Syn vraha a syn oběti si mohou být paradoxně podobní. Nemají se rádi, ale spojila je tíha dědičného hříchu, skrývané kolaborace a pátrání po téměř zapomenuté pravdě, o které už možná nechce nikdo nic vědět. A také poznání, že před minulostí nezdrhneš, neboť jakkoli je tahle mrcha temná, chromá a manipulovaná, stejně tě nakonec dožene, byť by to bylo až na konci života. Odvážný Tlumočník režiséra Martina Šulíka se nebojí hovořit o tom, jací jsme byli, což do jisté míry vysvětluje to, jací jsme dnes.
Osmdesátiletý tlumočník v důchodu, asketický vdovec a člen židovské obce Ali Ungár (zajímavý a na poslední chvíli obsazený Jiří Menzel) je upjatý, introvertní a svým způsobem nudný geront z Bratislavy, o kterém jeho dcera tvrdí, že si překládá i žije jen to, co chce.
Propastně rozdílné figury
A teď se rozhodl, že se pokusí nalézt hrob svých rodičů (byť by to byl hrob hromadný), neboť je za války, zřejmě někde kolem Ružomberoku, zabil jistý SS-Sturmbannführer Dr. Kurt Graubner. Lze to odvodit z memoárové knihy, kterou tenhle nácek napsal, a tak se za ním Ali vydává do Vídně, s odhodláním zjistit, jak to tehdy bylo, a s pistolí v kapse jetého baloňáku, kdyby bylo třeba trochu mu domluvit.
Sedmdesátiletý Georg Graubner (nejlepší evropský herec roku 2016 a brilantní rakouská hvězda Peter Simonischek) je poživačný třikrát ženatý Vídeňák a bývalý učitel, který si bere od života všechno, co mu ještě může dát, což v jeho podání znamená především ženy a chlast.
Je to sice již trochu vyšeptalý, ale ve své kategorii stále virilní alfa samec (díky podpůrným prostředkům a rozumnému přístupu, kdy sex už zkušeně nevnímá pouze jako vrcholnou gymnastiku), z něhož stříká vitální charisma, které můžete nakládat lopatou. A také je to syn Sturmbannführera Graubnera, který (na rozdíl od své sestry, jež na to dojela) nemíní nést vinu a kát se za něco, co sám nespáchal.
Tyhle dvě na první pohled propastně rozdílné figury táhnou tíhu a osudovost Šulíkova netriviálního opusu a především těmto dvěma také aplaudovalo festivalové publikum v Berlíně, kde měl Tlumočník svoji úspěšnou, světovou premiéru.
V takto antagonistickém gardu se poprvé sešli, když Ali zazvonil u dveří Graubnerova vídeňského bytu. Ale mají téměř dvě hodiny filmového času, aby to zásadně změnili. A možná se jim to povede. Dobrým znamením je, že místo úvodní střelby na živý terč, je tu „jen“ hákový kříž, který rozčílený Ali vyškrábal na Georgovu poštovní schránku.
„Co se tu dělo za války?“
Režisér a spoluscenárista Martin Šulík (Zahrada, Sluneční stát) není bytostný tempař, ale především kultivovaný vypravěč, který nikam nechvátá. Tlumočníkovi vtiskuje punc osobní, lehce melancholické, ale hlavně znepokojivé výpovědi (jejíž aktuální kontext by ani nemuseli kolorovat ukrajinští sirotci) a tempo přizpůsobuje biorytmu jeho seniorských protagonistů. Napětí je tu skryto spíše pod povrchem a komediální feeling tu jen v záblescích a okrajově odlehčuje osudovou atmosféru, podobně jako Georgův milý, nekonzumovaný flirt se sympatickou neznámou v hotelovém baru.
Na dějovou pilu měl možná poněkud přitlačit scénář, který mohl ze silného tématu, slušné stopáže, autentického dokumentárního backgroundu a setkání s dalšími postavami a jejich bolavými příběhy vytěžit ještě o něco víc. Na druhé straně snímek oživuje vypointovanými a až mrazivě lakonickými dialogy nebo brutálně jednoduchými odpověďmi na bolestivé otázky typu: „Co se tu dělo za války?“ „Co by se dělo? Zabíjelo se!“ Jakoby scenáristé Šulík a Leščák chtěli, abychom si uvědomili, co všechno je za těmito několika slovy skryto.
Velké sólo pro dva hlasy
Komorně a osobně laděný Tlumočník je velké sólo pro dva hlasy, dvě hodně odlišné klíčové figury, a to jak ve smyslu jejich charakterů, tak hereckých projevů. V německé a slovenské dikci se určitě hůře artikulovalo ateistovi, marxistovi a kosmopolitovi Jiřímu Menzelovi, který na poslední chvíli zaskočil v roli Ali Ungára za původně uvažovaného Juraje Herze.
Řekl bych, že Menzelův spíše tlumený až unaveně působící projev, není důsledkem překotného učení role, ale kontrastním záměrem pro vytvoření postavy člověka, jemuž pro naplněný život stačila jedna manželka a (s výčitkami) jedna milenka.
Proti němu stojí robustní figura třikrát ženatého Georga Graubnera, tvrdícího, že podvádět se má s radostí, a ne s výčitkami, kterou zkušený Peter Simonischek kotví někam mezi dychtivého fauna a populárního Toniho Erdmanna, jenž vás stejně tak baví, jako znepokojuje. A není podstatné, jestli někdo někoho přehrává, neboť každý je tu svůj a za sebe. Další herecké party, včetně těch ženských, jsou spíše do počtu.
Užitečný a potřebný film
Vizuál Šulíkova kameramana Martina Štrby je příjemně koukatelný a zejména v leteckých krajinářských nadhledech bezpečně prodávající vděčné slovenské exteriéry. A v podkresu k tomu slušně hraje soundtrack Vladimíra Godára. Mozaikovitě komponovaný Tlumočník, který vás ve finále možná překvapí, je užitečným a potřebným snímkem, jenž oživuje aktuálně často deformovanou a přehlíženou historickou paměť.
A také přináší poznání, že když dva hodně rozdílní lidé budou hledat cestu k pravdě, najdou i cestu k sobě. Za sto eur denní gáže pro jednoho tlumočníka tohle zjištění stojí, nemyslíte?
