Recenze: Na shledanou tam nahoře, v grotesce o velké válce a nicotných osudech

Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre vydal v roce 2013 originální román Na shledanou tam nahoře, za který dostal Goncourtovu cenu, nejprestižnější francouzské literární ocenění. Spolu se scenáristou, režisérem a hercem Albertem Dupontelem tuto netriviální literární předlohu přepsal do výpravného a zvláštní poetikou a barvitým vizuálem kolorovaného filmového spektáklu, žánrově rozkročeného někam mezi válečné drama (v němž rezonují dělové salvy a sténání raněných) a úchylnou postválečnou frašku (ozvučenou právě objevenými jazzovými rytmy, při nichž se Pařížanům snáze zapomínalo na ty, co nepřežili).

Na festivalu v San Sebastianu filmu aplaudovali, v distribuci to je vcelku nestandardní snímek, který rozdělí diváky na ty, kteří neskousnou jeho estetickou a obsahovou stylizaci, a skupinu nadšených, které osloví jeho poselství, originální look a nostalgická vzpomínka na filmy Jean-Pierra Jeuneta (laskavá a po duši hladící Amélie to ale nebude). Na to je Dupontelovo sugestivní připomenutí války a jejich důsledků až příliš zneklidňující, jeho neskrývaně odlehčená dikce vlastně docela nepříjemná a zápletka protkaná teatrálními náhodami a křečovitě ohýbaná přes koleno i pravidla formální logiky.

Píše se listopad válečného roku 1918 a na obou stranách fronty čekají válkou unavení chlapi na vyhlášení příměří. Nikomu se už nechce bojovat (neboť není za co a proč) a hlavně umírat poslední, což je podle Alberta stejně blbé jako umírat první. Jenomže je tu válečný maniak, ambiciózní poručík Henri d'Aulnay-Pradelle a bezvýznamná kóta 113, kam žene své muže na smrt. Exploze granátu tam Alberta beznadějně pohřbí a další vyrve kus tváře Édouardovi, který ho v poslední chvíli zachrání.

Albert Dupontel
Zdroj: Jérôme Prébois / ADCB Films/CinemArt

Tahle drsná chvíle je spojí a v poválečné, rozverně jamující Paříži roku 1919 pak vsadí na vybuzený patriotismus a rozjedou kolosální podvod s falešnými pomníky. Jenomže i tam je dostihne temný stín věčného parchanta Pradellea, který znovu pronikne do jejich bolavých životů a zjitří sotva zahojené rány.

Co se skrývá pod maskou

Albert Dupontel, jenž kdysi málem vystudoval medicínu, se v tomhle snímku představuje jako režisér, scenárista a herec, respektující specifikum Lemaitreovy literární předlohy. S kameramanem Vincentem Mathiasem (jenž se rozhodně nedrží při zdi) její adaptaci rámuje do svérázného a rozmařile barevného vizuálu, sugestivně vykreslujícího jak stísněnost zákopů, tak brutalitu války, do níž se po „šibeničních lešeních“, rozuměj žebřících, vedoucích ze zákopů do pekla bojových linií, hnali muži, kteří by si zasloužili již jen v klidu odčekat pár dnů, jež je dělily od příměří.

Lemaitre mixuje naturalistické hrůzy a děs z neviděného znetvoření, jež Édouard skrývá pod bizarními maskami, bezvýchodnou osamělost pařížské periferie, pompéznost mocných, bláznivý tanec mezi skleničkami sektu i upocené parazitování na glorifikaci válečných obětí. Tím vším snaživě škobrtají ti, kteří se už brzy setkají tam nahoře, i ti, kteří budou ještě nějaký čas klopýtat po pozemských cestách, jež je dovedou třeba až do zapadlé policejní stanice kdesi v marocké poušti, kde Albert tenhle dlouhý a bolavý příběh začal vyprávět.

Dominuje v něm přesvědčivý herecký výkon režiséra Dupontela, který si přidělil ústřední roli Alberta, na záporáckou parketu tlačí odpudivý Laurent Lafitte, záměrně přehrávající (stejně jako řada dalších, které k tomu Dupontel vede), zatímco Nahuel Pérez Biscayart svoji zohavenou tvář brzo skryje pod maskou.

Za necelých dvacet milionů v eurech natočil Albert Dupontel žánrově obtížně zařaditelný snímek, s narací barvitě kolorované pouťové písně, ze všeho nejvíce připomínající tragikomickou moralitu o tom, jací jsme byli a jaká byla nejhorší léta našeho života. S válkou a životem omlácenými protagonisty se až tam nahoru protančíme účelovými náhodami a teatrálním aranžmá, balancujícím na hranici magického a reálného, imaginativního a ještě uvěřitelného. Nejsou tu hrdinové, jen mrtví, poražení a ti, kteří (zatím) přežili. Tak, jak to je ve válce, – tak, jak to bývá i v životě.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Evropským filmem roku je Citová hodnota

Cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší film získal snímek Citová hodnota dánsko-norského režiséra Joachima Triera. Film vyhrál také ceny za režii a scénář, Stellan Skarsgard a Renate Reinsveová převzali ceny za nejlepší herecké výkony. Výsledky byly oznámeny během slavnostního večera v Berlíně.
včeraAktualizovánopřed 16 hhodinami

Australský festival nechtěl autorku s palestinskými kořeny, desítky dalších také odřekly

V Austrálii museli zrušit literární festival poté, co účast na něm odvolalo více než sto osmdesát hostů včetně bývalé novozélandské premiérky nebo nositele Pulitzerovy ceny. Vyjádřili tak solidaritu s australskou spisovatelkou s palestinskými kořeny Randou Abdel-Fattahovou, které pořadatelé zrušili pozvánku v návaznosti na útok na Bondi Beach. Festival se autorce nakonec omluvil.
16. 1. 2026

Alright, alright, alright. McConaughey má kvůli AI ochrannou známku na svůj obličej

Matthew McConaughey si nechal zaregistrovat záběry z filmu Omámení a zmatení se svou podobou a hlasem jako ochrannou známku. Hvězda snímku Interstellar či krimi seriálu Temný případ tak bojuje proti zneužití svého obličeje umělou inteligencí, píše Wall Street Journal. Podle všeho jako vůbec první herec.
16. 1. 2026

I v Ostravě zůstává Idiot obrazem společnosti

Jeviště Národního divadla moravskoslezského patří knížeti Myškinovi, hlavnímu hrdinovi románu Idiot od Fjodora Michajloviče Dostojevského. Nová jevištní dramatizace vznikla přímo pro ostravskou scénu.
15. 1. 2026

Kulturní zpráva o Grónsku: Audiokniha Cit slečny Smilly pro sníh nebo seriál Vláda

Beletrie, audioknihy i seriál dávají českým čtenářům a divákům možnost, jak se seznámit s příběhy z Grónska. Včetně koloniální minulosti, která se odráží i v kultuře a o níž se v současné době znovu mluví v souvislosti se zájmem amerického prezidenta Donalda Trumpa tuto zemi získat.
15. 1. 2026

Zoe Saldanaová se stala díky Avataru nejvýdělečnější herečkou

Scarlett Johanssonová dokralovala, prvenství mezi nejvýdělečnějšími herečkami zaujala Zoe Saldanaová. A to díky třetímu pokračování série Avatar, která sama láme kasovní rekordy.
15. 1. 2026

Berlinale promítne i filmy v české koprodukci, včetně restaurované Panelstory

Mezinárodní filmový festival Berlinale uvede letos nejméně dva snímky, které vznikly v české koprodukci, vyplývá z programu přehlídky. V ní figuruje krátký animovaný film En, ten, týky! režisérky a animátorky Andrey Szelesové a snímek Roya íránské režisérky Mahnáz Mohammadíové. Ve světové premiéře se představí také digitálně restaurovaná podoba snímku Panelstory režisérky Věry Chytilové.
15. 1. 2026

Filmový svět letos láká na nové Avengers a Star Wars, ale i Odysseu od Nolana

Rok 2026 přinese na plátna kin návraty, superhrdiny, horory, sci-fi či adaptace literárních klasik. Fotogalerie chronologicky uvádí přehled zejména zahraničních filmů, které ve výhledech patří k těm nejvíce skloňovaným.
14. 1. 2026
Načítání...