Recenze: Na shledanou tam nahoře, v grotesce o velké válce a nicotných osudech

Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre vydal v roce 2013 originální román Na shledanou tam nahoře, za který dostal Goncourtovu cenu, nejprestižnější francouzské literární ocenění. Spolu se scenáristou, režisérem a hercem Albertem Dupontelem tuto netriviální literární předlohu přepsal do výpravného a zvláštní poetikou a barvitým vizuálem kolorovaného filmového spektáklu, žánrově rozkročeného někam mezi válečné drama (v němž rezonují dělové salvy a sténání raněných) a úchylnou postválečnou frašku (ozvučenou právě objevenými jazzovými rytmy, při nichž se Pařížanům snáze zapomínalo na ty, co nepřežili).

Na festivalu v San Sebastianu filmu aplaudovali, v distribuci to je vcelku nestandardní snímek, který rozdělí diváky na ty, kteří neskousnou jeho estetickou a obsahovou stylizaci, a skupinu nadšených, které osloví jeho poselství, originální look a nostalgická vzpomínka na filmy Jean-Pierra Jeuneta (laskavá a po duši hladící Amélie to ale nebude). Na to je Dupontelovo sugestivní připomenutí války a jejich důsledků až příliš zneklidňující, jeho neskrývaně odlehčená dikce vlastně docela nepříjemná a zápletka protkaná teatrálními náhodami a křečovitě ohýbaná přes koleno i pravidla formální logiky.

Píše se listopad válečného roku 1918 a na obou stranách fronty čekají válkou unavení chlapi na vyhlášení příměří. Nikomu se už nechce bojovat (neboť není za co a proč) a hlavně umírat poslední, což je podle Alberta stejně blbé jako umírat první. Jenomže je tu válečný maniak, ambiciózní poručík Henri d'Aulnay-Pradelle a bezvýznamná kóta 113, kam žene své muže na smrt. Exploze granátu tam Alberta beznadějně pohřbí a další vyrve kus tváře Édouardovi, který ho v poslední chvíli zachrání.

Albert Dupontel
Zdroj: Jérôme Prébois / ADCB Films/CinemArt

Tahle drsná chvíle je spojí a v poválečné, rozverně jamující Paříži roku 1919 pak vsadí na vybuzený patriotismus a rozjedou kolosální podvod s falešnými pomníky. Jenomže i tam je dostihne temný stín věčného parchanta Pradellea, který znovu pronikne do jejich bolavých životů a zjitří sotva zahojené rány.

Co se skrývá pod maskou

Albert Dupontel, jenž kdysi málem vystudoval medicínu, se v tomhle snímku představuje jako režisér, scenárista a herec, respektující specifikum Lemaitreovy literární předlohy. S kameramanem Vincentem Mathiasem (jenž se rozhodně nedrží při zdi) její adaptaci rámuje do svérázného a rozmařile barevného vizuálu, sugestivně vykreslujícího jak stísněnost zákopů, tak brutalitu války, do níž se po „šibeničních lešeních“, rozuměj žebřících, vedoucích ze zákopů do pekla bojových linií, hnali muži, kteří by si zasloužili již jen v klidu odčekat pár dnů, jež je dělily od příměří.

Lemaitre mixuje naturalistické hrůzy a děs z neviděného znetvoření, jež Édouard skrývá pod bizarními maskami, bezvýchodnou osamělost pařížské periferie, pompéznost mocných, bláznivý tanec mezi skleničkami sektu i upocené parazitování na glorifikaci válečných obětí. Tím vším snaživě škobrtají ti, kteří se už brzy setkají tam nahoře, i ti, kteří budou ještě nějaký čas klopýtat po pozemských cestách, jež je dovedou třeba až do zapadlé policejní stanice kdesi v marocké poušti, kde Albert tenhle dlouhý a bolavý příběh začal vyprávět.

Dominuje v něm přesvědčivý herecký výkon režiséra Dupontela, který si přidělil ústřední roli Alberta, na záporáckou parketu tlačí odpudivý Laurent Lafitte, záměrně přehrávající (stejně jako řada dalších, které k tomu Dupontel vede), zatímco Nahuel Pérez Biscayart svoji zohavenou tvář brzo skryje pod maskou.

Za necelých dvacet milionů v eurech natočil Albert Dupontel žánrově obtížně zařaditelný snímek, s narací barvitě kolorované pouťové písně, ze všeho nejvíce připomínající tragikomickou moralitu o tom, jací jsme byli a jaká byla nejhorší léta našeho života. S válkou a životem omlácenými protagonisty se až tam nahoru protančíme účelovými náhodami a teatrálním aranžmá, balancujícím na hranici magického a reálného, imaginativního a ještě uvěřitelného. Nejsou tu hrdinové, jen mrtví, poražení a ti, kteří (zatím) přežili. Tak, jak to je ve válce, – tak, jak to bývá i v životě.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoŠkrty v kultuře vyvolaly rozruch. Umělci se obávají o budoucnost institucí

Vláda Andreje Babiše (ANO) letos snižuje rozpočet ministerstvu kultury oproti loňsku o dvanáct procent. Umělci, divadelníci i třeba lidé na literární scéně se tak obávají o osud svých institucí. Týká se to například i literárního časopisu Host, který se spoléhá na veřejné zdroje – podporuje ho město Brno, ale třeba i ministerstvo kultury. „Čtyřicet procent už je opravdu hodně. Už myslím, že byste musel uvažovat o zrušení úvazků, že se časopis bude tisknout na horší papír, nebo vydáte méně čísel ročně,“ uvedl šéfredaktor časopisu Host Jan Němec. Šéf resortu kultury Oto Klempíř (za Motoristy) zprávy o čtyřicetiprocentním škrtu označil za dezinformace. V příštích dnech chce ministerstvo s profesními asociacemi o škrtech v rozpočtu jednat.
před 1 hhodinou

Kontrarevolucionář v hollywoodském stylu. KLDR zatraktivňuje propagandu

V novém propagandistickém filmu, který letos odvysílala severokorejská televize, se kontrarevolucionář neúspěšně pokusí o atentát na někdejšího vůdce Kim Čong-ila. Fiktivní příběh překvapuje akčními scénami a navazuje na trend filmařů KLDR točit ve stylu Hollywoodu. Chtějí tak konkurovat zahraniční produkci, která se k Severokorejcům i přes zákazy dostává. A nabídnout propagandu v atraktivním balení.
před 23 hhodinami

Warner Bros. podepsala smlouvu o převzetí s Paramountem

Společnost Warner Bros. Discovery (WBD) podepsala smlouvu, podle níž ji za 110 miliard dolarů (2,2 bilionu korun) přebírá mediální skupina Paramount Skydance. Vyplývá to ze záznamu globální porady firmy, který má k dispozici agentura Reuters. Druhý zájemce o převzetí filmových studií a streamovací divize konglomerátu WBD, společnost Netflix, předtím odmítl zvýšit svou nabídku. Spojením obou firem vznikne jedno z největších filmových studií na světě.
27. 2. 2026Aktualizováno27. 2. 2026

Kvíz: „Jen sympaťáci umírají mladí.“ Znáte dobře Červeného trpaslíka?

Ve věku sedmdesáti let zemřel britský režisér a scenárista Rob Grant, jeden ze spolutvůrců britského sci-fi sitkomu Červený trpaslík, informovala ve čtvrtek britská média. Připomeňte si osudy posádky lodi, která bloudí v hlubinách vesmíru, prostřednictvím kvízu.
27. 2. 2026

Francouzského Césara za nejlepší film získal L'Attachement

Francouzskou cenu César za nejlepší film získal snímek „L'Attachement“ režisérky Carine Tardieuové. Po slavnostním udílení cen francouzské filmové akademie o tom v noci na pátek informovala agentura AFP. Snímek uspěl také v kategoriích nejlepší herečka ve vedlejší roli a nejlepší adaptovaný scénář, proměnil tři z celkových osmi nominací.
27. 2. 2026

Brno k výročí návštěvy Alžběty II. smekne klobouk

Na brněnskou Novou radnici přibude nové umělecké dílo od Radka Talaše. Motiv červeného klobouku odkazuje k návštěvě britské královny Alžběty II., která moravskou metropoli navštívila 28. března před třiceti lety. Pamětní desku odhalí Brňané v den výročí, nyní klobouk odlili pracovníci slévárny v Popovicích na Uherskohradišťsku.
26. 2. 2026

Předjaří vítá v Královské zahradě na Hradě tisíce květin

V Empírovém skleníku v Královské zahradě Pražského hradu lze vidět více než sto odrůd kvetoucích jarních květin. Na výstavě Předjaří: Zahrada malých gest je doplňuje výtvarná tvorba mladých českých a slovenských autorů.
26. 2. 2026

Bráchova reakce mě dojala, říká režisérka oceněného dokumentu o závislosti

Jako krásné, ale zároveň děsivé vnímá režisérka Pepa Lubojacki reakce diváků z festivalu Berlinale na svůj dokument. Potvrdily jí, že její zkušenost není ojedinělá. V koprodukčním česko-slovenském snímku Kdyby se holubi proměnili ve zlato zachytila boj se závislostí ve vlastní rodině. Z Berlinale si odvezla cenu pro nejlepší dokumentární film. Mluvila o něm i s Terezou Řezníčkovou v Událostech, komentářích.
26. 2. 2026
Načítání...