Drama Chronic mexického režiséra Michela Franca nebude diváky nezávazně bavit, ale musí si ho odpracovat – a pak se na něj pracně pokusit zapomenout, aby jim neuvízl příliš hluboko pod kůží. Je osobní a minimalistický a vlastně i trochu stereotypní svým opakovaným motivem skonu a také nekompromisně otevřený a voyersky sledující poslední krok člověka do nicoty. V doprovodu Tima Rotha coby paliativního ošetřovatele, na jehož empatii je cosi zneklidňujícího.
Současní mexičtí filmoví tvůrci se s ničím moc nemažou, nic moc neokecávají, neobrušují a nemaskují. Na bránu táhnou většinou brutálně, věcně a přímočaře, žádné tabu pro ně není nedotknutelné a nic bizarně lidského jim není cizí. Jejich filmy jsou o reálném životě i o smrti, která v jejich interpretaci není opakem života, ale spíše jeho vyhasínající součástí, a extrémně dlouhé záběry, kterými o tom vypovídají, mají rádi skoro stejně jako tequilu blanco a tortilly přelité fazolovou omáčkou.
V tomto duchu komponuje mexický režisér a scenárista Michel Franco, jehož filmy pravidelně bodují na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, svůj poslední autorský opus Chronic, jenž si z Cannes odnesl cenu za nejlepší scénář, přiklepnutou porotou, v jejímž čele stáli bratři Coenové, kteří dobře ví, jak se takový dobrý scénář píše.
Smrtící sólo pro Tima Rotha
Ten Francův původně počítal s tím, že se jeho drama o posledních dnech člověka, smrti, utrpení a umírání bude odehrávat v Mexiku a jeho klíčovou protagonistkou bude zdravotní sestra provozující paliativní praxi. Pak do hry vstoupil Tim Roth (Pulp Fiction, Rob Roy), který má rád nezávislé režiséry, netriviální témata a nestandardní a alespoň trochu obsesivní role.
A vzápětí začal Franco snaživě přepisovat scénář, děj přesunul do Spojených států a jeho novým protagonistou se stal ošetřovatel David, který zná všechnu bídu a beznaděj umírajících, v jejichž blízkosti se cítí dobře.
Tenhle obětavý chlapík, trpělivě a se zvláštní něhou omývá zvratky a výkaly z nemocí pokřivených a odevzdaných lidských těl (což je jen obtížně stravitelný vizuální leitmotiv Chronicu), je na hony vzdálený zdravotnímu bratru Jebalovi Bena Stillera (Fotr je lotr) a daleko spíše vyvolává vzdálené asociace na Georgese Laurenta, ztvárněného Jeanem-Louisem Trintignantem v Henekeho hořkém filmu Láska. David není úchyl, jak si někteří myslí, ale něco s ním zřejmě není úplně v pořádku…
Film, který nechceme vidět
Takový je Chronic, jehož tíha, naléhavost a neodvolatelnost je zvláštním způsobem adresná a nelze před ní uhnout do světa fikce, která se nás netýká. Tím spíše, že režisér Michel Franco, kameraman Yves Cape a klíčový herec Tim Roth dělají všechno proto, aby vzbudili dojem autentického, téměř dokumentárně zachyceného života na konci, který se může kdekoli týkat kohokoli.
Moc se tu nemluví, protože smrt se nedá ukecat, místo soundtracku tu sem tam zazní úsporný dialog, prolínaný autentickými gerojši – a celé to působí jako dusný mix nevyhnutelného a fatálního, explicitního a intimního a také pomalého, neboť není kam a proč chvátat, protože smrti stejně nezdrhneš.
Klíčovou (a vlastně jedinou výraznou figurou) této seance, kterou každý neskousne, je umírajícím až fanaticky oddaný David Tima Rotha, jenž tu bez patosu a rozmáchlých gest předvádí neokázale silné herectví. Bez jeho účasti by z Chronicu vyprchaly emoce i obsah, jenž nám připomíná, že důstojně umírat není snadné. Důstojné umírání je vlastně poslední životní klika, která nás může potkat, což (jak uznáte) člověka nenabíjí zvláštním optimismem.
Ve Francově opusu je smrt hraniční a silnou ingrediencí, kterou ničím nerozmělňuje. Je to fenomén hrozící, ale také fascinující jako něco, co můžeme (musíme) prožít jen jednou. Přiznávám (i když vím, že to není správné ani výchovné), že bych po téhle projekci raději než na preventivní lékařskou prohlídku zašel na panáka.
