Nebo spíš tohle je náš úžasný filmový alternativní svět, kde se může stát cokoli, kde můžeme být kýmkoli, kde je vše možné a vše je dovoleno a milovat, umírat, něco ztrácet a cosi nalézat je tak snadné, jako schroupat lázeňskou oplatku. A my milujeme tenhle svět karlovarského filmového festivalu, naplněný romantickými i hustými příběhy, které bychom rádi prožili, byť nevíme, zda a jak bychom je ustáli, neboť jsou mezi nimi i takové, které je nejlepší sledovat z bezpečí pohodlného křesla Velkého sálu hotelu Thermal, s úlevným pocitem, že nás nepotkaly, protože víme, že bychom je nedali.
Glosa: Tohle je náš (festivalový) svět…
Tohle je náš svět je ale rovněž název mírně bizarního, lehce extravagantního, ale v každém případě půvabného, originálního, laskavého a po duši (a přilehlých citlivých oblastech) hladícího autorského opusu herce Matta Rosse, kterému se spontánně a právem tleskalo již v Sundance, Cannes a před pár okamžiky i v Karlových Varech.
Úředním výnosem by se mělo Rossovi přikázat, aby v této kreativní činnosti neustával, neboť na to, že tohle je jeho první scénář k druhé celovečerní režii, odvedl skvělou práci, když poslal Vigga Mortensena a jeho šest namakaných dětí do hlubokých severozápadních lesů, kde je táta Ben učí nejen to, jak porozumět filozofům, kvantové fyzice nebo Listině práv, ale také jak zabít kudlou jelena a přežít v divočině. Když jim nečekaně zemře matka, vydávají se na její pohřeb, což bude pro mnohé z nich první konfrontace s civilizací za hranicí lesní samoty a také netriviální test, jak na ni jsou ve skutečnosti (ne)připraveni.
Tahle road movie je smutná i úsměvná, zábavná i hluboká a otázky vzbuzující, a kdo je cíťa, bude si na ní lebedit. A také dokládá, že Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech sice neodvratně končí, ale jeho doteky budeme moci zažívat dál, skrze řadu premiér zajímavých filmových titulů, které na něm zazářily a naši filmoví distributoři je nakoupili, aby nám i sobě udělali radost.
Z Varů do kina
Na některé z nich, jako třeba na tuto, je možné zajít hned v dalším týdnu po skončení festivalu (recenze bude následovat), jiné šly do premiéry již přímo ve festivalových dnech, jako byla nonstop mejdanová jízda Belgica, kterou její režisér Felix van Groeningen jel celou s cihlou na plynovém penálu. Jako odvázanou jízdu si ji užije ten, kdo má rád svobodnou, extatickou a nekašírovanou pařbu v nočním klubu (recenzi si budete muset, až se z toho proberete, spíchnout sami).
No a na některá karlovarská distribuční ohlédnutí si budeme muset pár měsíců počkat, což se týká třeba nenápadné, melancholické a líně se odvíjející „jarmuschovky“ Paterson. Dostala mě do stavu blízkém divácké blaženosti tím, jak poutavé, milé, oslovující a atmosférické může být téměř dvouhodinové vyprávění o ničem v jednoduchém životě autobusáka a básníka Adama Drivera z Patersonu ve státě New Jersey. Tenhle chlapík miluje potměšilého buldoka Marvina, svou krásnou ženu, která koloruje jeho život černobílými dekory, a poezii místního rodáka Williama Carlose Williamse, jenž těm, „co měli duše jako věčně zastlané postele“, kdysi vzkázal: „Něco nového najdete pouze v básních a těmi pohrdáte.“
Paterson (2016, režie: Jim Jarmusch)
A Jim Jarmusch jako by tenhle jeho vzkaz natočil a evokoval ve mně živou vzpomínku na dávný karlovarský festival, kde jsem ho skrze povídkový klenot Noc na Zemi s úžasem objevil. Tehdy pro své minipříběhy potřeboval L. A., New York, Paříž, Řím a Helsinki, teď mu stačí oprýskaná předměstská kulisa Patersonu, ozvláštněná kouzlem „slov psaných na vodě“ a japonským básníkem, který miluje slovo „aha“. Na nové zkouknutí a recenzi se fakt moc těším.
Pro vás, kteří jste to do Varů (nebo ve Varech) nestihli, tak v dohledné době několika týdnů směřují do kin žánrově rozmanité vzorky festivalového programu, jako je další Almodóvarova studie zraňujících a zraňovaných žen Julieta, absolutní bizar s absolutně vymazleným vizuálem Líná zátoka francouzského provokatéra Bruno Dumonta (který možná sám neví, co chce vlastně říci), živočišná pohlednice z divokého testosteronového světa brazilského rodea Neonový býk, Hřebejkova dobou poznamenaná Učitelka (recenze je už k přečtení) či dobová a rafinovaná jihokorejská Komorná, ve které opulentní vizuál Park Chan-Wooka nerámuje protentokrát scény násilí, ale lesbického sexu.
Julieta (2016, režie: Pedro Almodóvar)
Tohle je několik ostrovů uprostřed proudu, které nám tu festivalová kometa zanechala jako připomenutí a také proto, abychom se na ni už začali těšit, až se za rok počátkem července zase zastaví nad Karlovými Vary, aby svátečně ozářila naše všední životy a (možná?) nás učinila lepšími. Řekl bych, že jsou to ostrovy, na kterých stojí za to se zastavit, protože tohle je náš svět nebo alespoň něco, co je jeho nedílnou součástí.
Tak (až nadejde ta správná distribuční chvíle) nezapomeňte zajít do svého kina alespoň na něco z toho, na co bylo ve festivalových kinech beznadějně vyprodáno nebo kvůli čemu jste museli nocovat na dece před pokladnami.