Michal Šobr strana 5 z 5

Už vás nebaví Bergman, Fellini, Spielberg, Cameron, Tarantino ani Miloš Forman? Nudíte se u Hvězdných válek, zíváte u marvelovek a usínáte u Pána prstenů? Potřebujete něco hustého, co by vás probralo z letargie a nudný pocit déjà vu vystřídalo užaslé vytržení, že takovou ulítlou, úchylně poetickou a krásně natočenou kravinu jste ještě neviděli? Chcete něco drsného i citlivého, něco nesnesitelně až odpudivě absurdního, extravagantního, bizarního, groteskního a monstrózního? Tak se na dvě hodiny natáhněte na deku v Líné zátoce. Máte můj obdiv, když nezdrhnete dřív.

Ben se svými šesti dětmi žije v lese, někde na americkém severozápadu, bokem špinavé, povrchní a za kšeftem se honící civilizace. To, co se svými dětmi provozuje a co pokládá za záchranu jejich životů, lze chápat buď jako jejich týrání, nebo ideální přípravu na soběstačný život. Jak ale obstojí, když v důsledku tragické události musí opustit les a vydat se do většinového světa? Tohle je náš svět amerického režiséra a scenáristy Matta Rosse je v zásadě optimistická a dojemná pocitovka, oslovující lepší stránky lidské povahy.

Nebo spíš tohle je náš úžasný filmový alternativní svět, kde se může stát cokoli, kde můžeme být kýmkoli, kde je vše možné a vše je dovoleno a milovat, umírat, něco ztrácet a cosi nalézat je tak snadné, jako schroupat lázeňskou oplatku. A my milujeme tenhle svět karlovarského filmového festivalu, naplněný romantickými i hustými příběhy, které bychom rádi prožili, byť nevíme, zda a jak bychom je ustáli, neboť jsou mezi nimi i takové, které je nejlepší sledovat z bezpečí pohodlného křesla Velkého sálu hotelu Thermal, s úlevným pocitem, že nás nepotkaly, protože víme, že bychom je nedali.

Musíme jí pomáhat! Jsme přece lidi. A ten, kdo to ještě pořád nepochopil, bude ideově poučen, že tady přece vládnou oni a ne my. Tradiční tandem Hřebejk – Jarchovský v dalším ošoupaném retru z dob, kdy se ohýbaly hřbety i charaktery. Tentokrát na inspekci v bratislavské socialistické škole na počátku osmdesátých let. Jejich Učitelku v premiéře uvedl filmový festival v Karlových Varech, do kin vstoupí 21. července.

Na počátku prázdnin přichází do kin další koukatelné finanční drama kombinované s mediálním thrillerem. Kombinace je to výživná a mix stejně atraktivní jako dobře souznící hvězdný tandem George Clooney – Julia Robertsová, s nímž drží krok i sympaťák se zbraní, který vlastně není zločincem, britský import Jack O'Connell. Hru peněz s nimi rozehrává jistou rukou coby režisérka Jodie Fosterová.

Po dvaceti letech, kdy v přelomové katastrofické nakládačce Den nezávislosti zaútočili emzáci globálně poprvé, se Ronald Emmerich a 20th Century Fox rozhoupali, naprali dvě stě mega do neošizeného sci-fi akčního popcornu a v novém aranžmá podle starých not natočili patetický blockbuster o tom, že tahle Země stále není k mání pro obejdy z jiných galaxií, a když to chtějí prubnout, nevzdává se bez boje. Teď musí ustát Nový útok. Očekávejte očekávané.

„Ahoj, jmenuji se Dory a ztratila jsem svoji rodinu. Sice jsem (skoro) úplně zapomněla, jak se to stalo, protože trpím ztrátou paměti, ale vím, že někde tam, uprostřed modrých spoust oceánu mám tátu a mámu, kteří věří, že je zase najdu. Alespoň myslím, že to tak je, protože každý přece má někde svoji rodinu.“ Animovaný film Hledá se Dory od studia Disney Pixar vyplouvá na svou výpravu v brázdě oblíbeného Nema.

Již řadu let žijí lidé v míru, ale teď se blíží cosi hrozivého, co by mohlo zničit jejich svět, zvaný Azeroth. Již brzo projdou magickým portálem, živeným lidskými životy, temné síly, jejichž říše Draenor umírá. To se početné kmeny gigantických bijců Orků, kteří znají jen život ve válce a boji, daly do nezastavitelného pohybu. Nemají se kam vrátit a pokud chtějí přežít, tak musí jejich Horda obsadit nové teritorium. Takový příběh vypráví fantasy řežba Warcraft: První střet.

Abyste dokázali zabíjet s lehkostí letícího ptáka, musíte nejen dokonale ovládnout umění meče, ale také být schopni zbavit své srdce citu a mysl pochybností a nahradit je chladným odhodláním. Takhle to chodí ve staré Číně 9. století, takhle to prožívá žena v černém, profesionální vražedkyně Nie Yinniang – ale hlavně takhle to brilantně natočil a sugestivně odvyprávěl režisér Města smutku a Letu červeného balónku a přední představitel tchajwanské nové vlny, režisér Hou Hsiao-Hsien, jenž si za Assassina odnesl v loňském roce z Cannes cenu za nejlepší režii.

Bydlet spolu v autentické komuně znamená ostatní osoby vidět, slyšet a dotýkat se jich, neboť pro neviditelné, němé a nedotknutelné tu není místo. A také to znamená nenechat si zmenšit svůj prostor, protože malý prostor může formovat přízemního člověka. Všechno je ovšem otázka proporcí, neboť ve velkém domě se mohou lidé zase vzájemně ztrácet. Zásadní ale je, aby ti, co usínají a probouzejí se pod jednou střechou, byli společně šťastni. Je to ale vůbec možné?

Někdy v roce 1977 zazvonil v L. A. podsaditý ranař Jackson Healy u dveří marlowovského soukromého očka Hollanda Marche, aby si s ním zahrál přátelskou hru „Zavři hubu, teď mluvím já!“. V žánru buddy movie je tohle ideální začátek pro to, aby se z těchto dvou stali skvělí parťáci. Že to bude opravdu fungovat, zaručuje klasik žánru Shane Black (v jehož scénáristickém portfoliu jsou takové klenoty, jako je Smrtonosná zbraň nebo Poslední skaut). U Správných chlapů ovšem Black usedl i do režijního křesla.

Náctileté kluky Mikroba a Gasoila spojila nejen společná škola ve Versailles a jejich jinakost, ale také sen o absolutní svobodě, kdy se nemusíš nikoho ptát a můžeš vyrazit, kam chceš. A tak jim francouzský režisér a scenárista Michel Gondry ve scénáři poradil, aby si postavili bizarní auto, které jede na motor z vyřazené sekačky a vypadá jako zahradní domek, a vyrazili za svým snem na rozevlátý road trip napříč hořkosladkou Francií. Od 26. května i přes česká kina.

V multiplexech se znovu fasují brýle pro 3D a velkoryse rozlévá znovu přepalovaný destilát lehce bizarního a výtvarně přeexponovaného vizuálního stylu Tima Burtona, mixovaného s velmi (ale opravdu velmi) volnou interpretací Carrollovy literární klasiky. Alenka je znovu zpátky, neboť producent by byl vůl, kdyby ji znovu nevyhnal na filmové plátno, když na něm naposled vydělala více než miliardu za dvě stě investovaných mega. A divák tak může zažít sice neurážející, ale ani příliš neobohacující „déjà vu“ – tentokrát v říši divů: za zrcadlem.

Sami rozhodujeme, kdo jsme. Kdy a s kým se seznámíme, komu dáme kopačky a v jaké společnosti zapaříme na Svátek matek oslavující nejdůležitější práci na světě. Režisér Garry Marshall si ani po osmdesátce nedá pokoj. Odvážně se pouští do romantických komedií, které ho kdysi katapultovaly do první hollywoodské ligy (viz Pretty Woman). Tentokrát představil několik rodin, které mají jen pár dnů na usmíření a vstřebání všech kostlivců nacpaných ve skříni.

Zlo tentokrát přichází z dávno zavátých časů. První mutant, který se narodil před mnoha tisíci lety, byl něco jako bůh, kterému v bouřlivém toku staletí říkali Ra, Krišna nebo Jahve, ale co záleží na jménu. Podstatné je, že znovu povstal a přichází, aby se svými čtyřmi věrnými nohsledy očistil tuto Zemi, sežehl ji plamenem a z jejího popela postavil jiný svět pro ty nejsilnější, kteří dokáží tuhle apokalypsu přežít. Ještě nikdy svět nepotřeboval X-Meny tak naléhavě jako právě nyní.

Margherita, režisérka v životem ošoupaném středním věku, má problémy nejen na place, ale také vážně nemocnou matku, partnery na baterky a dceru, ke které hledá složitě cestu. Na jednu unavenou ženskou toho fakt není málo. Navíc je alter egem italského tvůrce Nanniho Morettiho, který o ní (a vlastně i o sobě) natočil film. Do českých kin snímek Mia madre vstoupil tento týden.

Captain America a jeho parta má trable. Dlouho je většina lidí viděla jen jako hrdiny, kteří bojují s neomezenými prostředky a silou, ale hlavně bez jakéhokoli dozoru. Pak přišly drsné akce v New Yorku, Washingtonu D.C., Sokovii a Lagosu, kde po sobě, ve snaze očistit svět od lumpů, zanechali pěkný čurbes. Někdy totiž putují s vypečenými parchanty do penálu i nevinní, kteří byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.

Na této Zemi žijí odedávna ptáci a lidé vedle sebe. Ale pak jsou tu ještě „ptačí lidé“, kteří se někdy rozhodnou, že budou létat, a pokusí se o to, i když neví, zdali mají dostatečně silná křídla, aby se vznesli. Tak jako jistý americký inženýr Gary, jenž už nemůže dál unést svůj život, a francouzská pokojská Audrey, která to chtěla jen dychtivě zkusit. Jak to s nimi dopadlo, se nedozvíme, protože filmové eseji intelektuálně hravé Pascale Ferranové Ptáci a lidé jde hlavně o tu zlomovou chvíli, kdy to riskli.

Boj má neúprosná pravidla, jež vedou ke kritickým situacím a rozhodnutím, kde všichni přežít nemohou. Tak jako na téhle dánské misi v Afghánistánu, kde velící důstojník Claus učinil pod tlakem brutálního kontaktu s nepřítelem rozhodnutí, za které bude muset zaplatit. Po laskavém Mládí uvádí projekt KVIFF Distribution ve spolupráci s Českou televizí a distribuční společností Aerofilms Boj – kontroverzní snímek o svědomí, charakteru, morálce a sounáležitosti.

Lesbická romance Carol je spíš tklivě kultivovaná než vášnivě spalující. A také až příliš akademická a perfekcionistická, formálně dokonalá, ale pocitově poněkud chladná a emocionálně přitlumená. Působí tak spíš jako vycizelovaný artový konstrukt než spontánní živočišná smršť.

Vzneste se na vlně imaginace a fantazie, podlehněte úžasné atmosféře světa, jaký tu dosud nebyl (odpusť, Avatare), a přestaňte se ptát, proč do toho šel Disney znovu, když se mu jeho animovaná Kniha džunglí z roku 1967 tak povedla. Prostě buďte rádi, že šel a že je tu Mauglí se svými zvířecími kámoši znovu, nechte se jimi šťastně okouzlit - a žasněte!

Byl vždycky poslední, ale nejvíce oslavovaný a jeho jedinou kvalifikací bylo, že byl dostatečný magor, aby se vyšplhal na skokanský můstek, odrazil se a letěl. Tak trochu i za všechny, kteří se se svými sny drží zatím při zemi. Olympijský outsider Orel Eddie vletěl 14. dubna v životopisném filmu Dextera Fletchera i do českých kin.

Režisér Dušan Klein, scenárista Ladislav Pecháček a spolu s nimi Štěpán Šafránek, Kendy, Karas i profesor Ječmen básní už pošesté - tentokrát pod titulem Jak básníci čekají na zázrak. Od doby, kdy jsme se s nimi setkali naposled, zestárli o dvanáct let a z bývalých snílků, kteří měli svět na háku, se stali padesátiletí singles, kteří (jak tvrdí klasik Kendy) dříve oblbovali holky, zatímco dnes holky oblbují je. V roce 1982, kdy to všechno začalo, nám chtěli předvést, Jak svět přichází o básníky, ale opravdu se jim to povedlo až teď.

Sklep je místo, kde se mohou Rakušané zalígrovat se svými tajnými obsesemi a vyvrhnout své deviace. Ale když přišel kontroverzní filmař Ulrich Seidl, pustili ho, aby se mrknul na tuhle odvrácenou tvář jejich zdánlivě čisté, katolické duše, která sestoupila do suterénu, a natočil o tom znepokojivý dokument, který je stejně tak provokací jako svědectvím. O nich, o nás i o jeho ženě, která mu pomáhala napsat scénář a zřejmě ho nechtěla do tohoto světa za (pokřiveným) zrcadlem pustit samotného.