Okupace změnila fotografu Josefu Koudelkovi život. Vytvořil během ní snímky, které později obletěly svět. A on je následoval. Jeden z nejúspěšnějších českých fotografů tento týden oslavil pětaosmdesáté narozeniny. Podle jeho kolegů se od ostatních odlišuje svou systematičností, celoživotní pílí i přístupem k lidem.
Jako jediný Čech patří mezi devětadevadesát fotografů světově uznávané agentury Magnum Photos. „Všichni fotografové touží potkat Josefa Koudelku, protože on udělal fotografie jako nikdo na světě,“ myslí si fotograf Jan Šibík.
„Když jsem to viděl, někdy v osmdesátých letech, tak to bylo úplné zjevení. Říkal jsem si, že bych někdy chtěl alespoň trochu fotografovat jako on,“ uvádí fotograf Karel Cudlín.
Koudelka zachytil srpnovou okupaci, život Romů i svůj život v exilu. Posledních pětatřicet let panoramaticky zachycuje krajinu. „Spousta fotografů udělá jeden silný soubor za život. A on šedesát let pracuje a všechny ty soubory mají svoje místo v dějinách fotografie,“ doplňuje Cudlín.
Dílo má být veřejně přístupné
Reportáže až na výjimky nepublikuje. Snímky vydává až knižně. „On vždycky říká: Kniha je pro fotografa nejvíc. Když má někdo nějaké ocenění, tak řekne ,no a co‘. Když má někdo výstavu, tak je to možná důležité, nějací lidé tam přijdou, ale kniha po tom fotografovi zůstane,“ vysvětluje Šibík.
Loni také nechal čtenáře nahlédnout do svých deníků. Dělal si poznámky, kdy a kam jet, co fotografovat nebo jaké byly na daných místech povětrnostní podmínky. „Připravoval si tam odpovědi pro případné novináře, pro tiskové konference nebo pro úvodní slova na vernisážích,“ popisuje kurátor Sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového musea v Praze Tomáš Pospěch.
Nedávno odsouhlasil vydání deníků také v angličtině, případně francouzštině. Originály zamýšlí darovat Památníku národního písemnictví. Chce, by bylo jeho dílo veřejně dostupné, proto většinu věnoval Uměleckoprůmyslovému museu a dalším institucím.
