Jako dravec, který nezná soucit, krouží François Auguste Rodin kolem hlíny, z níž se rodí jeho děti. Některé dorostou až do dospělosti z mramoru. Jakoby pro něj byla tvorba neustále hledaným, nalézaným a dychtivě přijímaným sexuálním aktem, k němuž ho inspirují i doteky se zvrásněnou kůrou stromů a proměnlivé tvary mračen, plynoucích oblohou. Nestor francouzské kinematografie Jacques Doillon se rozhodl tyhle imaginace nafilmovat, i když tušil, že si naběhne. Tak trochu se stalo.
Píše se rok 1880 a čtyřicetiletý Rodin má ještě spoustu sil, které upnul k realizaci první státní zakázky, jež tehdy přistála v jeho ateliéru. Tady se řadu let postupně rodila Brána pekel, inspirována Božskou komedií Danta Alighieriho, monumentální sousoší, se spoustou výjevů a figur, jež rozhodně nebylo stvořeno jako návod pro výchovu mladých, nepolíbených dívek.
Ostatně na mladých a nepolíbených dívkách Rodin neujížděl a spolu se zkušeným bohem Dionýsem tvrdil, že zralé ženy jsou krásnější.
Vybral si peklo, kde je lidská nahota obnažená a těla zmítaná touhou nic nepředstírají. Pulzující hrudi, pevná stehna, zaťaté pěsti a sténající ústa těch, kteří jsou posedlí ďáblem a zároveň chtějí do ráje.
Tohle je jeho téma a jeho svět, jehož součástí je i talentovaná žákyně Camille Claudelová, která mu na téhle cestě nabízí svoji skromnou společnost (alespoň to zpočátku nevinně tvrdí). Nezvedněte takovou nabídku, zvlášť když zkušené sochařské oko, zvyklé pracovat v trojrozměrných projekcích, tuší, co všechno její představitelka Izïa Higelinová skrývá pod sochařskou halenou.
A tak se z žákyně stala milenka, kterou zpovzdálí se zarputilostí venkovské dívky s kdysi pevnými tvary, sleduje dnes již matronózní Rosa Beuretová (Séverine Caneele), jež mu kdysi stála modelem, posléze povila syna, jehož neuznal, ale kterou (z důvodů, jež zná jen on) nikdy neopustil.
Posedlý tvorbou
„Krása je jen v práci. Bez ní jsme ztraceni,“ říkával. A práce tvoří další zásadní segment jeho fragmentárního filmového portrétu, jímž mu režisér Jaques Doillon zároveň vzdává hold a současně lehce hobluje jeho plnokrevnější podobiznu.
Byl posedlý tvorbou a hledal v ní stále nové možnosti a výzvy. Klasickou hierarchii materiálů, seřazených ve škále zlato, bronz, kámen, dřevo a hlína revolučně otočil, a tak ho nejčastěji vidíme před sochařským stojanem, jak s pohledem upřeným tam, kam my už nedohlédneme, nanáší mastné hrudky sochařské hlíny, třeba na heroickou bustu Victora Huga.
A jeho prsty mění naředěné křemičitany v umělecké dílo, uhnětené z dotyků a polibků, jež mu vdechují život. Jakoby to převzal od mistrů antického Řecka a obohatil inspirací Monetem, který mu pomohl pochopit světlo a ducha katedrál, jež ho vždy oslovovaly.
Ostatně do svých soch možná vkládá až příliš života a dokáže přinutit své figury, aby vystoupily z kamene tak, že je obviňován z podvodného modelování přímo na těle svých modelů. Ale on chce jen zachytit lidi, jací skutečně jsou. Nebo spíše jak je vidí.
Proto nám Doillon, za účinné podpory charakterního herectví zajímavého Vincenta Lindona předvádí, jak vždy pracoval srdcem, byť občané z Calais měli výhrady ke svému slavnému sousoší a umělečtí inspektoři charakterizovali jeho Balzaca jako neforemnou, nelíbivou a neuspokojivě rozvrženou hmotu.
Ale on není poslušným chodcem po správných cestách, neboť je předurčen k tomu, aby se stal jedním z otců moderního sochařství.
Příliš mnoho slov
Podle svého scénáře (takže to nemůže hodit na někoho jiného) nevytváří režisér Jacques Doillon sevřený příběh génia, ale vrší selektované fragmenty situací, jež postupně skládají impresionistickou mozaiku, akcentující spíše detail než uzavřený celek.
A tak nosný motiv traumatického vztahu Rodin – Claudelová (jako Camille ji miluje, jako Claudelovou nenávidí) postupně vyprchává, až se její figura úplně vytratí. Je to škoda, neboť tvoří kontroverzní tandem, v němž je dramatická tenze i nostalgická romance. Ostatně její život již dokázal naplnit celý film (viz autobiografický snímek Camille Claudelová z roku 1988, kde si to rozdávali Isabelle Adjaniová a Gérard Depardieu).
Portrét umělce, fauna a sochařského mága, který dokázal čarovat s hlínou a mramorem, je tak v Doillonově opusu (natočeném v roce stého výročí Rodinovy smrti) spíš jen naskicován do období mezi setkáním s Camille Claudelovou a „porozením“ skulptury Balzaca.
Dotýká se v něm Rodina jako milence, umělce, pozorovatele, tvůrce a egoistického génia dokonalosti, který se občas cítí i jako Michelangelo hnusu. To se výjimečným umělcům občas stává, ale (jak říká Mirbeau), copak se Notre Dame nevypíná k nebesům, i když ho očurávají psi?
Tenhle spektákl toho chce říci tolik, že se zalyká vlastním obsahem a tak Doillonův Rodin téměř neustále mluví a mluví a to i tam, kde má chuť jen cosi vdechnout. Třeba tu chvíli, kdy s Camille nemotorně tančí valčík v rytmu objetí-závrať-vášeň (nebo spíš blízkost- trápení-smrt). Tak se soustřeďte a pokuste se odtančit to s nimi!
