Recenze: Život i smrt začínají na magické hranici 24 týdnů

Dvacet čtyři týdnů je zázračná mez. Od této chvíle má budoucí člověk napůl vyhráno. Šťastně přestál embryonální období a díky uhánějící ontogenezi se proměnil ve fetus, který, pakliže by byl v tu chvíli předčasně porozen, má jistou šanci, že bude schopen života. Zatím se bezstarostně vznáší v plodové vodě, ve šťastném prenatálním nevědomí toho, že už nad ním visí osudová, hamletovská otázka. A odpověď určí, zda se narodí živý, nebo mrtvý. Film 24 týdnů je nepříjemně otevřený snímek o tom, jak těžké je pro matku rozhodnout o životě svého dítěte.

Aktéři snímku tápají prostě a nešťastně, s věrohodnou nejistotou těch, kteří vědí, jak nepatřičné je rozhodovat o tom, jestli bude někdo jiný žít, nebo zemře, třeba jen proto, že mu zešílel 21. chromozom. Přesto musí toto rozhodnutí učinit, i když neví, jak a zda vůbec s ním dokáží existovat. Půdorys antické tragédie a zároveň situace, jíž může macecha příroda v tomto nespravedlivém světě udeřit na kohokoli. Populární televizní komička Astrid a její přítel Markus se rozhodli, že chtějí ještě jedno dítě, ale netušili, jak traumatickou volbu jim to přinese.

Astrid už má generálku za sebou a je připravená znovu na pódiu vyprávět vtipy, kterým se její publikum tak rádo směje. Po preventivní návštěvě lékaře se ale smích kamsi vytratil. Pravidelné testy totiž ukázaly, že s vysokou pravděpodobností porodí syna s Downovým syndromem. A tak se začne ptát: Dokáže se najíst, dojít na záchod nebo do sprchy? Jak bude mluvit, jak se bude chovat a jak bude vypadat? Co všechno se budou muset s Markusem naučit a jak to zvládnou? Dá se to vůbec zvládnout? Dokáží vychovávat postižené dítě? Jsou schopni přiznat, že na to třeba nemají sílu? A chtějí ho vůbec? Tahle poslední otázka je stále neodbytnější a naléhavější. A nikdo jim nepomůže ani neporadí, protože odpovědět a rozhodnout mohou jen oni. Pak nemilosrdný osud udeří znovu.

To dítě chceme. Nebo ne?

Film 24 týdnů je malý velký snímek o mezní a zraňující životní situaci, která nabízí více otázek než odpovědí. Každý, kdo se do podobné situace dostane, se musí pokusit odpovědět sám za sebe a přijmout rozhodnutí, jež udělá jen ten, kdo opravdu musí. Po režisérce Maren Adeové, která k nám nedávno přivedla úžasného Toniho Erdmanna, vstupuje se svým druhým filmem na scénu její téměř stejně mladá a neméně talentovaná kolegyně Anne Zohra Berrachedová (buď je to náhoda, nebo se tu rýsuje něco jako zárodek německé dámské jízdy).

Berrachedová svou autentickou, až dokumentární výpověď podřizuje silnému a kontroverznímu tématu, jež však drží pod kontrolou a jehož vypjatou emocionalitou se nenechala převálcovat. Podle sevřeného scénáře, jehož je spoluautorkou, střídá počáteční odlehčený tón gradující dramatičností. Věcné deskripce lékařů kulminují do drásavých point, které zapovídají standardní postupy, neboť je reálné riziko, že by se nechtěné dítě narodilo živé. Nastupují vypjaté dialogy, stupňuje se napětí, jaké bude konečné rozhodnutí, a nervózní polemiky zvažují, zda se jedná o rozhodnutí moje, tvoje nebo naše. Aktéry pohlcuje situace, jíž nelze zabránit. Trýzní je na jedné straně pomíjivost nenarozeného života, na druhé těžko snesitelné bytí, bude-li život zachován.

K tomu přičtěte exkurzi na oddělení nedonošených dětí, záběry z nitra dělohy či zdánlivě okrajový detail zamilovaného muže, který stříhá své těhotné partnerce nehty na nohou (naposled jsem viděl na filmovém plátně stříhat nehty Marlona Branda v Posledním tangu v Paříži). A tohle všechno korunuje úžasně civilní a silný herecký výkon přesvědčivé Julie Jentschové, které přihrává spíše druhoplánový, ale pro příběh nepostradatelný Bjarne Mädel, jenž překonává hranici svého dosavadního, televizního herectví.

Snímek 24 týdnů je zneklidňující film, který vás nenechá na pokoji. Bude do vás bušit naléhavým příběhem, jenž nese kontroverzní dilema. Nakonec vás dorazí v brutálně „doslovném“ finále a dojme závěrečnou replikou. A to je vše! Doufám, že nebudu sám, kdo si myslí, že to není málo.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Sorrentino má rád momenty zastavení, říká střihač jeho filmů

Festival Dny evropského filmu se letos věnuje tvorbě italského režiséra Paola Sorrentina. Jak se spolupracuje s oscarovým režisérem, popsal České televizi jeho dvorní střihač Cristiano Travaglioli. Mluvil o přístupu Sorrentina k filmu i o natáčení seriálu Mladý papež.
14. 4. 2026Aktualizovánopřed 47 mminutami

Historickým městem roku 2025 je Náměšť nad Oslavou na Vysočině

Titul Historické město roku 2025 získala Náměšť nad Oslavou. Cena je odměnou za využití peněz na obnovu památek z programu ministerstva kultury. Ocenění převzal starosta Jan Kotačka (Spolupráce – aktivity).
16:18Aktualizovánopřed 5 hhodinami

Zachytil dobu, kdy v Praze „žil divadelní bůh“. Fotograf Koudelka pokřtil publikaci Divadlo

Nejvíce proslul svými Cikány, Invazí a Exily. Počátky kariéry Josefa Koudelky jsou přitom pevně spjaty s pražskými jevišti. Asi nejslavnější žijící český fotograf a jediný tuzemský člen prestižní agentury Magnum Photos ve svých osmdesáti osmi letech osobně představil soubor snímků z 60. let.
před 12 hhodinami

VideoPřed 70 lety přišel na trh první videorekordér

Před 70 lety se začaly používat k záznamu obrazu dvoupalcové, zhruba pět centimetrů široké magnetické pásky. Na trh tehdy přišel první videorekordér. Vynalezla ho americká firma Ampex. Technologie byla určená hlavně pro televizní stanice, časem se ale dostala i do domácností. Přístroj výrazně zjednodušil záznam televizního vysílání. Do té doby se totiž živě vysílané pořady mohly zachycovat jen ve speciálním zařízení na tradiční filmový pás. V polovině šedesátých let se první studiové videorekordéry dostaly i do Československé televize. O podrobnostech této technologie hovořil v 90' ČT24 dramaturg a scénárista filmu Králové videa Petr „Hrošík“ Svoboda. Pořadem provázeli Mariana Novotná a Daniel Takáč.
před 12 hhodinami

VideoGenerace si někdy přestávají rozumět, říkají k proměnám češtiny jayzykovědci

Odborníci z Ústavu pro jazyk český Akademie věd (ÚJČ) už přes osmdesát let zkoumají vývoj slovní zásoby českého jazyka. Třeba to, jak do češtiny pronikají cizí slova nebo jak mluvu mladých ovlivňuje internet. Vývoj a proměna jazyka je podle nich naprosto přirozená. „V poválečném období měl vliv na češtinu ruský jazyk, v současné době určitě jazykem číslo jedna, který má vliv na češtinu, je angličtina,“ přibližuje Michaela Lišková z oddělení současné lexikologie a lexikografie ÚJČ. Problém je podle jazykovědců v tom, že někdy si generace mezi sebou přestávají rozumět.
před 14 hhodinami

Dominanta nad Plzní má prvního kastelána a novou expozici

Zřícenina hradu Radyně ve Starém Plzenci u Plzně má poprvé v historii svého kastelána. Město získalo pozdně gotický strážní hrad postavený ve 14. století za vlády Karla IV. v roce 1920. Zříceninu, zdaleka viditelnou dominantu okolí, chce město za desítky milionů korun revitalizovat, už zadalo studii úprav. V letošní návštěvnické sezoně nabízí památka novou expozici.
včera v 18:46

Slovenští herci odříkají spolupráci s veřejnoprávní stanicí. Ta mluví o polarizaci

Ve slovenské kultuře pokračuje napětí. Někteří herci se rozhodli nespolupracovat s tamní veřejnoprávní televizí a rozhlasem, vedení stanice hovoří o zbytečném polarizování společnosti. Přetrvávají také výhrady části umělců vůči ministerstvu kultury v čele s Martinou Šimkovičovou. Kritika se dotýká možné cenzury, změn v podpoře umění i personálních čistek.
včera v 16:03

Kdo platí, rozkazuje, míní o financování ČT a ČRo Havel. Politizace není cíl, říká Šťastný

Vládní koalice představila návrh, podle kterého financování České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) přejde na stát. Podle předsedy TOP 09 Matěje Ondřeje Havla je cílem vlády dostat média veřejné služby pod politický vliv. Řekl to v Událostech, komentářích moderovaných Lukášem Dolanským. „Naším cílem nikdy nebylo jakýmkoli způsobem politizovat média veřejné služby,“ uvedl naopak ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný (Motoristé). Hosty byli také generální ředitelé ČT Hynek Chudárek a ČRo René Zavoral.
včera v 09:26
Načítání...