Byl velkým hráčem, který se postavil zlu a vsadil vše jen na vítězství. Nikdy se neohnul ani neuhnul, do jedenácti úřadoval v posteli, po obědě si hodil šlofíka, celý den nasával šampaňské a dvanáctiletou whisky, mohutně čadil z kubánských doutníků Romeo y Julieta a tak (podle vlastních slov) porazil Hitlera. Jmenoval se Winston Leonard Spencer-Churchill, a když se na sklonku listopadu roku 1874 na zámku Blenheim narodil, nikdo netušil, že jednou zachrání svět. Právě o rozhodující Nejtemnější hodině natočil režisér Joe Wright svůj nejnovější film.
Recenze: Nejtemnější hodina Winstona Churchilla a nejzářivější role Garyho Oldmana
Bylo jen otázkou času, kdy si někdo troufne, a natočí film o několika týdnech, kdy se zrodila legenda. Režisér Joe Wright (Pýcha a předsudek, Pokání) do toho šel a natočil skvělý opus, který evokuje nejen vzpomínku na nedávný Nolanův Dunkerk, ale i hodně pravděpodobnou představu chůze po oscarovém koberci.
Scenárista Nejtemnější hodiny Anthony McCarten soustředil svoji pozornost na počátek května 1940, na první týdny Winstona Churchilla v čele vlády a vojenského kabinetu, které kulminovaly Churchillovým slavným, mobilizačním projevem, jenž sjednotil Velkou Británii a vyslal ji do boje s hitlerovským Německem.
Churchill opět prožívá v kinech Nejtemnější hodinu (zdroj: ČT24)
To, že umí napsat filmový portrét výjimečné osobnosti, dokázal McCarten již v Teorii všeho (o vědci Stephenu Hawkingovi) a Nejtemnější hodinou to potvrdil. Jeho scénář má jasnou dějovou linii i pointu, je kompaktní, nevětví se do zbytečných odboček a navzdory tomu, že většina diváků tenhle příběh zná, dokáže udržet zájem a pozornost. Tohle je základna, na které mohl režisér Joe Wright solidně stavět, za přispění dobově kolorovaného vizuálu kameramana Bruna Delbonella a neuvěřitelného převtělení Garryho Oldmana (Leon, Jeden musí z kola ven).
Převtělení Garyho Oldmana
Bez akčních scén a naturalismů dokázal Wright zachytit temnou tíhu doby i neuvěřitelnou sílu muže, který ji byl schopen unést na svých bedrech. A jen on ví, jak dokázal v Oldmanovi předem uvidět tak fyzicky odlišnou siluetu ikony, jak odhadl, že je jí schopen sebejistě, přesvědčivě a bez falešných tónů vdechnout uvěřitelný život. Pravda, hodně tomu pomohl jeden z nejlepších současných uměleckých maskérů Kazuhiro Tsuji, ale do kůže i hlavy Winstona Churchilla se zázračně prolnulo hlavně geniální herectví Garyho Oldmana. A jeho čerstvý Zlatý glóbus za tuhle úžasnou roli je spíše jen foršus, předznamenávající další ocenění.
Tohle je jeho film, při vší úctě ke Kristin Scott Thomasové, která spolehlivě odehrála jeho chápavou ženu Clementinu a dovedla tandem Winnie a Clemmie téměř k dokonalosti, i s respektem k upjatému Halifaxovi Stephena Dillanea, oddané sekretářce Lily Jamesové i přesvědčivému Australanu Benu Mendelsohnovi, jenž po Colinu Firthovi vytvořil další hereckou kreaci krále Jiřího VI.
Scénář, režie i střih ženou film dopředu, hudba Daria Marianelliho (jenž s Wrightem spolupracuje již popáté) dokresluje atmosféru a umocňuje patos, který jen v sekvenci z londýnského metra působí příliš návodně a schematicky a účelově glorifikuje povinný patriotismus. Ale to je jen prchavý okamžik lehké disharmonie, který vzápětí přebíjí slavný projev, dokumentující, jak silnou zbraní je myšlenka tlumočená skvělým jazykem.
Nejtemnější hodina zrodila muže, který věděl, že „s tygrem se nedá vyjednávat, když máte hlavu v jeho tlamě“, a také největší záchrannou civilní flotilu, která spasila vojáky v Dunkerku. Přivádí silnou figuru a přináší silný příběh, nabízí čisté filmové řemeslo a pronikavý divácký zážitek. Burcuje, dojímá a také ukazuje cestu. Neboť i v těch nejtemnějších chvílích nesmíme přestat věřit, že existuje světlo. Tak tu chvíli neprošvihněte a nepropásněte tenhle film, neboť každý máme někde nějaký svůj ostrov, který bychom měli dokázat uhájit (bude-li to třeba) – a nikdy se ho nevzdat.