Florence Foster Jenkinsová byla nejhorší zpěvačka na světě, která milovala hudbu, bramborový salát a svého oddaného manžela St. Claira Bayfielda. S hororovým operním vřískotem, který pokládá za koloraturní soprán, to dotáhla až do Carnegie Hall. A podruhé také i do kin. Tentokrát její skutečný příběh inspiroval režiséra Stephena Frearse. Do hlavní role Božské Florence obsadil Meryl Streepovou, která je výborně příšerná.
Recenze: Bravo! Božská Florence příšerně pěje, ale výborně hraje
V roce 1950 natočil Billy Wilder famózní Sunset blvd., drama ve stylu noir, v němž hraje Glorie Swansonová vyhaslou hvězdu němé éry, která se ve filmové džungli pošetile, marně a tragicky pokouší o svůj comeback. V roce 2015 vznikl v belgicko-francouzsko-české koprodukci snímek Marguerite, inspirovaný autentickým příběhem Florence Foster Jenkinsové. New York byl v tomto příběhu nahrazen Paříží, Carnegie Hall pařížskou Operou a místo Meryl Streepové na pódiu zoufale kvílela Catherine Frotová (která pár let před tím ve filmové pohlednici Z prezidentské kuchyně vařila pro prezidenta Francoise Mitterranda).
Tyto dvě reminiscence se mohou právem vybavit, když se Božská Florence poprvé objeví na pódiu Verdi clubu, který před čtvrt stoletím zakládala. S dojemným až dětinským zápalem tu potvrzuje, že je skutečně nejhorší operní zpěvačkou na světě, a dílem loajální a dílem dobře zaplacené publikum volá: „Zpívejte, madam Florence. Bravo!“ A její manžel St. Claire tuhle (ne)milosrdnou lež pro jistotu kontroluje a Florence je šťastná, neboť se dotkla velkého snu, jenž ji léta drží při životě, který měla podle lékařských prognóz již dávno prohrát.
Její zpěv na hudební scéně New Yorku, válečného roku 1944, šokuje, děsí i dojímá, ale do tuhého začne jít ve chvíli, kdy si najala dostatečně zaníceného pianistu McMoona a nabyla falešného dojmu, že už není co zlepšovat, protože již dokáže dostatečně zvednout měkké patro, dobře hospodařit s dechem, rozezvučet hlavový tón a rozechvět bránici tak, že je připravená, aby to naprala do tří tisíc lidí, kteří vyprodali Carnegie Hall. A tak se rozhodla zazpívat na tomhle posvátném místě, které neskonale milovala, před neobeznámeným publikem, z něhož má McMoon bobky a které elegantní manipulátor St. Claire již zřejmě nezvládne.
Streepová na Oscara
Rodák z britského Leicesteru a vystudovaný právník Stephen Frears již nejednou dokázal, že filmy točit umí, včetně těch, které vznikly podle skutečných životních příběhů, tak jako jeho Královna, která Hellen Mirrenové alias Alžbětě II. přihrála Oscara a jemu oscarovou nominaci za nejlepší režii.
Žádný údiv, že ho scénář Nicholase Martina, inspirovaný skutečným životním příběhem, oslovil, žádné překvapení, že pro titulní roli zvolil Meryl Streepovou a žádný úžas, že to herecky i pěvecky disponovaná první dáma Hollywoodu Meryl (viz Mamma Mia!, Nikdy není pozdě) zvládla tak, že si zadělala na další oscarovou nominaci.
Neboť Božská Florence je především její velké a lidsky podmanivé sólo, které vás dostane. A i když zajímavě stárnoucí Hugh Grant a úsměvně přehrávající klavírista Simon Helberg dělají, co umí a mohou, přesto působí spíše jako její exkluzivní komparsisté.
Silný příběh lídra hvězdné operní pěchoty rozhodně není primárně komediální a skladatel Alexandre Desplat v něm zajímavě prolíná svůj soundtrack s původní klasickou hudbou. Božská Florence je lidsky dojemná, bizarní, starosvětsky elegantní, zoufalá, křehká i silná, něžně nevinná, úsměvná, ale nikoli vysmívající se, excentrická a láskyplná. Kdy vám film nabídl tolik oprávněných přívlastků a také přímočaře optimistické filozofie typu „Může se říkat, že jsem neuměla zpívat, ale nemůže se říkat, že jsem nezpívala!“. Zkrátka: Bravo!