti někdy trpí utkvělou představou, že by vypadali jako nedomrlí blbci, kdyby se představili „jen“ poctivě vystavěným, dramatickým příběhem, zalidněným jasně charakterizovanými a motivovanými figurami. Příběhem, který z něčeho vychází a někam směřuje, je na první dobrou srozumitelný a graduje k logické pointě.

Nechápu, co je pudí k tomu, aby si sami nařízli větev, na kterou se chystají poprvé usednout, a hledají složitě uchopitelná a filmařsky obtížně traktovatelná, transcendentální témata, o kterých chtějí vést na dálku rozpravu s Martinem Heideggerem či Karlem Jaspersem nebo (chcete-li) s Albertem Camusem anebo Jeanem-Paulem Sartrem.

Doma je tady
Zdroj: A Company

Režisérka a scenáristka Tereza Kotyková má hodně nastudováno (výtvarné umění, herectví, dějiny umění, mediální studia, gender studies) a já mám pocit, že dělala všechno pro to, aby se to do jejího pětasedmdesátiminutového debutu promítlo a každý pochopil, že není žádné pako a nehodlá být tvůrcem, od něhož lze čekat sériovou filmovou produkci. Při sledování její komorní miniatury, kde se toho moc neděje, založené na cyklické repetici téměř identických situací, máte spoustu času přemýšlet o tom, kam její nemluvný výkřik zařadit.

Její poměrně slušně natočený, obsahově nenaplněný a spíše „pantomimický“ neboť jen sporadicky replikami protkaný příběh dcery české emigrantky Hannah a elitního manažera Maxe, odehrávající se v rakouském Innsbrucku, je nejspíš pokusem o existenciální film. Jenomže Tereza Kotyková není (ať už studovala kdekoli cokoli) ani Michelangelo Antonioni ani Ingmar Bergman, byť se o to za sebe a po svém docela snaží. Snaha sama o sobě ale nestačí.

Člověk není prase ani velbloud

Život je kulovka, dokud mu nedáme nějaký smysl. Tahle existenciální teze je vcelku známá a já bych řekl, že je ji možné vztáhnout i na filmovou tvorbu obecně a na snímek Doma je tady obzvlášť. Hledat smysl v tomto opusu Terezy Kotykové dá ale fušku.

Zřejmě nám chce v duchu existenciální rétoriky „objevně“ říci, že být člověkem je něco zcela jiného, nežli být prasetem, velbloudem nebo třeba pampeliškou a také, že život je hustá skládačka, kterou můžete dát jen v interakci s dalšími lidmi. Nejhůře jsou na tom samotáři uprostřed davu, kteří žijí ve svých uzavřených a izolovaných světech.

Tak jako Hannah, která se odněkud (nevíme odkud), vrátila do Innsbrucku k matce, kde stereotypně každé ráno vozí svého mladšího bratra do školy, a finanční manažer Max, jenž se každý den vrací z kanceláře do své prázdné luxusní vily, kde s ním zřejmě někdy žila nějaká Marie (o které nemáme páru a také se o ní nikdy nic bližšího nedozvíme).

Na tomhle základním půdorysu se pak odvíjí poměrně jednoduchá story. Hannah se zvídavě vloupá do Maxovy moderně sterilní vily a tyhle nelegální návštěvy se pro ni stanou pravidelnou obsesí, kdy postupně zkoumá jeho kuchyni, šatnu, osobní věci a ujídá z luxusní bonboniéry, aby si tutově všiml, že mu někdo šmíruje po baráku. Když to Max zjistí, začnou spolu komunikovat tak, že přemisťují předměty, posléze si začnou psát vzkazy a nakonec spolu chvíli nezúčastněně poleží i v jedné posteli.

Není to zas až tak velká ptákovina, jak to zní, ale originalita končí na úrovni výchozího nápadu, za kterým pak už není nic než jeho formalistické převracení tam a zpátky.

Celé je to téměř bez dialogů, jen přizdobené úsporným projevem obou klíčových protagonistů: Švédky Anny Äströmové, která vás možná bude chvíli prudit, a když budete mít pocit, že jí už konečně začínáte rozumět, film končí, a rodáka ze Splitu, který zapustil kořeny v Německu, Stipe Ercega, s výrazně řezaným profilem, který vypadá tak trochu jako mladší brácha Willema Dafoea.

Českou, hereckou stopu tu pak okrajově zanechala Petra Bučková (Úkryt v zoo, Kriminálka Anděl). Vše je to rámováno slušným, pocitovým vizuálem, který vytěžuje i kolorit místních exteriérů a intimně laděným soundtrackem, pod nímž je podepsána oscarová Markéta Irglová.

Ale celé je to poněkud zbytečné a okázale nevýmluvné, jako kdybyste chtěli upozornit na něco skutečně důležitého, ale zapomněli jste, co to vlastně mělo být.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Na „něco menšího“ Pú pomyslel před sto lety. Nebyl to ale žádný med

Na Štědrý den roku 1925 se představil dnes jeden z nejslavnějších medvědů na světě. List London Evening News totiž otiskl povídku, kterou britský autor Alan Alexander Milne napsal o hračce svého syna. Hlavní hrdina se jmenoval Medvídek Pú. A i když tisíce dětských čtenářů hloupoučké zvířátko měly a mají rádi, těm nejbližším, včetně autora, přinesla jeho sláva i dost frustrace.
před 23 hhodinami

Filmové písničky postupně lidoví, pohádky by se bez hudby neobešly

Česká televize na Štědrý den představí novou pohádku Záhada strašidelného zámku – v hlavních rolích s Oskarem Hesem a Sofií Annou Švehlíkovou. Hudbu k pohádce Ivo Macharáčka, bez níž by se přirozeně neobešla, složil Jan P. Muchow. Mnoho filmových písní z pohádek přitom časem zlidovělo a staly se přirozenou součástí repertoáru jejich interpretů. Mezi nimi třeba Kdepak ty ptáčku hnízdo máš z klasiky Tři oříšky pro Popelku nebo Miluju a maluju z Šíleně smutné princezny.
23. 12. 2025

Pařížský Louvre po krádeži šperků umístil na okna mříže

Pařížské muzeum Louvre nechalo nainstalovat mříže na okna galerie, kudy se dovnitř muzea před dvěma měsíci dostali lupiči, informuje agentura AFP. Při krádeži z 19. října pachatelé odcizili šperky v hodnotě 88 milionů eur (2,1 miliardy korun). Muzeum po loupeži zavádí přísnější bezpečnostní standardy.
23. 12. 2025

Zemřel Vince Zampella. Udával směr moderních videoherních stříleček

Při autonehodě v Kalifornii zemřel Vince Zampella, vývojář, který stál za řadou ikonických videoherních sérií, mimo jiné Call of Duty nebo nejnověji Battlefield. Zemřel ve věku 55 let při nehodě svého Ferrari na dálnici severně od Los Angeles. Úmrtí Zampelly potvrdila společnost Electronic Arts, vlastník herního studia Respawn Entertainment, které Zampella založil.
23. 12. 2025

Anděl Páně už dvacet let baví miliony „nenapravitelných hříšníků“

Od premiéry pohádky Anděl Páně uplynula letos dvě desetiletí. V televizi ji diváci viděli na Štědrý večer o rok později. Dnes už je tento příběh evergreenem vánočního programu, stejně jako pokračování, které vzniklo před dekádou. A tvůrci v čele s režisérem Jiřím Strachem a herci Ivanem Trojanem a Jiřím Dvořákem od té doby dostávají otázky, jestli dojde i na Anděla Páně 3.
23. 12. 2025

Zemřel britský hudebník Chris Rea, bylo mu 74 let

Ve věku 74 let v pondělí ráno po krátké nemoci zemřel britský kytarista a zpěvák Chris Rea, sdělil portálu BBC a agentuře PA mluvčí rodiny. Hudebník s charakteristickým chraplavým hlasem se proslavil mimo jiné písněmi The Road to Hell, Julia či Driving Home For Christmas. Svou bluesrockovou tvorbu představil několikrát i v Praze.
22. 12. 2025Aktualizováno22. 12. 2025

KVÍZ: Nejen Pelíšky. Jak dobře znáte vánoční filmovou klasiku?

Ve svátečním programu České televize nemůže chybět ani tuzemská filmová klasika. Například Štědrý večer si už mnozí diváci ani nedovedou představit bez Pelíšků. A i letos pobaví během Vánoc oblíbené komediální tituly. Ověřte si v přiloženém kvízu, jak dobře je opravdu znáte.
22. 12. 2025

Třetí díl Avatara je v kinech, v plánu jsou další

Kina po světě i v Česku promítají film Avatar: Oheň a popel – další část jedné z nejdražších filmových sérií. Oscarový režisér James Cameron má v plánu další dvě pokračování, osud náročného projektu je ale nejistý.
21. 12. 2025
Načítání...