Recenze: Doma je tady. Film o těch, kteří jsou ztraceni v pseudouměleckém mlčení o ničem

Nikdy se nesetkali, a přesto se jejich cesty zkřížily. Nikdy spolu nepromluvili, ale přesto si měli co říci. Nikdy se nemilovali, přestože se (alespoň na chvíli) ocitli v jedné posteli. Minimalistická, atmosférická a hezky natočená a zároveň vyprázdněná, nic neříkající a slibné přísliby nenaplňující existenciální filmová etuda o osamělých bytostech, hledajících nový začátek. Debutující Rakušanka Tereza Kotyková si snímkem Doma je tady naložila o dost víc, než dokázala unést.

Nevím, proč filmoví debutanti někdy trpí utkvělou představou, že by vypadali jako nedomrlí blbci, kdyby se představili „jen“ poctivě vystavěným, dramatickým příběhem, zalidněným jasně charakterizovanými a motivovanými figurami. Příběhem, který z něčeho vychází a někam směřuje, je na první dobrou srozumitelný a graduje k logické pointě.

Nechápu, co je pudí k tomu, aby si sami nařízli větev, na kterou se chystají poprvé usednout, a hledají složitě uchopitelná a filmařsky obtížně traktovatelná, transcendentální témata, o kterých chtějí vést na dálku rozpravu s Martinem Heideggerem či Karlem Jaspersem nebo (chcete-li) s Albertem Camusem anebo Jeanem-Paulem Sartrem.

Doma je tady
Zdroj: A Company

Režisérka a scenáristka Tereza Kotyková má hodně nastudováno (výtvarné umění, herectví, dějiny umění, mediální studia, gender studies) a já mám pocit, že dělala všechno pro to, aby se to do jejího pětasedmdesátiminutového debutu promítlo a každý pochopil, že není žádné pako a nehodlá být tvůrcem, od něhož lze čekat sériovou filmovou produkci. Při sledování její komorní miniatury, kde se toho moc neděje, založené na cyklické repetici téměř identických situací, máte spoustu času přemýšlet o tom, kam její nemluvný výkřik zařadit.

Její poměrně slušně natočený, obsahově nenaplněný a spíše „pantomimický“ neboť jen sporadicky replikami protkaný příběh dcery české emigrantky Hannah a elitního manažera Maxe, odehrávající se v rakouském Innsbrucku, je nejspíš pokusem o existenciální film. Jenomže Tereza Kotyková není (ať už studovala kdekoli cokoli) ani Michelangelo Antonioni ani Ingmar Bergman, byť se o to za sebe a po svém docela snaží. Snaha sama o sobě ale nestačí.

Člověk není prase ani velbloud

Život je kulovka, dokud mu nedáme nějaký smysl. Tahle existenciální teze je vcelku známá a já bych řekl, že je ji možné vztáhnout i na filmovou tvorbu obecně a na snímek Doma je tady obzvlášť. Hledat smysl v tomto opusu Terezy Kotykové dá ale fušku.

Zřejmě nám chce v duchu existenciální rétoriky „objevně“ říci, že být člověkem je něco zcela jiného, nežli být prasetem, velbloudem nebo třeba pampeliškou a také, že život je hustá skládačka, kterou můžete dát jen v interakci s dalšími lidmi. Nejhůře jsou na tom samotáři uprostřed davu, kteří žijí ve svých uzavřených a izolovaných světech.

Tak jako Hannah, která se odněkud (nevíme odkud), vrátila do Innsbrucku k matce, kde stereotypně každé ráno vozí svého mladšího bratra do školy, a finanční manažer Max, jenž se každý den vrací z kanceláře do své prázdné luxusní vily, kde s ním zřejmě někdy žila nějaká Marie (o které nemáme páru a také se o ní nikdy nic bližšího nedozvíme).

Na tomhle základním půdorysu se pak odvíjí poměrně jednoduchá story. Hannah se zvídavě vloupá do Maxovy moderně sterilní vily a tyhle nelegální návštěvy se pro ni stanou pravidelnou obsesí, kdy postupně zkoumá jeho kuchyni, šatnu, osobní věci a ujídá z luxusní bonboniéry, aby si tutově všiml, že mu někdo šmíruje po baráku. Když to Max zjistí, začnou spolu komunikovat tak, že přemisťují předměty, posléze si začnou psát vzkazy a nakonec spolu chvíli nezúčastněně poleží i v jedné posteli.

Není to zas až tak velká ptákovina, jak to zní, ale originalita končí na úrovni výchozího nápadu, za kterým pak už není nic než jeho formalistické převracení tam a zpátky.

Celé je to téměř bez dialogů, jen přizdobené úsporným projevem obou klíčových protagonistů: Švédky Anny Äströmové, která vás možná bude chvíli prudit, a když budete mít pocit, že jí už konečně začínáte rozumět, film končí, a rodáka ze Splitu, který zapustil kořeny v Německu, Stipe Ercega, s výrazně řezaným profilem, který vypadá tak trochu jako mladší brácha Willema Dafoea.

Českou, hereckou stopu tu pak okrajově zanechala Petra Bučková (Úkryt v zoo, Kriminálka Anděl). Vše je to rámováno slušným, pocitovým vizuálem, který vytěžuje i kolorit místních exteriérů a intimně laděným soundtrackem, pod nímž je podepsána oscarová Markéta Irglová.

Ale celé je to poněkud zbytečné a okázale nevýmluvné, jako kdybyste chtěli upozornit na něco skutečně důležitého, ale zapomněli jste, co to vlastně mělo být.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Film o Jacksonovi postrádá skandály, diváci se ale hrnou

Hraný film o králi popu Michael vynesli diváci k návštěvnickému rekordu. Za převyprávění začátku příběhu Michaela Jacksona utratili první víkend jen v severoamerických kinech 97 milionů dolarů (přes dvě miliardy korun). Zato kritici nadšením šetří, mimo jiné tepají do povrchnosti snímku, který ignoruje, že zpěvácká superhvězda čelila obvinění ze sexuálně nevhodného chování. Tvůrci tyto pasáže přetočili, aby se vyhnuli právním problémům.
včera v 16:51

Do očí se jim propsal život i válka, říká fotograf o lidech z Náhorního Karabachu

Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín a Jan Mihaliček fotografovali na přelomu milénia Národní Karabach. V konflikty poznamenané enklávě v jihozápadním Ázerbájdžánu zachytili hrůzy války, uprchlíky, ale také obnovu ve vzácných chvílích klidu. Jejich snímky jsou do poloviny června k vidění na výstavě Když se Bůh nedíval v pražské Leica Gallery. Mihaliček o Náhorním Karabachu mluvil s moderátorkou Terezou Řezníčkovou v Událostech, komentářích.
včera v 13:00

Mužům se špatně vyjadřují emoce, říká tvůrce seriálu o toxické maskulinitě

Skotský scenárista, komik a herec Richard Gadd na sebe upozornil autobiografickou zpovědí ze zkušeností se stalkingem a znásilněním. Osobní příběh Sobík nejprve uspěl na britských jevištích a jeho televizní zpracování sbíralo jednu cenu za druhou. Teď se pustil do čisté fikce – mrazivého dramatu Poloviční chlap „o dvou zlomených mužích“.
včera v 11:36

Koloseum chystá obranu proti překupníkům se vstupenkami

Pokud se lidé chystají do Itálie, musí se připravit na komplikace se vstupenkami na nejžádanější památky. Z oficiálních předprodejů je totiž vykupují překupníci a nabízejí za vyšší ceny. Platí to například pro římské Koloseum, které už kvůli tomu chystá změnit podmínky on-line prodeje. Podle redaktora ČT Vladimíra Piskaly většina lidí vstupenky na prohlídku tohoto amfiteátru nekupuje v oficiálním předprodeji, ale u někoho jiného a většinou dráž.
28. 4. 2026

Rocky konečně zdolal „své“ schody. Philadelphské muzeum ale sochu léta odmítalo

Herec, scenárista a režisér Sylvester Stallone už v osmdesátých letech věnoval městu Philadelphia sochu znázorňující nejslavnějšího tamního obyvatele, který nikdy nežil – filmového hrdinu Rockyho Balbou. Stát měla u ikonických schodů, na nichž hollywoodský boxer-outsider trénoval. Jenže ty vedou k Muzeu umění, které se desetiletí stavělo proti umístění kýčovité rekvizity. Názor změnilo až nyní – a spornou sochu rovněž uznalo jako outsidera, který nakonec díky vytrvalosti dosáhl svého.
28. 4. 2026

Touha po dokonalosti nás dohání, upozorňuje Šindelka v Systémech něhy

Dvojnásobný držitel Litery za prózu Marek Šindelka vydal nový román Systémy něhy. Ve své zatím nejrozsáhlejší knize se zaměřil na vztah otce s dcerou a také na posedlost dokonalostí, která člověka může proměnit ve stroj.
27. 4. 2026

VideoRestaurátoři opravují největší sousoší na Karlově mostě

Na Karlově mostě pracují restaurátoři na renovaci barokního sousoší svatého Jana z Mathy, Felixe z Valois a Ivana poustevníka. Jde o největší sochařské dílo na mostě. Kromě kompletního vyčištění také opraví části, u kterých hrozil pád. „Z přední strany se tam vloží nerezová armatura, která to bude fixovat,“ popisuje příklad technického řešení rozsáhlé praskliny restaurátor Jan Brabec. Práce odborníkům potrvají do konce léta a Galerii hlavního města Prahy, která postupně restauruje všech třicet soch a sousoší na mostě, vyjdou na bezmála milion korun.
25. 4. 2026

Major Zeman nebyl „jen“ krimi, jeho případy sloužily propagandě, ukazuje ÚSTR

Seriál 30 případů majora Zemana, vysílaný v sedmdesátých letech, promyšleně propojil populární krimi žánr s politickým zadáním, tedy ovlivnit u veřejnosti vnímání poválečných dějin. „Je to typická esence komunistické propagandy,“ poznamenal náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Kamil Nedvědický v pořadu 90’ ČT24 moderovaném Marianou Novotnou. Právě ÚSTR připravil ve spolupráci s Muzeem Police ČR a ČT cyklus přednášek, který poodkrývá kontext „českého Bonda normalizace“.
24. 4. 2026
Načítání...