Náctileté kluky Mikroba a Gasoila spojila nejen společná škola ve Versailles a jejich jinakost, ale také sen o absolutní svobodě, kdy se nemusíš nikoho ptát a můžeš vyrazit, kam chceš. A tak jim francouzský režisér a scenárista Michel Gondry ve scénáři poradil, aby si postavili bizarní auto, které jede na motor z vyřazené sekačky a vypadá jako zahradní domek, a vyrazili za svým snem na rozevlátý road trip napříč hořkosladkou Francií. Od 26. května i přes česká kina.
Filmový světoběžník Michel Gondry, bezstarostně pendlující mezi formáty i americkými a evropskými produkcemi, je jedním z uznávaných, byť někdy kontroverzně přijímaných francouzských režisérů, který si dokáže zdánlivě bezstarostně pohrávat s netriviální a magickou realitou a sdělovat nám o tomto světě i o nás to, co jsme tušili, ale zatím nám to nikdo na férovku nepřipomněl.
Někdy je tak hravě bizarní až infantilní, že to může prudit a iritovat (viz jeho předchozí snová, vianovská kreace Pěna dní), jindy položí na lopatky diváky, kritiky i úctyhodné členy Akademie filmových umění a věd, udělujících Oscary (viz jeho emotivní, romantická fantasy Věčný svit neposkvrněné mysli).
Jiní než ostatní
Mikrob a Gasoil, tvářící se jako bezstarostná prázdninová road movie, představuje v jeho tvorbě zvláštní úkrok, a to nejen k jinému žánru, ale i směrem k vlastnímu životu. Možná tu Gondry reflektuje i cosi ze svého dětství, což sekundárně podporuje fakt, že výchozí děj je situován do jeho rodných Versailles.
Danielovi od dvou let doma říkali Mikrob a to mu už zůstalo, protože od té doby zrovna moc nenarostl. Jeho okolí má pocit, že je jiný než ostatní, a on na tom nechce v zásadě nic měnit. Gasoil (pro kamarády Théo) je samorost, který je cítit benzínem, miluje nezávislost, řídí se pravidlem, že v těžkých dobách je třeba stát zpříma, a je také jiný než ostatní.
Setkávají se ve školní třídě, která je moc nebere, a tak je kreténi, kteří jsou (jak Théo trefně poznamenává) „plodem asexuálního vztahu svých rodičů“, dají poměrně rychle dohromady. A protože se blíží prázdniny a s nimi představa nudné a povinné rodinné dovolené, napadne je (mezitím, co si na fotbalovém hřišti hrají na Ibrahimoviče a pak debatují o tom, do jaké míry je onanie standardní součástí života i pro ty, co už mají ženskou), že tyhle prázdniny musí vzít do svých rukou.
Chvála mizející nevinnosti
Michel Gondry je i světově uznávaný a oceňovaný „klipař“ (což by mohla potvrdit Björk, Lenny Kravitz i Rolling Stones), a tudíž je někdy podezírán, že má problémy s tempařským frázováním svých dlouhometrážních spektáklů.
Mikrob a Gasoil tyhle pochybnosti zcela nevyvracejí, neboť Gondry tu vskutku nikam nechvátá. A místo seznamovacího prologu, který by byl pro popsání výchozí situace obou kámošů dostačující (neboť nosnou osou tohoto příběhu je přece jejich bizarní road movie), věnuje jejich sbližování a stavbě domečku na kolečkách prakticky polovinu stopáže. Ale ani ve druhém poločasu netlačí příliš na dramatickou pilu a volně řazené epizody z jejich cesty tónuje spíše jako milé a laskavé nežli třeskutě vtipné či dramatické.
Jeho autorský film je o chvále mizející nevinnosti a také o tom, že život neběží vždycky podle našich představ, a nechce nám v něm primárně vyprávět složitě strukturovaný příběh, ale vyvolat (možná už lehce zapomenutý) pocit, připomínající, jací jsme snad také byli. Hodně mu přitom pomáhá sympatický a brilantně civilní titulní tandem Ange Dargent – Théophile Baquet, kteří se zařazují do galerie jeho nezralých, zranitelných, ale jen tak to nevzdávajících hrdinů, jimž sekunduje mile se připomínající Audrey Tautouová (kde že jsou doby Amélie).
Tahle lehce nostalgická filmová teze o nevyhnutelné pomíjivosti dětské duše a cestě do stanice dospělosti, není určena primárně pro teenagery, ale spíše pro ty, kteří ještě nezapomněli, že jimi někdy také byli. Gondry tu rezignuje na svoji obvyklou sofistikovanost, vrací se tam, kde mu bylo dobře, a zve nás tam s sebou. Řekl bych, že je to dobré pozvání.
