Vlk z Královských Vinohrad chtěl být celý život „alfa vlkem“, který se nepodbízí, neohýbá, nepřizpůsobuje a stojí hodně vysoko (nejlépe nejvýše) v hierarchii smečky jemu podobných. A také byl predátorem, který loví slávu, respekt a uznání. Po čase se z něj ale stal spíše „vlk samotář“, jenž se nyní rozhodl vydat zpět po své staré stopě, aby dokázal, že vlk zůstane vždycky vlkem, i když časem ještě více zešedne, mírně vypelichá, ale pořád má za sebe a hlavně po svém co říci. Takový byl Jan Němec a je i jeho poslední film.
Kamera, klapka, akce a vzhůru do děje! Nic tak jednoduchého, standardního a přímočarého opravdu nečekejte. Neboť režisér, scenárista a nekonvenční filmař od pánaboha Jan Němec hovořil vždycky svojí řečí a šel zarputile svojí cestou, lemovanou takovými filmařskými skvosty, jako jsou Démanty noci, O slavnosti a hostech nebo dokument o invazi sovětských vojsk Oratorium pro Prahu, který vydal svědectví o „bratrském“ násilí, jemuž svět pozorně naslouchal, ale jenž ho v normalizačním rauši umlčel a odstavil na vedlejší kolej.
Čekala ho nucená emigrace, Evropa i Amerika (kde to zkoušel na pobřeží Pacifiku i Atlantiku) a Hollywood, který sice svojí specifickou filmařinou nedobyl, což ho ale nezlomilo ani neporazilo. A tak se s věrností vlka, který slyší volání svých mateřských lovišť, po sametovém zlomu v roce 1989 vrátil zpátky domů, aby si tu užil možností znovu nabyté svobody.
Po období „on the road“ tak nastala doba „coming home“ a ta divoká, spontánní a nikým a ničím nazastavitelná chvíle, kdy se bývalý „postrach“ Královských Vinohrad zase hnal Vinohradskou třídou, která symbolicky začíná u sovětskými kulkami zjizveného Národního muzea a symptomaticky ubíhá směrem k osudové konečné u strašnického krematoria.
„Kdo se bojí Franze Kafky, ten se bojí pravdy“
Komu jinému by tenhle bonmot s přesahem, jenž zdobí jednu z nejvtipnějších sekvencí Vlka (bizarní výslech režiséra, který politickými příručkami zblblého vyšetřovatele elegantně pokládá na lopatky), slušel více nežli Janu Němcovi, který ke Kafkovi neměl nikdy daleko.
Vlk, oceněný v tomto roce na MFF v Karlových Varech Zvláštní cenou poroty, je natočený na motivy Němcovy povídkové knihy Nepodávej ruku číšníkovi, v rozevlátém stylu „show must go on“, kdy není podstatné věrné zobrazení historie, ale zachycení jejího smyslu, jakési vnitřní pravdy, která tu vnější nemusí slepě respektovat.
Stylizované, autobiografické retro je tu rozloženo mezi vypravěče - tradičně kredibilního Karla Rodena - a Jiřího Mádla, který sice není typově dokonalé alter ego Jana Němce, ale jeho figuru zvládá vnitřně přesně a s nadhledem herce, jenž dokáže točit s Němcem bez zábran i bez scénáře.
Začínáme v roce 1968 v Cannes, kam si někdo z tria Forman (Hoří, má panenko), Menzel (Rozmarné léto) a Němec (O slavnosti a hostech) jel pro tutovou Zlatou palmu. Jenomže místo projekce byla schůze a zejména díky Godardovi a Truffautovi, kteří chtěli vyjádřit podporu stávkujícím dělníkům a protestujícím studentům, festival skončil dříve, nežli pořádně začal. C'est la vie.
Spíše zpověď nežli rekviem
Vlk z Královských Vinohrad je v zásadě sebestředným balancováním mezi autentickým a aranžovaným, režisér divákovi nic moc neulehčuje, takže jeho opus každý nestráví a všichni jeho dikci neporozumí. Je to spíše zpověď nežli rekviem, svébytná rekapitulace téměř pravdivého života jedné filmařské vlčí legendy, která vzešla z české nové vlny.
V zásadě je to neučesaný a lehce chaotický mix absurdity, provokace, experimentu, ironie, křivdy i nadhledu a také trpkosti, mystifikace a excentrické improvizace na place, vtěsnaný do pětasedmdesáti energicky naplněných minut, v jejichž závěru se dozvíte, v čem vlastně spočívá smysl.
Jan Němec zemřel ve chvíli, kdy byl film již ve fázi tak pokročilého hrubého střihu, že na něj mohl druhý režisér Tomáš Klein plynule navázat, aniž by porušil Mistrův rukopis. Především je ale tenhle poslední Němcův opus o lásce k filmu, o lásce monogamní, čisté a věrné, kterou jako správný „alfa vlk“ naplnil celý svůj život a nesobecky se o ní s námi podělil. Jeho autorský epitaf není úplně snadné odkoukat – ale lze mu docela snadno porozumět.
