„Ahoj, jmenuji se Dory a ztratila jsem svoji rodinu. Sice jsem (skoro) úplně zapomněla, jak se to stalo, protože trpím ztrátou paměti, ale vím, že někde tam, uprostřed modrých spoust oceánu mám tátu a mámu, kteří věří, že je zase najdu. Alespoň myslím, že to tak je, protože každý přece má někde svoji rodinu.“ Animovaný film Hledá se Dory od studia Disney Pixar vyplouvá na svou výpravu v brázdě oblíbeného Nema.
Fenomenální úspěch barvitého výletu do azurových vod Velké útesové bariéry, kde se před třinácti roky hledal ztracený Nemo, vynesl téměř miliardu za devadesát čtyři investovaných mega a kromě tří nominací (za hudbu, střih zvuku a scénář) i prvního pixarovského Oscara za nejlepší animovaný film. K nalezení populárního Nema a k jeho návratu do sasankového domova, tehdy významně přispěla i záchranářská šupinka Dory, disponující nejhorší krátkodobou pamětí a největším optimismem, jaké se kdy proháněly pod mořskou hladinou. Ryba je kámoš, jemuž tu držíte ploutve a přejete, aby to dal, a ne něco, čím se nacpete u oběda nebo to na výletě dolujete z konzervy. A podmořský svět je tak dokonalý, že po čase začnete šmátrat, kde máte šnorchl. Pixar to tehdy parádně odbrzdil a teď nastal čas nahodit znovu řemen.
Sympatická Dory si již tehdy řekla o svůj vlastní příběh a scenárista a režisér Andrew Stanton jí ho dal. Je to příběh znovu se probouzející paměti, který Dory, Marlina a Nema opět žene napříč oceánem do kalifornské Perly zálivu Morro Bay, což je pečovatelské super akvárium pro mořské tvory, kde Dory zachytila matnou stopu své rodiny. Pracuje se tu v rytmu záchrana – uzdravení – osvobození, podmalovaném z amplionů hlasem Marka Ebena, který je tu autenticky sám za sebe, což je na první poslech bizarně ulítlé, ale na druhý milé a originální. Jenomže propátrat tohle akvárko znamená sehnat si místní parťáky, kteří to tu znají a ví, jak na to. Zpruzený chobotničák Hank, běluha Bailey s vadnou echolokací a blbě plavající velryba Naděje už natěšeně čekají.
Sázka na jistotu
Stantonova Dory plave s až přílišným respektem v brázdě Nema, což je sázka na jistotu, která s sebou nese i riziko recyklovaného „déjà vu“, jež nemá větší ambici dějově něčím zásadně překvapit. Je to škoda, protože jinak je Dory brilantní kombinací současné špičkové počítačové grafiky, skvělé animace, úžasně prosvětleného a barevně tónovaného vizuálu Jeremyho Laskyho (Hledá se Nemo, Toy Story 3, Auta), který má v žánru natrénováno, a příjemného soundtracku Thomase Newmana. Opět je to dojemné, vtipné (hlavně díky chobotničákovi Hankovi), pozitivní a schopné oslovit malé i velké diváky. Ale opět je to zasazeno „jen“ do vyzkoušeného dramaturgického vzorce, v němž si zaplaval již Nemo.
Zatímco český dabing docela šlape, scénář mohl přece jen přitlačit na pilu, vyslat Dory na původnější cestu a nesnažit se dotlačit dynamiku a originalitu dvěma nastavovanými konci. Doposud se Dory jen toulala, ale teď si vzpomíná na to, co se stalo, a to jí dává nový cíl, při jehož dosahování je třeba skousnout obligátní, ale přijatelná moudra: „Když se soustředíš, dosáhneš všeho na světě“ či „Vždycky lze najít cestu, která vede k cíli.“
„Když se všichni zbláznili z Nema, který se díky mně našel, rozhodli se v Pixaru (a že jim to trvalo), že mi zaplatí vlastní film, protože kvůli mé chronické ztrátě krátkodobé paměti, bych si svá nezapomenutelná dobrodružství určitě nezapamatovala. Tady je, a věřte mi, je to moc dobrý film. Tak se na něj přijďte mrknout, ať se všechno dozvíte a já můžu v klidu odplavat a zapomenout. Protože to mi jde fakt nejlíp.“
