Přišel k nám nečekaně, tak jako kdysi Forrest Gump, aby nám řekl něco o sobě, o životě – a hlavně o nás. Přišel neokázale a obyčejně, jenomže obyčejné scény z jeho (ne)obyčejného života se náhle stávají extrémně blízké a emotivní, protože jim rozumíme, protože je chápeme, protože se v nich poznáváme. Takový je Toni Erdmann, titulní postava německého filmu, s níž se v českých kinech můžete seznámit od 20. října.
Winfriedovi Conradimu se právě odhlásil poslední žák, kterého učil brnkat na klavír, a umřel starý slepý psí přítel Willi. Teď, kromě vedlejšáku v pečovateláku, nemá do čeho píchnout a má dost času i bizarní kreativity na to, aby dal do pořádku život dcery Ines.
Ta je absolutně soustředěná na budování kariéry v nadnárodní konzultační firmě se sídlem v Bukurešti, ale svět (jak se zpívá v jedné písni) je osamělé místo a Winfried nechce připustit, aby se v něm naučila, či spíš zvykla, být jen sama za sebe. A tak si nasadí nemožnou paruku a falešné zuby a stane se z něj Toni Erdmann, německý ambasador v Bukurešti alias kouč pro zvládání zamotaných životních situací.
Toni Erdmann baví i dojímá
Brilantní vztahový spektákl Toni Erdmann je očistné a excitující setkání a úžasný, obohacující a inspirativní zážitek. Co víc dodat tam, kde je každá deskripce nevýmluvná, pokus o analýzu neúplný a komentář zbytečný ve chvíli, kdy vás Toni uchopí do svého huňatého, ale vždy empatií a láskou naplněného objetí.
Režisérka, scenáristka a producentka Maren Adeová (Pro stromy nevidět les, Všichni ostatní) skvělý scénář podpořila empatickou režií a nabídla nám úsměvem odlehčené vztahové drama, u něhož můžeme zažít vzácný pocit (za který se netřeba stydět), jaké je to očistně brečet střídavě dojetím a smíchy.
Její studie mezigeneračních vztahů je vyprávěná v dlouhých záběrech, jež nechávají doznívat právě vyslovené a nikam nechvátají. Zdánlivě nevýznamné, ale přesně volené detaily nacházejí svůj kontext a skvěle vypointované scény vás budou bavit i dojímat.
Jen epilogová vysvětlivka pro ty, co do té chvíle nepochopili, je tak trochu navíc, protože všechno podstatné už bylo jasně a zřetelně řečeno.
Být šťastný znamená vědět, co štěstí je
A řekl nám to dominantní, ale nepřehrávající Peter Simonischek, bravurně zvládající všechny polohy své barvité (nikoli primitivně kolorované) postavy, od níž lze čekat cokoli. Doplnila ho nenápadná, ale naprosto precizní a přesvědčivě konformní i revoltující Sandra Hüllerová, kompletně obnažená až na kůži. Každý z nich je jedinečný, a jejich společný strhující výkon je ukázkou vynikající herecké „tandemové“ techniky.
Toni Erdmann je trochu melancholická, hodně moudrá, upřímná a hlavně pravdivá esej o vyprázdněné osamělosti uprostřed hlučícího davu, čirá miniatura, jejíž téměř tříhodinová stopáž vám bude připadat krátká. A také je to trochu úlet (jak konstatoval šéf Gerald na nahaté party) a poznání jedné elementární pravdy, totiž že být šťastný znamená především vědět, co štěstí vlastně je. Díky, Toni, budeme se snažit si to zapamatovat!
