Margherita, režisérka v životem ošoupaném středním věku, má problémy nejen na place, ale také vážně nemocnou matku, partnery na baterky a dceru, ke které hledá složitě cestu. Na jednu unavenou ženskou toho fakt není málo. Navíc je alter egem italského tvůrce Nanniho Morettiho, který o ní (a vlastně i o sobě) natočil film. Do českých kin snímek Mia madre vstoupil tento týden.
Dvaašedesátiletý italský filmař Nanni Moretti má zhruba stejně rozsáhlou filmografii hereckou, scenáristickou a režijní. A také pověst tvůrce, který už dávno přestal být pouze nadějí italské kinematografie a stal se, po smrti Ettora Scoly (Tančírna) počátkem tohoto roku a vedle Giuseppeho Tornatoreho (Bio ráj), Roberta Benigniho (Život je krásný) či Paola Sorrentina (Velká nádhera), jedním z těch italských filmových tvůrců, o kterých se ve světě ví a kteří připomínají staré zlaté časy italského filmu.
Osobní film
Morretti působí dojmem umělce, který nikam zbytečně nechvátá, dokáže si počkat na své téma a sdělit i zdánlivě všední příběh někoho odnaproti z vaší ulice způsobem, že mu budete pozorně naslouchat, aniž by zbytečně tlačil na režijní a scenáristickou pilu, neboť prakticky u všech svých opusů je (spolu)podepsán i pod scénářem.
Z jeho autorských filmů je patrné, že jako scenárista ví, co chce říci, a jako režisér umí zvolit ty správně výmluvné prostředky, jak to sdělit. A když se – tak jako v případě Mia madre – do jeho látky výrazně otiskne i jeho osobní, autentická životní zkušenost a hluboký, osobně procítěný prožitek ze smrti vlastní matky, prolne jeho vyprávěním i silná a přesvědčivá autobiografická emoce, kterou mu věříte a kterou s ním prožíváte.
A platí to o to více, že si v tomto snímku zahrál i jednu z klíčových mužských rolí bratra Giovanniho, který se se svojí sestrou Margheritou střídá u lůžka jejich umírající matky, učitelky latiny Ady, jíž se v nočním šeru nemocničního pokoje šeptem ptá „Spíš?“ – a vy spolu s ním čekáte, zdali mu ještě odpoví. Jen Nanni Moretti ví, kolik z jeho vlastní bolestné zkušenosti bylo do tohoto osobního snímku přeneseno a nakolik tenhle projekt vznikl právě proto, aby se mohl takto osobně a za sebe vyslovit.
Moretti a jeho „druhé já“
„Natoč něco nového, Margherito!“ Takhle Moretti oslovuje své „alter ego“ a říká tak jako režisér hodně z toho, co sám cítí a prožívá. Jako by se ztotožnil s Margheritinými pochybnostmi na place, kde hledá správné aranžmá velké davové scény, pře se s kameramanem, který má rád příliš agresivní vizuál, a radí hercům, jak se sžít s postavou a zároveň stát vedle ní (a být tak trochu i sám sebou).
Jako by se spolu s ní svěřoval, jak obtížně se zvládají emotivní výbuchy či chatrná příprava zpovykané filmové hvězdy, v tomto případě Barryho Hugginse, kterého ztělesnil živelný John Turturro, jenž si scény, kde vystupuje, neomaleně krade pro sebe. Jako by všechno, co Margherita prožívá na place i v nemocničním pokoji u své matky, říkal Moretti hodně i sám za sebe, což dodává jeho snímku subtilní emotivní tenzi a zvláštní autobiografický kolorit.
Film neokázalých emocí
Mia madre (nezaměňovat se stejnojmenným dvoudílným televizním filmem Rickyho Tognazziho z roku 2010) není žádným tempařským snímkem, neboť Moretti je spíš režisérem pomaleji plynoucího času a úsporného prostoru, v němž se klíčové postavy pohybují střídavě především ve třech základních prostředích (na place při natáčení, v nemocnici u lůžka nemocné matky a posléze i v jejím bytě, kde se nakonec všichni sejdou).
V citlivě sestaveném castingu dominuje jedna z právem hodně oceňovaných italských hereček Margherita Buyová, kterou se egocentrický Turturro marně snaží vytlačit do „kantny“, své si tu odpracoval i stmelující klid Nanniho Morettiho a vyrovnané (nikoli ve smyslu odevzdané) herectví Giulie Lazzariniové v roli Ady, na kterou budou mnozí vzpomínat.
Mia madre (oceněná i na loňském MFF v Cannes) je film neokázalých emocí a úsporných gest, z něhož si můžete (budete-li chtít) odnést z kina mnohé v sobě a s sebou.
