Heroická porážka a zázračný únik více než tři sta tisíc mužů v uniformách britské, francouzské a belgické armády, obklíčených v květnu 1940 nacistickou přesilou na plážích v okolí severofrancouzského přístavu Dunkerk. To je nosné téma jednoho z nejkratších, ale zároveň nejpozoruhodnějších opusů Christophera Nolana, kterým za sebe a po svém, tedy brilantně, originálně a nepřehlédnutelně, obohatil žánr válečného filmu.
Ústředním motivem tohoto sugestivního a téměř dokumentárně nasnímaného spektáklu je zdánlivě nemožná evakuace spojeneckých jednotek, kterou Winston Churchill označil jako kolosální vojenskou katastrofu britského expedičního sboru, ale také jako dunkerský zázrak vysvobození.
Přináší smrtelné nálety Luftwaffe, torpédové útoky německých ponorek a zaminovaný oceán, kterým se k dunkerským plážím prodírají malá civilní plavidla, jachty a rybářské čluny, jež se do téhle kolosální evakuace dobrovolně zapojily. A skličující řady téměř bezbranných a do kouta zahnaných vojáků, protínajících jako otevřené jizvy bílou pláž, nasáklou stále více strachem a chamtivou touhou po životě a po návratu domů, který je tak blízko a zároveň daleko jako bílé útesy doverské.
Nezvedněte tak silnou, autentickou, působivou a spektakulárně vděčnou látku a nevdechněte jí fascinující a sugestivní filmovou podobu, řekl si Christopher Nolan - a odvážně přehodil žánrovou výhybku z akční fantasy (Temný rytíř) a mysteriózní sci-fi (Interstellar) do formátu autentického válečného dramatu. A udělal dobře, protože tahle odvaha se jemu (i nám) vyplatila.
Nolan není první, ale je jiný
Nolan tohle velké téma neobjevil, neboť ho před ním již odvyprávěli jiní. Třeba režisér Leslie Norman v britském válečném dramatu Dunkerk (1958), kde byli k vidění John Mills a Richard Attenborough. Faktograficky solidně ho reflektovala i dokumentární rekonstrukce BBC Dunkerk: záchrana expedičního sboru (2004).
Jenomže Nolan píše a režíruje své scénáře ve své, výlučné kategorii, kterou charakterizuje nejen bezchybné a přesné filmové řemeslo, ale především originální úhel pohledu a vymazlený vizuál, nezřídka doprovázený kreativními hrátkami s filmovým a reálným časem. To někdy klade značné nároky na pozornost filmového diváka, ale téměř vždy na profesi kameramana a střihače, kteří si v „nolanovkách“ tradičně pořádně máknou. A Dunkerk není výjimkou.
Zcela evidentní a každým záběrem přiznávaný je akcent na formu, neboť Nolanovi primárně nejde o odvyprávění dramaticky strukturovaného příběhu s vyvíjejícími se charaktery, ústředními hrdiny, zlověstně se tlemícími záporáky a spoustou explikativních dialogů. To, o co mu jde a co diváky dostává, vtahuje do filmu a tlačí do sedadel, je sugestivní, téměř hmatatelná a všudypřítomná, zničující a bezvýchodná atmosféra svinské války, která životy bere i poznamenává. A tenhle záměr je naplněný mozaikou fragmentů, paralelně se odvíjejících na souši, moři a v oblacích, zdánlivě nesouvisejících, a přesto nezastavitelně směřujících k synergické syntéze, kdy všechny útržky logicky a zákonitě zapadnou do sebe.
Sugestivní film
Dunkerk je neumluvený a vlastně překvapivě tichý a neosobní film, navzdory tomu, že v něm prakticky neustále hřmí gerojši prostoupený soundtrack Nolanova oblíbeného skladatele Hanse Zimmera a z davu se opakovaně vynořuje několik figur. Ale Nolan je vzápětí stahuje ze scény, abyste se na ně příliš nenavázali.
Jeho Dunkerk je bolavý a zraňující, optikou Van Hoytemovy kamery temný, skličující a nehostinný a vy máte sugestivní pocit, že je právě takový, jaký byl tehdy, v oněch dramatických květnových dnech válečného roku 1940. Nolan ho navzdory hvězdné sestavě (Kenneth Branagh, Tom Hardy, Cillian Murphy) nechce vidět očima modelových hrdinů, kteří tu splývají s davem, ale těch, kteří v něm bezejmenně bojovali, umírali a křečovitě doufali, že (možná) přežijí.
Hodně úsporná stopáž bez time-outů a explikativních retardérů je našlapaná k prasknutí. Napětí graduje, aniž by bylo zaléváno potoky krve a rámováno amputovanými končetinami a vyhřezlými vnitřnostmi, „snové“ sekvence funkčně kontrastují s reálem, pocit, že nepřítel je všudypřítomný, byť ho osobně nikdy nezahlédneme, je až nesnesitelně věrohodný a sentiment kombinovaný s patriotismem má (naštěstí) spíše evropskou nežli hollywoodskou dimenzi.
Dunkerk je prostě poctivě a originálně odmakaná válečná pecka, jejímž nejvděčnějším gerojšem je zvuk leteckého motoru Rolls-Royce Merlin, který nejlépe zní v kombinaci s velkým obrazem IMAXu. Nenechte si tenhle zážitek ujít!
