Jen těžko se najdou známější fotografie z počátku sovětské okupace Československa v srpnu 1968 než ty, které v ulicích Prahy pořídil Josef Koudelka. Zachytil na nich emoce rozhořčených občanů i zmatených vojáků. K unikátním záběrům, které ho proslavily ve světě, se však fotograf mohl přihlásit až o šestnáct let později.
Skočil na tank a fotil okupanty. Jeho snímky obletěly svět, hlásit se k nim ale roky nesměl
Josefu Koudelkovi bylo v osudný rok třicet let. Přestože byl leteckým inženýrem, od dvaceti let se věnoval fotografii. Zaměřoval se ale hlavně na divadelní fotografii a dokumentoval život Cikánů, k aktuálnímu dění ho to netáhlo. Fotky, které ho proslavily, navíc málem vůbec nevznikly – z cesty po Rumunsku se vrátil v předvečer invaze, 20. srpna.
Během prvních deseti dnů okupace pořídil na deset tisíc snímků. Zachytil osamoceného muže s aktovkou, který hází dlažební kostku proti tanku okupantů. Vyfotil také lidi mávající československou vlajkou před tvářemi ozbrojených vojáků, tanky mířící hlavněmi přímo na sochu svatého Václava, pláč a vztek vyděšených žen v ulicích, hořící autobusy sloužící jako barikády nebo ruku s hodinkami a jen zdánlivě mrtvolné ticho Václavského náměstí.
Bylo to ohromné neštěstí, tragédie pro celou zemi, ovšem pro mě bylo zase štěstí, že jsem u toho mohl být. Podruhé v životě už jsem nic podobného nezažil.
Některé snímky vznikly přímo na tancích okupantů. „Mnohdy, když se lidé dívají na moje fotografie z roku 1968, tak říkají, že jsem byl statečný. Já sám sebe za statečného nepokládám. Jednou ráno jsem se probudil, byl jsem fotograf a reagoval jsem na to, co se kolem mě dělo. Velice spontánně, jako většina těch ostatních lidí na ulici. I když za mnou stříleli, tak jsem o tom nebezpečí vůbec neuvažoval,“ popsal v rozhovoru pro ČT24.
GALERIE
Josef Koudelka / Invaze 68 autor: Josef Koudelka, zdroj: Galerie Bratří Lumiérů
Osm statečných Rusů z 200 milionů
Ve své knize o invazi například líčí situaci, jak stál na obrněném transportéru a fotil vojáka, který byl připravený zmáčknout spoušť. Lidé na něj křičeli, ať seskočí. On se ale přesvědčit nenechal. A měl štěstí – voják nevystřelil.
„Já jsem nepřemýšlel, byl jsem jako mimo sebe. Lidi, kteří mě znali jako fotografa v Československu, si nikdy nemysleli, že dokážu fotografovat takovýmto způsobem,“ zmínil. „Najednou se něco stalo a já jsem reagoval. Nebyl jsem žádný reportér, nikdy jsem pro žádné noviny nedělal. Přesto se postupem času stalo, že jsou moje fotografie ve světě pokládány za jednu z důležitých reportáží minulého století,“ přemítá Koudelka.
Nikdy jsem nebyl moc odvážný. Toho rána jsem se probudil a řekli mi, že tu jsou Rusové. Byla to moje země, já jsem byl fotograf. Nemyslel jsem vůbec na nic, vzal fotoaparát a šel fotit.
Přesto se odmítá označovat za odvážného. Těmi podle něj bylo především několik málo Rusů, kteří proti okupaci Československa demonstrovali v Moskvě. „Těch osm statečných z 200 milionů, ti byli skutečně stateční, protože věděli, že jediná cesta z Rudého náměstí je do kriminálu,“ podotýká Koudelka.
Demonstrace v Moskvě s hesly jako „Hanba okupantům“, „Za vaši a naši svobodu“ nebo „Ruce pryč od ČSSR“ byla po několika minutách rozehnána a československá vlajka byla zničena. Účastníci dostali několikaleté tresty vězení, byli posláni do pracovních táborů nebo do vyhnanství. Viktor Fajnberg a Natalja Gorbaněvská dokonce skončili v psychiatrické léčebně. S posledními třemi žijícími hrdiny se teď Koudelka setkal v Praze.
Koudelka míní, že událost Čechoslováky neuvěřitelně stmelila. „Přes noc se vše rázem změnilo. Lidé se k sobě začali chovat slušně. Zloději vydali prohlášení, že přestanou krást, jelikož policie má důležitější věci na práci. Vše neuvěřitelné bylo možné,“ popsal už dříve Koudelka.
Úspěchy sklízel neznámý P. P., Koudelka musel mlčet
Část Koudelkových snímků ze Srpna se ještě v témže roce podařilo tajně vyvézt do Spojených států. Následující rok při prvním výročí invaze fotografie vyšly v mnoha zahraničních časopisech. Podepsány byly jen pseudonymem P. P. – Prague Photographer (v překladu Pražský fotograf). Snímky „anonymního českého fotografa“ vzbudily na Západě rozruch a získaly řadu ocenění.
V roce 1970 se v obavě z represí a počínající normalizace rozhodl z Československa emigrovat. „Pamatuji si to odpoledne, kdy jsem seděl v Londýně na lavičce v Hyde Parku a musel jsem se rozhodnout. Pochopitelně, bylo to těžké rozhodnutí, ale jakmile jsem se rozhodl, tak už jsem nad tím nepřemýšlel dál,“ řekl pro ČT24.
Ve Velké Británii získal politický azyl, od roku 1974 je členem agentury Magnum Photos. Později odešel do Francie, kde v roce 1987 získal občanství. V emigraci vydal knihu Cikáni, v níž zachycuje život této menšiny v Československu, Rumunsku, Maďarsku, Francii a Španělsku v letech 1962–1971.
Celých pětadvacet let také pracoval na cyklu Exily, který vyšel v roce 1988. Zachytil v něm pocit odcizení, vyhnání a nemožnosti návratu. V dalších patnácti knihách dokumentuje vliv člověka na krajinu v několika evropských zemích.
Ke svým snímkům ze Srpna se Josef Koudelka dlouhých osmnáct let nemohl přihlásit, aby se režim nemstil jeho rodině. Veřejně se k autorství přiznal až v roce 1984, po smrti svého otce.
„Bylo štěstí, že jsem mohl být u toho“
Srpnové události sice vnímá s odstupem let stále jako tragédii, zároveň ale z pohledu fotografa jako obrovskou a neopakovatelnou příležitost. „Bylo to ohromné neštěstí, tragédie pro celou zemi, ovšem pro mě bylo zase štěstí, že jsem u toho mohl být. Podruhé v životě už jsem nic podobného nezažil,“ říká.
V roce 1989 při sametové revoluci už takové štěstí neměl. „Fotografoval jsem kulisy v Hollywoodu a nemohl jsem se sem vrátit. Nemrzelo mě to, protože jsem si říkal: Josefe, tys prožil něco tak neuvěřitelného, že to, co jsi prožil v roce 1968, ti musí stačit,“ dodává s úsměvem.
Do Československa se směl vrátit v roce 1990. Na objednávku ministerstva zemědělství po následující čtyři roky mapoval krajinu Podkrušnohoří zdevastovanou průmyslem a těžbou.
Snímky nakonec viděli i v Rusku
Koudelkovy snímky se postupně objevily na mnoha výstavách po celém světě, jedna země ale dlouho odolávala. V Rusku se jeho fotky srpnových událostí poprvé veřejně objevily až v roce 2011. „Nikdy jsem nedoufal, že se dožiju výstavy v Moskvě. Ale neuvěřitelné se stalo skutkem,“ prohlásil tehdy Koudelka při vernisáži v moskevské Galerii Bratří Lumiérů.
Zahájení výstavy provázel velký zájem místních médií a Koudelka nestačil rozdávat interview. Upozornil na to, že Rusko je téměř jediná země na světě, kde jeho snímky do té doby nebyly zveřejněny v žádném časopise jako ucelená série. Poznamenal, že až se tak stane, bude zcela přesvědčen, že dnešní Rusko je svobodné.
Koudelkovo dílo hned na třech výstavách
U příležitosti 50. výročí invaze a zároveň letošních fotografových 80. narozenin jsou v Praze k vidění snímky Josefa Koudelky hned na několika místech.
Průřez celoživotní tvorbou ve čtyřech stovkách snímků představuje až do 23. září Uměleckoprůmyslové museum na výstavě Návraty. Koudelkovy fotografie doplňují i snímky zapůjčené agenturou Magnum Photos vybrané přímo pro Prahu. Jedním z hlavních témat je srpen 1968, vystaveny jsou i dobové originální snímky a dokumentární materiály z Koudelkova archivu.
Do stejného dne probíhá ve Veletržním paláci výstava De-creazione. Koudelka si pro ni vybral téma, kterému se věnuje už tři desetiletí, tedy vliv člověka na přírodu. „Stejně tak jako existuje zločin proti lidskosti, existuje i zločin proti krajině. Není důležité, čím je tento zločin obhajován a jak je nazýván. Lidé se mohou bránit, ale krajina ne,“ vysvětlil fotograf.
Nejnovější výstava s názvem Invaze se od 22. srpna nachází ve Veletržním paláci Národní galerie a ukazuje Koudelkův nejslavnější soubor – invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Výstavu a prostorovou videoinstalaci doplňují dobové záběry Jana Němce. Ke zhlédnutí bude do 6. ledna 2019.
Josef Koudelka – dokumentární film (2015) (zdroj: ČT24)