Dvacet čtyři týdnů je zázračná mez. Od této chvíle má budoucí člověk napůl vyhráno. Šťastně přestál embryonální období a díky uhánějící ontogenezi se proměnil ve fetus, který, pakliže by byl v tu chvíli předčasně porozen, má jistou šanci, že bude schopen života. Zatím se bezstarostně vznáší v plodové vodě, ve šťastném prenatálním nevědomí toho, že už nad ním visí osudová, hamletovská otázka. A odpověď určí, zda se narodí živý, nebo mrtvý. Film 24 týdnů je nepříjemně otevřený snímek o tom, jak těžké je pro matku rozhodnout o životě svého dítěte.
Aktéři snímku tápají prostě a nešťastně, s věrohodnou nejistotou těch, kteří vědí, jak nepatřičné je rozhodovat o tom, jestli bude někdo jiný žít, nebo zemře, třeba jen proto, že mu zešílel 21. chromozom. Přesto musí toto rozhodnutí učinit, i když neví, jak a zda vůbec s ním dokáží existovat. Půdorys antické tragédie a zároveň situace, jíž může macecha příroda v tomto nespravedlivém světě udeřit na kohokoli. Populární televizní komička Astrid a její přítel Markus se rozhodli, že chtějí ještě jedno dítě, ale netušili, jak traumatickou volbu jim to přinese.
Astrid už má generálku za sebou a je připravená znovu na pódiu vyprávět vtipy, kterým se její publikum tak rádo směje. Po preventivní návštěvě lékaře se ale smích kamsi vytratil. Pravidelné testy totiž ukázaly, že s vysokou pravděpodobností porodí syna s Downovým syndromem. A tak se začne ptát: Dokáže se najíst, dojít na záchod nebo do sprchy? Jak bude mluvit, jak se bude chovat a jak bude vypadat? Co všechno se budou muset s Markusem naučit a jak to zvládnou? Dá se to vůbec zvládnout? Dokáží vychovávat postižené dítě? Jsou schopni přiznat, že na to třeba nemají sílu? A chtějí ho vůbec? Tahle poslední otázka je stále neodbytnější a naléhavější. A nikdo jim nepomůže ani neporadí, protože odpovědět a rozhodnout mohou jen oni. Pak nemilosrdný osud udeří znovu.
To dítě chceme. Nebo ne?
Film 24 týdnů je malý velký snímek o mezní a zraňující životní situaci, která nabízí více otázek než odpovědí. Každý, kdo se do podobné situace dostane, se musí pokusit odpovědět sám za sebe a přijmout rozhodnutí, jež udělá jen ten, kdo opravdu musí. Po režisérce Maren Adeové, která k nám nedávno přivedla úžasného Toniho Erdmanna, vstupuje se svým druhým filmem na scénu její téměř stejně mladá a neméně talentovaná kolegyně Anne Zohra Berrachedová (buď je to náhoda, nebo se tu rýsuje něco jako zárodek německé dámské jízdy).
Berrachedová svou autentickou, až dokumentární výpověď podřizuje silnému a kontroverznímu tématu, jež však drží pod kontrolou a jehož vypjatou emocionalitou se nenechala převálcovat. Podle sevřeného scénáře, jehož je spoluautorkou, střídá počáteční odlehčený tón gradující dramatičností. Věcné deskripce lékařů kulminují do drásavých point, které zapovídají standardní postupy, neboť je reálné riziko, že by se nechtěné dítě narodilo živé. Nastupují vypjaté dialogy, stupňuje se napětí, jaké bude konečné rozhodnutí, a nervózní polemiky zvažují, zda se jedná o rozhodnutí moje, tvoje nebo naše. Aktéry pohlcuje situace, jíž nelze zabránit. Trýzní je na jedné straně pomíjivost nenarozeného života, na druhé těžko snesitelné bytí, bude-li život zachován.
K tomu přičtěte exkurzi na oddělení nedonošených dětí, záběry z nitra dělohy či zdánlivě okrajový detail zamilovaného muže, který stříhá své těhotné partnerce nehty na nohou (naposled jsem viděl na filmovém plátně stříhat nehty Marlona Branda v Posledním tangu v Paříži). A tohle všechno korunuje úžasně civilní a silný herecký výkon přesvědčivé Julie Jentschové, které přihrává spíše druhoplánový, ale pro příběh nepostradatelný Bjarne Mädel, jenž překonává hranici svého dosavadního, televizního herectví.
Snímek 24 týdnů je zneklidňující film, který vás nenechá na pokoji. Bude do vás bušit naléhavým příběhem, jenž nese kontroverzní dilema. Nakonec vás dorazí v brutálně „doslovném“ finále a dojme závěrečnou replikou. A to je vše! Doufám, že nebudu sám, kdo si myslí, že to není málo.
