K ikonickým legendám, jako je Ben Hur, je třeba s úctou a respektem vzhlížet. Obtahovat je přes kopírák by mělo být pod hrozbou filmové klatby zakázáno a pokoušet se o jejich remake by měli jen talentovaní a pokorní vyvolení, kteří je nepotřísní svým neumětelstvím a nepřeválcují hřmotnou digitální halasností. Mezi takové vyvolené ovšem kazašský objev Quentina Tarantina režisér Timur Bekmambetov nepatří.
Všechno začalo v roce 1880, kdy tenhle příběh židovského prince Judy Ben-Hura, napsaný Lewem Wallacem poprvé vyšel. Titulní hrdina v něm prošel dlouhou a trnitou cestou, kterou mu uchystal jeho nevlastní bratr Messala, jemuž odmítl pomoc v jeho římské misi namířené proti křesťanům. A tak se ocitl na galejích, přikovaný k veslu v podpalubí válečné lodi, která se stala jeho tělem, tepajícím v rytmu bubnu pohánějícího ji do boje. Půjde-li tahle loď ke dnu, on půjde s ní.
Jakkoli bylo zřejmé, že nikoho ze svých blízkých již v tomto životě neuvidí, podařilo se mu přežít a vrátit se, aby si to s pýchou Říma Messalou rozdal v aréně, kde v brutálním závodě čtyřspřeží existuje jen zákon silnějšího a vítězí a přežívá jen jeden. Když Messalu porazí, srazí na kolena i impérium a dosáhne své pomsty, neboť to byla ona, a nikoli víra, která ho celou dobu jeho otroctví držela naživu.
Laťka Williama Wylera
Tenhle silný a dramaticky vyklenutý příběh o přátelství, zradě, lásce a odpuštění nemohli filmaři dlouho přehlížet, a tak první adaptace Ben Hura vznikla v krátkometrážním, dějově ořezaném čtvrthodinovém formátu již v roce 1907. To další verze z roku 1925, která se na danou dobu s neuvěřitelným rozpočtem čtyři miliony dolarů stala nejdražším filmem končící němé éry, již natáhla stopáž na téměř dvě a půl hodiny.
Byl to výpravný mega spektákl, který předznamenával rok 1959, kdy bylo dosaženo vrcholu. Vystoupal na něj režisér William Wyler, spolu s Charltonem Hestonem a dalšími, kteří se podepsali pod rekordních jedenáct zasloužených Oscarů, s nimiž jejich famózní, třiapůlhodinový Ben Hur vstoupil do filmové dvorany slávy. Zdálo se, že tenhle velkolepý epos, který je vítězstvím poctivé a neošizené filmařiny, nelze překonat – a vlažný, byť hodně halasný a digitálními ornamenty přizdobený pokus Timura Bekmambetova to jenom potvrzuje.
Spíš Zlaté maliny než Oscar
Jen hlavouni z MGM ví, proč mu přihráli sto mega, které velkoryse utratil, a podle výsledků (za první víkend se v Americe vrátilo jen nějakých jedenáct) se zdá, že je bude studio z valné části odepisovat.
Nabízí se tak otázka, proč a pro koho tenhle Ben Hur vlastně vznikl. Obávám se, že pro nové, teenagerovské auditorium bude tenhle „sandálový velkofilm“ příliš spirituální, málo popkornový, a tudíž nudný a málo hustý, zatímco pamětníky Wylerovy klasiky bude prudit jeho povrchně odvyprávěná story, mělké charaktery a nepatřičně popkornový feeling.
Navíc je zřejmé, že Bekmambetov není Wyler, Jack Huston není Charlton Heston a místo na Oscary je tu zaděláno spíše na Zlaté maliny. Jak tvrdí slogan, je pravda, že se točilo podle jednoho z nejúžasnějších příběhů, ale stejně tak je pravda, že se tenhle příběh v Bekmambetovově aranžmá kamsi vytrácí.
Klíčové figury vás zrovna nestrhnou, neboť hodný chlapec Jack Huston nemá charisma, jaké jeho titulní figura vyžaduje, Toby Kebbell ho jako záporák místy přehrává a Morgan Freeman jako muž bez okovů, vypravěč a Afričan s hárem plným dredů začne být po čase jen barvitou postavou z komparsu.
Vizuál příběh nenahradí
Bekmambetovův Ben Hur je spíše povrchní, a byť se v něm místy tlačí na pilu, docela fádní, emocionálně rozbředlý a také místy patetický, naivistický, hřmotný a málo invenční. Prostě reboot, který nemá drive, duši ani smysl, v zásadě nic nového nenabízí, jen potvrzuje, že závody čtyřspřeží jsou krvavý sport, svět je kruté místo, Pilát Pontský je pěkný hajzl a vymakaný vizuál nemůže nahradit příběh.
Bekmambetovovi sedí více upírská fantasy (Hollywood na sebe upozornil filmem Abraham Lincoln: Lovec upírů) a to, co tu předvádí, je spíše než blbé smutné a zbytečné, protože tahle látka má na víc než být jen pomíjivým letním výplachem s didaktickým poselstvím, že i když ztratíte nohu, můžete nakonec najít mnohem víc. Osobně bych té noze a Wylerově klasice dával vždycky přednost.
