Bydlet spolu v autentické komuně znamená ostatní osoby vidět, slyšet a dotýkat se jich, neboť pro neviditelné, němé a nedotknutelné tu není místo. A také to znamená nenechat si zmenšit svůj prostor, protože malý prostor může formovat přízemního člověka. Všechno je ovšem otázka proporcí, neboť ve velkém domě se mohou lidé zase vzájemně ztrácet. Zásadní ale je, aby ti, co usínají a probouzejí se pod jednou střechou, byli společně šťastni. Je to ale vůbec možné?
Máte v takovéto společnosti právo jít za svým snem, i když přitom někomu ubližujete? A jak těžké je rozhodnout, kdo má zůstat a kdo odejít, když je to nezbytné, aby komuna přežila? Zdá se, že otázek je více než odpovědí, ale takhle to má Thomas Vinterberg rád.
Dobré úmysly často nestačí
Kdyby učitel architektury Erik tenhle rozlehlý dům na předměstí Kodaně prodal, mohl mít na kontě milion, tenhle příběh by se nikdy nestal a Thomas Vinterberg by si musel najít nějaký jiný námět. A ze začátku to také tak vypadalo, protože čtyři sta padesát obytných metrů a pět set sedmdesát dánských korun měsíčně za topení je pro něj, jeho ženu Annu a dceru Freju moc. Ale televizní hlasatelka Anna to nevzdala, protože jakkoli se s ním ráda směje, má zároveň (po patnácti společných letech) vcelku oprávněný pocit, že všechno, co z Erika vypadne, už od něj někdy slyšela a ráda by si čas od času popovídala i s někým jiným.
No a k tomu stačí jen tuhle fantastickou vilu naplnit fantastickými lidmi, kteří se budou vzájemně milovat a inspirovat, a navíc přisypou něco na inkaso. Dřív než vás začnou napadat otázky typu „kde je vzít“ a „zda nějací takoví vůbec existují“, se k nim již předměstskou ulicí blíží se dvěma igelitkami (v jedné jsou šaty a ve druhé levicová literatura) rodinný přítel a budoucí vůdce „smečky“ Ole, jehož Anna zavolala jako prvního. A tak to Erik vzdal a přivítal tu ještě Steffena a štěknu Ditte, které je třeba dát preventivně čočku, aby se držela zpátky, a jejich syna Viladse, který má srdeční vadu a bude tu maximálně do devíti let.
Sporadicky přispívajícími členy téhle vznikající komuny se pak ještě stal exot Allon, který nemá ani floka a bulí, jakmile ho něco vyvede z míry, a Mona, která se naopak často a hlasitě směje a není (jak čestně přiznává) nijak skoupá na své vstřícné tělo, což se v ulici rychle rozneslo. A komuna, která vznikla s těmi nejlepšími úmysly, je na světě. Jenomže dobré úmysly často nestačí. Obzvlášť když se Erik zamiluje do své studentky Emmy.
Artově stínovaný solitér
Komuna zručného vypravěče intimních příběhů a rodinných krizí Thomase Vinterberga je situována do Dánska sedmdesátých let, kde tenhle model sociální koexistence frčel. V mládí si ho osobně vyzkoušel i režisér Vinterberg, který svůj opus tentokrát komponuje nikoli jako lineárně se rozvíjející story, ale spíš jako mozaiku pohlednic ze společného života, kde se přihodily komplikované věci, které nikdo neplánoval, ale prostě se staly. A z jednoduchých schémat (Emma je součástí Erika, Erik je součástí domu a do sebe zhroucená Anna se potácí mezi tím) se náhle stává neřešitelný rébus, kde neexistuje dobré a nezraňující řešení.
Vinterberg brilantně pracuje s inteligentně napsanými dialogy, které svojí dramatičností dokáží nahradit akci, byť se většinou odehrávají u jídelního stolu. Skvělé je jeho rozestavení figur, které není prvoplánové, a herci si tenhle koncept evidentně užívají. Většinou ovšem s respektem přihrávají dominantní figuře Anny, za kterou si Trine Dyrholmová zaslouženě odnesla Stříbrného medvěda z letošního Berlinale. Rozpolcený Ulrich Thomsen je důstojným partnerem všech žen, s nimiž skončí v posteli, včetně Emmy ztvárněné Helenou Reingaardovou Neumannovou, jež připomíná postavu z francouzského romantického filmu.
Kamera, která se nebojí velkých detailů na jejich tváře nebo oči, jim to zrovna neusnadňuje a režisér po nich nechce žádné okrasné ornamenty, čímž stvrzuje svoji sounáležitost s manifestem Dogma 95, u jehož zrodu stál spolu s Larsem von Trierem. Komuna je nenápadný, artově stínovaný solitér s tragikomickým feelingem, který se navzdory Erikovu vzplanutí v závěru varovně ptá, zda láska není na ústupu. Odpověď tu ale nehledejte, protože tu si musí každý najít za sebe a v sobě.
