Nejvíce proslul svými Cikány, Invazí a Exily. Počátky kariéry Josefa Koudelky jsou přitom pevně spjaty s pražskými jevišti. Asi nejslavnější žijící český fotograf a jediný tuzemský člen prestižní agentury Magnum Photos ve svých osmdesáti osmi letech osobně představil soubor snímků z 60. let.
Být přítomen u čtených zkoušek, nafotit aspoň tři generálky v celku a hlavně se pohybovat mezi herci a herečkami na jevišti. Takové byly požadavky Josefa Koudelky, když ho režisér Otomar Krejča požádal, aby fotografoval představení dnes už neexistujícího Divadla za branou.
To bylo v polovině šedesátých let. Divadlo je přitom místo, kde Koudelkova kariéra doslova začala. Jeho první samostatná výstava proběhla v roce 1961 ve foyer Divadla Semafor, tehdy ještě v ulici Ve Smečkách. Úvodní slovo pronesl Jiří Jeníček, který Koudelku, coby vystudovaného leteckého konstruktéra, popostrčil k fotografii. Na této výstavě se seznámil s historičkou umění Annou Fárovou a jejím mužem grafikem Liborem Fárou.
Byl to Fára, kdo připravoval obálky časopisu Divadlo a v roce 1962 je začal tvořit spolu s Koudelkou. Jeho snímky k tomu vybízely. Svým vysokým kontrastem a expresivností spíš připomínaly právě grafiky.
Divadelní bůh
Do časopisu Divadlo přivedl Koudelku počátkem šedesátých let kritik a divadelní teoretik Jan Císař. „Říkal, že to byla doba, kdy divadelní bůh žil v Praze. Myslím, že to byla skutečně výjimečná doba,“ říká Josef Koudelka a dodává: „Divadlo byla část, která mi chyběla k uzavření mého díla.“
Kniha „Josef Koudelka: Theatre“ vyšla původně v roce 2022 v Paříži v anglické a francouzské verzi. Spoluautorem publikace je fotograf, teoretik fotografie a v současnosti blízký Koudelkův spolupracovník Tomáš Pospěch.
„Požádal jsem ho, jestli by nemohl napsat do knihy nějaký text, a nakonec se mu povedlo ji vydat i tady. Jsem nesmírně rád, že to teď a tady vychází,“ říká Koudelka.
Z nedostatku ctnost
„Pro Josefa Koudelku je asi typické, že jakékoli zadání přizpůsobí sobě a svému naturelu,“ komentuje Koudelkovy metody při focení divadla Pospěch.
Fotografovat divadelní představení je odjakživa výzvou především kvůli nepříznivým světelným podmínkám. Digitální technologie fotografům do velké míry usnadnila práci, v 60. letech šlo ale o téměř nadlidský úkol. Josef Koudelka se z něj, lidově řečeno, „vylhal“.
„Z nedostatku světla vytvořil ctnost. Své filmy ‚převyvolával‘. Běžně se ve vývojkách nechávaly 10 nebo 15 minut. On je tam nechával přes noc, třeba 8 až 10 hodin,“ vysvětluje Tomáš Pospěch metodu Josefa Koudelky. Jejím výsledkem byl vysoký kontrast a hrubé filmové zrno, které fotky dělaly velmi expresivními.
Koudelka s fotkami pracoval i dál: „Typické pro něj třeba bylo, že si ve fotokomoře vyzvětšoval nějaké konkrétní detaily. Taky ohýbal papír pod zvětšovacím přístrojem a vytvářel další deformace,“ dodává Pospěch.
Život jako divadlo / Divadlo jako život
Kromě práce pro časopis Divadlo snímal Koudelka také inscenace v Divadle Na zábradlí. Slavné je třeba nastudování Jarryho Krále Ubu s Janem Libíčkem. Detail jeho tváře z profilu je na obálce knihy.
Nejvýznamnější spolupráce byla se zmíněným režisérem Otomarem Krejčou v Divadle Za branou. V knize jsou Koudelkovy snímky z Čechovova Višňového sadu nebo Topolovy Kočky na kolejích. Krejča Koudelku sám oslovil, a nakonec ho pustil i přímo na jeviště, o čemž se většině tehdejších divadelních fotografů mohlo maximálně zdát.
„Řekl mi, Josefe, mně se ty vaše fotografie tak líbily, že i kdybyste ty herce fackoval, mně by to nevadilo,“ vzpomínal na spolupráci s Krejčou Koudelka v rozhovoru s Tomášem Pospěchem. „Fotografoval divadlo jako život a život jako divadlo,“ prohlásil o Koudelkově práci Krejča.
Paralelně s divadlem fotil v 60. letech Koudelka také slovenské a rumunské Romy, z čehož vzešel dnes slavný soubor Cikáni. Fotografovi spolupracovníci a přátelé, včetně Dagmar Hochové nebo Anny Fárové, tvrdili, že oba soubory spolu v něčem komunikují. I podle Koudelky šlo v případě fotografování života v romských osadách o svého druhu divadlo. Ovšem s jiným výsledkem: „Když se na ty fotky podíváte, tak vám připadají graficky naprosto jiné. Přestože mnozí lidé mi říkali, že to je o tom stejném,“ vysvětluje Koudelka.
Vliv začátků na divadle se v Koudelkově veškeré další tvorbě ale otiskl podle odborníků i podle fotografa samotného. Ve svých rozsáhlých denících si hned několikrát v průběhu let zapsal: „Fotografováním divadla ses naučil dívat se na svět jako na divadlo.“
