Vítejte v nabušeném, surrealistickém světě, kde vám pianokoktejl namíchá drink podle toho, co na něj zahrajete (doporučuje se nejlépe něco bluesového od Dukea Elingtona), zvonek se jako pavouk sešplhá po stěně, a když ho přišlápnete, porodí několik dalších, v plicích mohou rozkvétat smrtonosné lekníny, na pouťovém obláčku lze létat nad střechami Paříže, a když vás to přestane bavit, přestoupíte do průhledného mega LimoVianu z designérských dílen Peugeota…
Pěna dní našlehaná ze zahlcující a sebeoslavné obraznosti
… a také se tu někdy dějí věci pozpátku, vhodná hudba dokáže zaoblit pokoj a z hlavičky obří dýmky chrlí své projevy, v nichž nejsrozumitelnějším slovem je Heidegger, monstrózní filozof Jean-Sol Partre (kdo neodhalí anagram, ať raději zajde do vedlejšího sálu mezi děti na Já padouch 2, protože tady se chytat nebude). Pro ty, co jim to ještě nestačilo, dodávám, že je třeba dát bacha, aby vás nevykostil srdcerváč nebo jste nezašlápli člověkomyš, která tu pořád nervózně pobíhá, a také tu nahatí chlapi zahřívají hromady hlíny, aby z ní vyklíčily sazenice protonových pušek (ženy se na to nehodí, protože nemají dostatečně plochou hruď – i když některé…)
A teď už to snad stačí! Opravdu mi to připadá jako dostatečně výmluvná informace pro to, abyste se rozhodli, že tady je lépe zařadit zpátečku a z nestandardního filmového zážitku (v zájmu zachování duševní rovnováhy a základních tělesných funkcí) raději vycouvat, anebo si řekli, že tohle vám prostě nemůže ujít! Tenhle film diváky, kteří na něj odvážně zajdou, zřejmě příliš nestmelí, ale koneckonců proč by také měl film stmelovat. Prostě budou tací, kteří si budou lebedit, jak výstižný je jeho vianovský název Pěna dní, zatímco jiní budou mít pocit, že vzhledem ke Gondryho interpretaci by bylo výstižnější Sedlina dní (což v kontextu s citovanými díly blouznivého myslitele Jeana-Sola Partrea Ztuchlina a Zvracení není zas až tolik nepatřičné a odtažité).
Je dobré nenechat se zmást plakátem, na němž se do sebe noří zamilovanými pohledy Audrey Tautouová a Romain Duris a který může vzbuzovat mylný dojem, že se jedná o love story, zakomponovanou do formátu romance nebo melodramatu. Vianova próza je ale nejen o lásce, ale také (a to nikoli nepodstatně) o smrti a Michel Gondry ji ekranizoval možná až příliš přesně a s respektem k textu, jímž se nechal volněji inspirovat při formování surrealistického vizuálu, ale který ctil v rovině základní dějové linie.
A tak v jeho filmové verzi vše probíhá tak, jak bylo jazzovým hudebníkem, hercem, malířem, překladatelem, scenáristou a spisovatelem Borisem Vianem vysloveno již v roce 1947, kdy jeho román, který se téměř kultovní popularity dočkal až v šedesátých letech, vyšel. Sympatický dandy Colin (Romain Duris) je ve vatě a bezstarostném rauši pohodového „la douce ne rien faire“, umocňovaného ještě starostlivou péčí svého kuchaře Nicolase (Omar Sy), který střídavě sleduje pořady populárního televizního kuchaře Gouffého anebo někde klátí své sestřenice (alespoň mám pocit, že něco takového tvrdil).
Bohémskou idylku ovšem přeruší setkání Colina s krásnou Chloé (Audrey Tautouová), svatba provoněná láskou a bílými sasankami a kámoš Chick (Gad Elmaleh), který by do toho se svojí dívkou Alisou (Aïssa Maïgaová) také rád šel, jenomže více jak ona ho bere vizionářský filozof Partre, což jejich vztahu dvakrát neprospívá. Ale kam se jejich problémy hrabou na leknín, který Chloé vyrůstá v pravé plíci, a téměř stejně dramatický fakt, že Colin bude muset jít zřejmě pracovat, aby mohl poplatit účty od doktora Mišmaše, jehož figuru si pro sebe usápl sám režisér Michel Gondry.
Po režisérovi a scenáristovi Charlesovi Belmontovi, který se snažil zmocnit Viana již v roce 1968, se do obtížně zfilmovatelné Pěny dní tentokrát pustil režisér, kterého pro tuto výzvu kvalifikovaly zejména opusy, jakými byl Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Nauka o snech (ale ať vás ani na okamžik nenapadne, že vám nyní předkládá něco těmto podobného).
Již foršpan před titulky vám jednoznačně vzkáže, co vás tak asi čeká, a pište si, že to také dostanete, přičemž se může stát, že projdete následujícmi dvěma základními fázemi: V té první se budete zalykat rozkoší, tetelit blahem a velebit Gondryho jako boha nevšední nadprůměrnosti, v té druhé pak budete čím dál tím více otupěle zírat, lehce se nudit a již trochu vytočeně si říkat, jestli si z vás tenhle hravý exhibicionista Gondry náhodou nedělá legraci.
Možná, že i trochu ano, ale rozhodně si dopřává radost sám, až to tak vypadá, jako by si Pěnou dní chtěl dát dárek ke svým letošním kulatým narozeninám. Oslavil je opulentně rozevlátým vizuálem se spoustou originálních a bizarních nápadů, který se řítí jako odbrzděný náklaďák z kopce, plným rukodělných triků, absurdních peripetií a vyzývavě kolorovaných scén, které někdy nedávají smysl, ale pěkně se na ně dívá. A k narozeninám mu přišli popřát hlavně stále stejně chic (což není míněno výhradně jen jako uznání) Audrey Tautouová a charismatický Romain Duris, kteří oproti originálu posunuli postavy do evidentně vyšší věkové kategorie.
Tedy nějakou dobu je to pohled, který si užíváte, neboť tempo nepolevuje, až po nějaké době začne být vnímáno jako strojové, a tudíž fádní a postrádající vnitřní dynamiku. V detailu je sice všechno krásně vymyšlené, realizačně vymazlené a se zjevným zaujetím provedené, v celku to ale začíná působit jako o ničem a tak trochu pro nikoho. U extrémně (ne)vnímavých pak jako nekonečně protahované, velké, spektakulární a po čase i slušně prudící (v horším případě pak svou neutuchající kadencí fádní a nezajímavé) – nic. Takhle to Vian, který by možná aplaudoval technice formy, ale marně hledal emoce a obsah, asi nemyslel.
Pěna dní tak působí jako dvouhodinový, vychytávkami a symboly napěchovaný klip, který navzdory tomu, že šlape (či vlastně právě proto, že takhle strojově šlape), je jako zbytečně dlouhý, samoúčelný a na pilu tlačící ohňostroj sémantické marnosti. Možná je to způsobeno i tím, že (jak se tu přiznává) mění se pouze věci, ale lidé nikoli, a také proto, že je to celé tak pronikavě a latentně superhravé, až se vám z toho může udělat blbě.
Líbil se mi vcelku oprávněně naléhavý vzkaz, že naplněný život může záležet na jedné rozhodující chvíli a je důležité ji nepropást. Nelíbilo se mi tvrzení, že když člověk stárne, připadá mu každý prostor menší, což ve mně evokovalo (zřejmě zbytečný) nicméně vlezlý pocit, že je to v jistém věku vlastně něco jako trénink na pobyt v rakvi. Zaujalo mě tvrzení nahatých holek v autě, že jsou tam takhle proto, že nemají co skrývat – a protože na ně byl hezčí pohled než na Nicolasovy animované blafy nebo zvonek, který jako pavouk leze po stěně, chvíli jsem se u téhle myšlenky zastavil a uvažoval, jestli by se s takto v praxi provedenou filozofií člověk dostal v kabrioletu alespoň z Kačerova do Horních Počernic.
Je evidentní, že tenhle surrealistický spektákl není pro všechny, neboť ho není snadné akceptovat, vstřebat a pochopit. Ale rád věřím, že pro někoho, v kom tandem Vian – Gondry vzbuzuje již a priori tetelivé chvění, může být tahle Pěna pohlazením po duši, prahnoucí po tom, co dosud nezažila…
PĚNA DNÍ / L'ECUME DES JOURS. Francie 2013, 125 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie: Michel Gondry. Scénář: Luc Bossi (podle literární předlohy Borise Viana). Kamera: Christophe Beaucarne. Hudba: Étienne Charry. Hrají: Roman Duris (Colin), Audrey Tautouová (Chloé), Omar Sy (Nicolas), Gad Elmaleh (Chick), Aïssa Maïgaová (Alise), Charlotte Lebonová (Isis), Philippe Torreton (Jean-Sol Partre), Michel Gondry (lékař Mišmaš). Zahajovací film festivalu v Karlových Varevh vstoupil do kin 4. července 2013.