Recenze: Na shledanou tam nahoře, v grotesce o velké válce a nicotných osudech

Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre vydal v roce 2013 originální román Na shledanou tam nahoře, za který dostal Goncourtovu cenu, nejprestižnější francouzské literární ocenění. Spolu se scenáristou, režisérem a hercem Albertem Dupontelem tuto netriviální literární předlohu přepsal do výpravného a zvláštní poetikou a barvitým vizuálem kolorovaného filmového spektáklu, žánrově rozkročeného někam mezi válečné drama (v němž rezonují dělové salvy a sténání raněných) a úchylnou postválečnou frašku (ozvučenou právě objevenými jazzovými rytmy, při nichž se Pařížanům snáze zapomínalo na ty, co nepřežili).

Na festivalu v San Sebastianu filmu aplaudovali, v distribuci to je vcelku nestandardní snímek, který rozdělí diváky na ty, kteří neskousnou jeho estetickou a obsahovou stylizaci, a skupinu nadšených, které osloví jeho poselství, originální look a nostalgická vzpomínka na filmy Jean-Pierra Jeuneta (laskavá a po duši hladící Amélie to ale nebude). Na to je Dupontelovo sugestivní připomenutí války a jejich důsledků až příliš zneklidňující, jeho neskrývaně odlehčená dikce vlastně docela nepříjemná a zápletka protkaná teatrálními náhodami a křečovitě ohýbaná přes koleno i pravidla formální logiky.

Píše se listopad válečného roku 1918 a na obou stranách fronty čekají válkou unavení chlapi na vyhlášení příměří. Nikomu se už nechce bojovat (neboť není za co a proč) a hlavně umírat poslední, což je podle Alberta stejně blbé jako umírat první. Jenomže je tu válečný maniak, ambiciózní poručík Henri d'Aulnay-Pradelle a bezvýznamná kóta 113, kam žene své muže na smrt. Exploze granátu tam Alberta beznadějně pohřbí a další vyrve kus tváře Édouardovi, který ho v poslední chvíli zachrání.

Albert Dupontel
Zdroj: Jérôme Prébois / ADCB Films/CinemArt

Tahle drsná chvíle je spojí a v poválečné, rozverně jamující Paříži roku 1919 pak vsadí na vybuzený patriotismus a rozjedou kolosální podvod s falešnými pomníky. Jenomže i tam je dostihne temný stín věčného parchanta Pradellea, který znovu pronikne do jejich bolavých životů a zjitří sotva zahojené rány.

Co se skrývá pod maskou

Albert Dupontel, jenž kdysi málem vystudoval medicínu, se v tomhle snímku představuje jako režisér, scenárista a herec, respektující specifikum Lemaitreovy literární předlohy. S kameramanem Vincentem Mathiasem (jenž se rozhodně nedrží při zdi) její adaptaci rámuje do svérázného a rozmařile barevného vizuálu, sugestivně vykreslujícího jak stísněnost zákopů, tak brutalitu války, do níž se po „šibeničních lešeních“, rozuměj žebřících, vedoucích ze zákopů do pekla bojových linií, hnali muži, kteří by si zasloužili již jen v klidu odčekat pár dnů, jež je dělily od příměří.

Lemaitre mixuje naturalistické hrůzy a děs z neviděného znetvoření, jež Édouard skrývá pod bizarními maskami, bezvýchodnou osamělost pařížské periferie, pompéznost mocných, bláznivý tanec mezi skleničkami sektu i upocené parazitování na glorifikaci válečných obětí. Tím vším snaživě škobrtají ti, kteří se už brzy setkají tam nahoře, i ti, kteří budou ještě nějaký čas klopýtat po pozemských cestách, jež je dovedou třeba až do zapadlé policejní stanice kdesi v marocké poušti, kde Albert tenhle dlouhý a bolavý příběh začal vyprávět.

Dominuje v něm přesvědčivý herecký výkon režiséra Dupontela, který si přidělil ústřední roli Alberta, na záporáckou parketu tlačí odpudivý Laurent Lafitte, záměrně přehrávající (stejně jako řada dalších, které k tomu Dupontel vede), zatímco Nahuel Pérez Biscayart svoji zohavenou tvář brzo skryje pod maskou.

Za necelých dvacet milionů v eurech natočil Albert Dupontel žánrově obtížně zařaditelný snímek, s narací barvitě kolorované pouťové písně, ze všeho nejvíce připomínající tragikomickou moralitu o tom, jací jsme byli a jaká byla nejhorší léta našeho života. S válkou a životem omlácenými protagonisty se až tam nahoru protančíme účelovými náhodami a teatrálním aranžmá, balancujícím na hranici magického a reálného, imaginativního a ještě uvěřitelného. Nejsou tu hrdinové, jen mrtví, poražení a ti, kteří (zatím) přežili. Tak, jak to je ve válce, – tak, jak to bývá i v životě.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

V chrámu Sagrada Família je práce jako na kostele. Ale už s nejvyšší věží světa

Papež Lev XIV. požehná 10. června nejvyšší kostelní věži světa. Vzpíná se teprve od letošního roku nad chrámem Sagrada Família v Barceloně, který na své dokončení čeká už od konce devatenáctého století. Tehdy své vize do návrhu promítl katalánský architekt Antoni Gaudí. Bazilika se stala jeho tvůrčí posedlostí a byl zde i pohřben poté, co přesně před sto lety zemřel.
08:00Aktualizovánopřed 49 mminutami

Dua Lipa či Bezos slavili svatbu v Itálii. Nejsme zábavní park, zní od místních

Zpěvačka Dua Lipa a herec Callum Turner se vzali. Oslavu sňatku uspořádali slavní britští novomanželé v Palermu – což pro místní znamenalo omezení. Mluví se tak o privatizaci veřejných historických míst elitou. Romantická místa v Itálii si k začátku společného života dříve vybrali také třeba herec George Clooney nebo miliardář a majitel Amazonu Jeff Bezos.
před 1 hhodinou

Chaty navrhovali i známí architekti, lidé je pak napodobovali

Když lidé v minulém století získali více volného času, začali ho trávit mimo jiné na chatách. Tomuto fenoménu ve světě architektury se věnuje aktuální výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Záliba v chataření v tuzemsku přetrvává i dnes – i když se dá očekávat, že chatařů bude spíše ubývat.
před 2 hhodinami

VideoKniha přibližuje, jak se žilo služkám

Vstávaly první a poslední chodily spát. Služebné pracovaly téměř v každé měšťanské rodině. Polská novinářka a spisovatelka Joanna Kuciel-Frydryszaková pátrala po jejich pozapomenutých dějinách. Její kniha Služky pro všechno vyšla i česky v překladu Michaely Alexy. „Nebyla to komfortní situace – a to pro nikoho z té rodiny. Služky stály u stolu a znaly všechna tajemství rodiny,“ říká autorka. V případě neposlušnosti je zákon dovoloval trestat výpraskem. Jejich situace se začala zlepšovat až po první světové válce.
před 18 hhodinami

Havlová jmenovala členem dozorčí rady knihovny Tomáše Šídla

Dozorčí i správní rada Knihovny Václava Havla je usnášeníschopná. Dagmar Havlová jmenovala před svým odstoupením od dohody o spolupráci na projektu knihovny do dozorčí rady knihovny Tomáše Šídla, někdejšího výkonného ředitele knihovny. Vyplývá to z informací ve sbírce listin a vyjádření člena správní rady knihovny Davida Duška pro agenturu ČTK. Stále ale nejsou vyřešena práva k pokračování knihovny, dodal.
před 23 hhodinami

Ceny ve Varech letos převezmou Gyllenhaalová a Eisenberg

Karlovarský filmový festival oznámil v pondělí dva zahraniční hosty, které ocení na nacházejícím šedesátém ročníku. Ze Spojených států dorazí Jesse Eisenberg a Maggie Gyllenhaalová.
8. 6. 2026Aktualizováno8. 6. 2026

Zoufalí Kubánci dělají zoufalé věci, popisuje fotograf Šibík

Fotograf Jan Šibík už desítky let přináší svědectví z míst, odkud jiní utíkají. Opakovaně se vrací mimo jiné na Kubu. V karibské zemi, která se potýká s hospodářskou krizí, při své poslední návštěvě vnímal velkou apatii a zoufalství, popsal v Interview ČT24 vedeném Terezou Willoughby.
8. 6. 2026

Nejen Řekové se ptají: Není Nolanova Odyssea málo řecká?

„Let’s Go!“ volá Matt Damon coby Odysseus v jedné ze scén. Zatím jen v traileru, do kin se film Christophera Nolana podle Homérova eposu dostane až v červenci. Nicméně zmíněná věta je součástí kritických hlasů vůči Nolanovu přístupu ke starořecké klasice. Mnohé totiž udivuje, že v této adaptaci příběhu ithackého krále chybí řečtí herci i respekt k Homérově předloze.
8. 6. 2026
Načítání...