Michal Šobr strana 4 z 5

Režisér a scenárita Tom Ford vypustil do českých kin Noční zvířata. Jeho novinka, s kterou přišel sedm let po svém debutu, je akčním psychothrillerem o lásce, odcizení, samotě, vykoupení a pomstě, mírně šmrncnutým melodramatem a silně zavánějícím artovými ambicemi.

Všichni sympatizující mudlové a nečarové, kteří se už smířili s odchodem Harryho Pottera, dostali od Joanne Rowlingová novou kouzelnickou fantasy jako úžasný dárek skoro pod stromeček. Je to svět newyorské čarodějné komunity, která žije v utajení, maže paměť na potkání a hlavně nesnáší neregistrované kouzelníky, jako je Mlok Scamander, který přivandroval ze starého kontinentu s kufrem plným potvor, které se chystají zdrhnout. Do tohoto světa vstoupíte stejně lehce a zábavně jako do Scamanderova kufříku, který tohle všechno způsobil. Prostě ho otevřete, pokud tedy nebude zrovna zamudlováno.

Oliver Stone natočil životopisné drama o Edwardu Snowdenovi. Nabízí slušné filmařské řemeslo a žánrovou zábavu, která vyžaduje více slov než činů, a přesto nemusí nudit. Snowden to musel napráskat a Stone to musel natočit, tím jsou si podobní. Snímek o whistleblowerovi z Národní bezpečností agentury, který si informace o tom, co všechno sledují americké bezpečnostní služby, nemohl nechat pro sebe, promítají od 9. listopadu i česká kina.

Počítá jako Dobrý Will Hunting, má stejnou diagnózu jako měl Rain Man, pere se jako Jack Reacher, střílí jako John Wick a vystačí si s jedním výrazem a dvěma různými pohledy. Pro Bena Afflecka to platilo v dobrodružné fantasy Batman vs. Superman a platí to i pro akční drama Zúčtování. Ze svých nedostatků tu učinil opět přednost a koncentrovaně odehrál netriviální part autisty, účetního a zabijáka v jednom.

Dvacet čtyři týdnů je zázračná mez. Od této chvíle má budoucí člověk napůl vyhráno. Šťastně přestál embryonální období a díky uhánějící ontogenezi se proměnil ve fetus, který, pakliže by byl v tu chvíli předčasně porozen, má jistou šanci, že bude schopen života. Zatím se bezstarostně vznáší v plodové vodě, ve šťastném prenatálním nevědomí toho, že už nad ním visí osudová, hamletovská otázka. A odpověď určí, zda se narodí živý, nebo mrtvý. Film 24 týdnů je nepříjemně otevřený snímek o tom, jak těžké je pro matku rozhodnout o životě svého dítěte.

Myslíte si, že víte, jak tenhle svět funguje? Nevěříte mýtům o čakrách, astrální energii a síle probuzené duše? Na začátku stačí, když pochopíte, že je toho ještě mnoho, co nevíte. Tak se vydejte do tajemného Kamar Taj, sídla moudrosti a síly, které jediné jsou schopné vzdorovat Temnotě. Právě tohle udělal slavný a posléze téměř odepsaný neurochirurg Doctor Strange. Když budete mít kliku (a koupíte si lístek do multiplexu), tak se s ním setkáte. Pakliže nemáte z marvelovek apriorní kopřivku, věřte, že to stojí za to!

Přišel k nám nečekaně, tak jako kdysi Forrest Gump, aby nám řekl něco o sobě, o životě – a hlavně o nás. Přišel neokázale a obyčejně, jenomže obyčejné scény z jeho (ne)obyčejného života se náhle stávají extrémně blízké a emotivní, protože jim rozumíme, protože je chápeme, protože se v nich poznáváme. Takový je Toni Erdmann, titulní postava německého filmu, s níž se v českých kinech můžete seznámit od 20. října.

Kdo dokáže odhalit zašifrované stopy a skryté symboly? Kdo prolomí tajemství temné záhady a pochopí, že Danteho Peklo není fikce, ale proroctví? Koho je třeba povolat, aby odvrátil globální katastrofu? Kdo se nebojí vydat po cestě, na jejímž konci je peklo, a hodit vidle do plánů geniálního zlosyna, který chce zlikvidovat lidstvo, aby mohlo být skrze nesmírnou bolest znovuzrozeno? Odpověď zní Robert Langdon, jenž znovu vstoupil do českých kin, aby odvrátil děsivé Inferno.

Do kin vjíždí Dívka ve vlaku, filmová adaptace stejnojmenného knižního bestselleru. Veze s sebou intenzivní noirový zážitek a slušné filmové řemeslo.

Postavila ji společnost Transocean a o několik let později ji pronajala britské těžařské společnosti British Petroleum. Byla to ropná plošina Deepwater Horizon, sestavená z milionů součástek, které musí dokonale fungovat, aby přinesly maximální prospěch a zabránily případné katastrofě, která by mohla mít nedozírně ničivé účinky. Jenomže když zaboříte vrtnou soupravu kilometry pod hladinou moře a ženete ji ještě dál pod zrádné mořské dno, může se stát právě to, o čem vypráví film Deepwater Horizon s jasným podtitulem Moře v plamenech.

Cillian Murphy alias filmový Jozef Gabčík uvedl do českých kin česko-britské drama Anthropoid o atentátu na Heydricha. Premiéru měl snímek hříčkou osudu v den, kdy se přesně před 75 lety stal Heydrich zastupujícím říšským protektorem. Slušná anatomie atentátu „ v přímém přenosu“ vstupuje do českých kin 28. září, na Den české státnosti.

Do městečka Rose Creek a do kin vjelo po více než půlstoletí Sedm statečných, banda vyvrhelů, kteří umí bojovat a nebojí se zemřít. Tahle nová sestava pro westernovou „mission impossible“ je o hodně barvitější, etnicky korektně vybalancovaná, ale také daleko méně typově prokreslená a vlažněji vybízející k tomu, držet někomu palce a prožívat s ním jeho příběh, neboť takový tu vlastně (kromě několika výjimek) ani moc neexistuje.

„Milý deníčku, stalo se to ve chvíli, kdy můj život pomalu přestával být magnetem na trapasy a já si už nepřipadala jako diagnóza, ale normální ženská, která má slušný džob v televizi a v koupelně jen jeden kartáček na zuby. S tím se dá žít, když nebudu moc často myslet na to, že jeden ze dvou mužů mého života je mrtvý (božský děvkař Daniel Cleaver) a druhý ženatý (roztomilý suchar Mark Darcy).“ Bridget Jonesová je potřetí tady.

Vlk z Královských Vinohrad chtěl být celý život „alfa vlkem“, který se nepodbízí, neohýbá, nepřizpůsobuje a stojí hodně vysoko (nejlépe nejvýše) v hierarchii smečky jemu podobných. A také byl predátorem, který loví slávu, respekt a uznání. Po čase se z něj ale stal spíše „vlk samotář“, jenž se nyní rozhodl vydat zpět po své staré stopě, aby dokázal, že vlk zůstane vždycky vlkem, i když časem ještě více zešedne, mírně vypelichá, ale pořád má za sebe a hlavně po svém co říci. Takový byl Jan Němec a je i jeho poslední film.

Drama Chronic mexického režiséra Michela Franca nebude diváky nezávazně bavit, ale musí si ho odpracovat – a pak se na něj pracně pokusit zapomenout, aby jim neuvízl příliš hluboko pod kůží. Je osobní a minimalistický a vlastně i trochu stereotypní svým opakovaným motivem skonu a také nekompromisně otevřený a voyersky sledující poslední krok člověka do nicoty. V doprovodu Tima Rotha coby paliativního ošetřovatele, na jehož empatii je cosi zneklidňujícího.

Holky ze sirotčince sice říkaly, že strašidelná hodina začíná o půlnoci, ale Sofie dobře ví, že je to až kolem třetí, kdy je jediná vzhůru, jako tehdy, kdy jeho obří stín zaclonil lucerny a obrovitá ruka se protáhla oknem do jejího pokoje. Zavinila si to sama, protože porušila základní pravidlo: Nikdy nevstávat z postele, nechodit k oknu a neodhrnovat záclony! Tak začíná příběh nazvaný Obr Dobr, který potvrzuje další pravidlo, že Steven Spielberg nikdy nenatočí prvoplánově blbý film.

K ikonickým legendám, jako je Ben Hur, je třeba s úctou a respektem vzhlížet. Obtahovat je přes kopírák by mělo být pod hrozbou filmové klatby zakázáno a pokoušet se o jejich remake by měli jen talentovaní a pokorní vyvolení, kteří je nepotřísní svým neumětelstvím a nepřeválcují hřmotnou digitální halasností. Mezi takové vyvolené ovšem kazašský objev Quentina Tarantina režisér Timur Bekmambetov nepatří.

Florence Foster Jenkinsová byla nejhorší zpěvačka na světě, která milovala hudbu, bramborový salát a svého oddaného manžela St. Claira Bayfielda. S hororovým operním vřískotem, který pokládá za koloraturní soprán, to dotáhla až do Carnegie Hall. A podruhé také i do kin. Tentokrát její skutečný příběh inspiroval režiséra Stephena Frearse. Do hlavní role Božské Florence obsadil Meryl Streepovou, která je výborně příšerná.

V rozlehlé mezigalaktické prázdnotě, kde jsi jen ty, tvá loď a tvá posádka, je snadné prolétnout červí dírou do nicoty a navždy se ztratit. V tomto oscilujícím multivesmíru je ovšem kosmologická konstanta, které se tohle stát nemůže – a tou je nekonečná legendární show Star Trek, kterou žádná červí ani jiná díra nesmázne do zapomnění. Nesmetl ji tam ani nový příběh Star Trek: Do neznáma.

Explicitní sex, drsná brutalita, pošahané charaktery, intriky, zrada a svérázný narativní styl, který jede jako dráha, to jsou charakteristické ingredience z tvůrčí dílny uznávaného režiséra Park Chan-wooka, který se rád brouzdá lidskou bolestí a neštěstím. Jeho poslední opus Komorná je drsný, sofistikovaný, zvrácený a postavený na divácky vděčném konceptu, že nikdo a nic není takové, jak to na první pohled vypadá.

Když Superman dolétal a Batman si uhnal nadváhu, musí nastoupit ti nejhorší, špinaví antihrdinové z jednotky Task Force X, od nichž se očekává, že budou konat dobro. Když nebudou poslouchat, natáhnou brka. Když ještě přičtete, že je posílají na misi, kde nejspíš všichni zemřou, je jasné, že tohle nebude zívačka. Koho baví zabíjení, kdo je trochu na budku a komu se nechce zvracet při kuchání démonů, toho tahle sebevražedná sebranka nezklame.

Po třiceti letech má New York znovu bobky, neboť se chystá útok mrtvých, které někdo z jejich oslizlých pelechů láká, aby si zarejdili na Manhattanu. Starou partu Ivana Reitmana už odvál čas, a tak na plac nastupují noví Krotitelé duchů – tentokrát v sukních. Aby potvrdili, že replika na originál nedosáhne a dotýkat se aury uznávané legendy je stejně riskantní jako drátů spadlých na zem.

Tenhle svět je ve válce a Jason Bourne jako osamělý bojovník, který se vymkl kontrole, do ní teď vstupuje po devíti letech a počtvrté, hnán tezí, že vzpomenout si na všechno ještě neznamená také všechno opravdu vědět. Hlavní problém čtyřky ale je, že si v předchozích epizodách nasadili Damon–Greengrass & comp. laťku tak vysoko, že ji teď musí přece jen trochu podlézat.

Empatie a vhled, s nimiž oscarový režisér a scenárista Pedro Almodóvar (Vše o mé matce, Mluv s ní) nahlíží do ženského světa, jsou stejně intenzivní jako jeho talent vyprávět příběhy, které se v něm odehrávají. Dokázal to i ve svém nejnovějším filmu Julieta.