Už vás nebaví Bergman, Fellini, Spielberg, Cameron, Tarantino ani Miloš Forman? Nudíte se u Hvězdných válek, zíváte u marvelovek a usínáte u Pána prstenů? Potřebujete něco hustého, co by vás probralo z letargie a nudný pocit déjà vu vystřídalo užaslé vytržení, že takovou ulítlou, úchylně poetickou a krásně natočenou kravinu jste ještě neviděli? Chcete něco drsného i citlivého, něco nesnesitelně až odpudivě absurdního, extravagantního, bizarního, groteskního a monstrózního? Tak se na dvě hodiny natáhněte na deku v Líné zátoce. Máte můj obdiv, když nezdrhnete dřív.
Severní Francie, rok 1910, Opálové pobřeží. Malebná část souše, omývaná Severním mořem, rozkládající se mezi přístavy Calais a Boulogne-Sur-Mer, na dohled od bílých doverských útesů a co by kamenem dohodil od města Bailleul, kde se před osmapadesáti lety narodil režisér a scenárista tohoto filmu Bruno Dumont. Tehdy to zřejmě bylo normální a spořádané dítě, teď je to filmovými festivaly a částí okouzlených cinefilů adorovaný režisér, který chce vzbudit dojem, že od něj můžeme čekat cokoli. A taky že ano!
Nikdo není normální
Svoji Línou zátoku, která zabodovala na letošním festivalu v Cannes, Dumont situoval do téhle rustikální venkovské krajiny se zvonicemi, mlýny, věky ošlehanými kamennými staveními a lemovanou pobřežím, kde se střídají strmé útesy, bažiny, pláže, písečné duny a mělké zátoky. Vybral si tu u rybářské osady Saint Michel, nad kterou se vypíná majestátní Tyfonium, obývané v zásadě neškodným, ale svými projevy až fyzicky iritujícím a incestními vztahy dokonale zdegenerovaným klanem zazobaných, afektovaných, hystericky blábolících a třaslavě se potácejících Van Peteghemů.
A nedaleko nich se ve svém baráku cpe syrovou člověčinou početná rodina převozníka a sběratele mušlí táty Bruforta, kterému místní říkají Hospodin, protože na moři zachránil spoustu lidí. Je ale velmi pravděpodobné, že ještě mnohem více jich se svými blízkými sežral. A pro ty, co jim to nestačí, je tu ještě kluk, co se převléká za děvče a balí jednoho z Brufortových dementů, jeho kvílící matka, která neví, zda ho má s bráchou nebo se svým otcem, a policejní komisař se svým pomocníkem, kteří jsou groteskní reinkarnací Laurela a Hardyho.
Kanibalové jsou lepší než Juliette Binocheová
V Líné zátoce se v poslední době začínají ztrácet lidi, a když nebudete dávat bacha, ztratíte se v ní také. Bruno Dumont se s tím totiž nemaže a zřejmě si řekl, že komediální formát snese mnohem víc nežli vážné žánry. Ale žánry jako takové jsou mu evidentně u paty, neboť ve své zátoce bezstarostně pádluje minimálně mezi absurdní komedií, detektivkou, kanibalským melodramatem a sociální bajkou o tom, jak chudí žerou bohaté a bohatí čekají, až přijdou na řadu. Jako by si řekl, že vám chce udělat hlavně díru do hlavy, a jak řekl, tak udělal.
Figury, ztělesňující zdegenerovaný půvab buržoazie, svěřil Dumont hercům, mezi nimiž dominuje excentricky vibrující Fabrice Luchini a nevadí odměřeně levitující Valeria Bruni Tedeschiová ani psychiatrická diagnóza Jean-Luc Vincent. To, co jsem neustál, je odporně přehrávající a k zabití afektovaná Juliette Binocheová (která si svoji ránu klackem a veslem skoro zaslouží). Do rolí kanibalských vidláků Dumont obsadil místní neherce, kteří jsou naprosto dokonalí a přesvědčiví – ať jako převozníci přenášejí zájemce v náručí mělkou zátokou, nebo se ládují syrovými lidskými odřezky.
Líná zátoka je fascinující i odpuzující, úsměvnou i žaludek zvedající (a místy i lehce nudnou) kvintesencí úchylně malebné krásy, která se tváří jako legrační detektivka pokleslých mravů, jež se líně převaluje mezi písečnými dunami, vesele boří estetické i etické standardy a osciluje mezi iracionálním okouzlením a fyzickým znechucením. Kdo má tyhle kontrasty rád, ten si koupání v ní užije. Nejsem si jistý jak (a zdali vůbec) tenhle obtížně snesitelný film skousnete – to, co vím zcela určitě, je, že vám dá pořádně zabrat.
