Na této Zemi žijí odedávna ptáci a lidé vedle sebe. Ale pak jsou tu ještě „ptačí lidé“, kteří se někdy rozhodnou, že budou létat, a pokusí se o to, i když neví, zdali mají dostatečně silná křídla, aby se vznesli. Tak jako jistý americký inženýr Gary, jenž už nemůže dál unést svůj život, a francouzská pokojská Audrey, která to chtěla jen dychtivě zkusit. Jak to s nimi dopadlo, se nedozvíme, protože filmové eseji intelektuálně hravé Pascale Ferranové Ptáci a lidé jde hlavně o tu zlomovou chvíli, kdy to riskli.
Do Paříže přiletěl Gary na pracovní jednání. Když na to později vzpomínal, nebyl schopen přesně stanovit ten okamžik, kdy v tranzitním letištním hotelu dospěl ke svému zásadnímu rozhodnutí. V zásadě se týkalo toho, že už se se svým starým životem nechtěl dál vláčet. A tak, jakkoli byl unavený, vyčerpaný a nejistý z toho, co bude dál, zůstal vzhůru až do hodiny, kdy odlétalo jeho letadlo, do kterého už nenastoupil - stejně tak, jako do svého starého života.
A nemohl nic vědět o ptačí metamorfóze, kterou právě zažila mladičká pokojská Audrey, jež mu ještě stačila uklidit pokoj, a pak si ji užívala nad dřímajícím, nočním letištěm a na parapetech hotelových oken. A už vůbec netušil, že ji pak potká bez bot jako Popelku, že si podají ruce a popřejí „bon voyage“ – a rozletí se vzápětí každý svým směrem, jako volní a svobodní „ptačí lidé“, kterými se stali téměř ve stejnou chvíli.
„Připadal jsem si jako kostka cukru“
Porozumět netriviálním filmovým opusům Pascale Ferranové není úplně jednoduché. Předpokládá to naladění na její myšlenkovou vlnu, akceptování jejího vláčného tempa a ochotu vyjít jejím divně bizarním příběhům naproti. Dá to trochu zabrat, protože Ferranová to divákům nijak neusnadňuje.
Jejich vstřícnost a odolnost testuje i nekompromisní a na první dojem přebouchlou stopáží, která téměř postrádá akční akcenty a na níž se podepisuje i nezřídka deskriptivní a statický vizuál. A tak je třeba skousnout sekvence složené z dlouhých, celkových záběrů na letištní haly, kterými neosobně křižují do sebe uzavření lidé v rytmu letových řádů, portréty pasažérů příměstských vlaků, pitvajících v duchu své banální životní trojčlenky, či neosobní záběry na soustředěné zírání klíčových protagonistů někam, kam my už nedohlédneme.
Tento koncept činí z Ptáků a lidí někdy stejně všední a ubíjející záležitost, jako jsou životy jejich protagonistů, které se soustředěnou bravurou odehrál komorně a minimalisticky laděný tandem, vyhořelý Josh Charles – magicky se proměňující Anaïs Demoustierová.
Nuda, nebo metafora?
A tak si vyberte! Buď můžete tuto výrazovou a vyjadřovací poetiku chápat jako neschopnost zahustit pomalu plynoucí filmový čas razantnějším dějem, a pravděpodobně se začnete nudit, neboť jeden výživný, skvěle napsaný i odehraný manželský videochat dynamiku celku nezachrání.
Anebo přijmete takovou naraci jako záměrnou metaforu a stylotvorný prvek a pak vás mohou Ptáci a lidé (komponovaní do dvou kapitol a dovětku s otevřeným koncem) oslovit svojí atmosférou a až překvapivou emocionální i významovou sdělností.
Tahle filmová esej o těžko dobývané svobodě a štěstí po vás chce jediné: totiž abyste si ji za sebe a po svém dopověděli a dali jí tak smysl dosazením své životní zkušenosti.
