Recenze: Na shledanou tam nahoře, v grotesce o velké válce a nicotných osudech

Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre vydal v roce 2013 originální román Na shledanou tam nahoře, za který dostal Goncourtovu cenu, nejprestižnější francouzské literární ocenění. Spolu se scenáristou, režisérem a hercem Albertem Dupontelem tuto netriviální literární předlohu přepsal do výpravného a zvláštní poetikou a barvitým vizuálem kolorovaného filmového spektáklu, žánrově rozkročeného někam mezi válečné drama (v němž rezonují dělové salvy a sténání raněných) a úchylnou postválečnou frašku (ozvučenou právě objevenými jazzovými rytmy, při nichž se Pařížanům snáze zapomínalo na ty, co nepřežili).

Na festivalu v San Sebastianu filmu aplaudovali, v distribuci to je vcelku nestandardní snímek, který rozdělí diváky na ty, kteří neskousnou jeho estetickou a obsahovou stylizaci, a skupinu nadšených, které osloví jeho poselství, originální look a nostalgická vzpomínka na filmy Jean-Pierra Jeuneta (laskavá a po duši hladící Amélie to ale nebude). Na to je Dupontelovo sugestivní připomenutí války a jejich důsledků až příliš zneklidňující, jeho neskrývaně odlehčená dikce vlastně docela nepříjemná a zápletka protkaná teatrálními náhodami a křečovitě ohýbaná přes koleno i pravidla formální logiky.

Píše se listopad válečného roku 1918 a na obou stranách fronty čekají válkou unavení chlapi na vyhlášení příměří. Nikomu se už nechce bojovat (neboť není za co a proč) a hlavně umírat poslední, což je podle Alberta stejně blbé jako umírat první. Jenomže je tu válečný maniak, ambiciózní poručík Henri d'Aulnay-Pradelle a bezvýznamná kóta 113, kam žene své muže na smrt. Exploze granátu tam Alberta beznadějně pohřbí a další vyrve kus tváře Édouardovi, který ho v poslední chvíli zachrání.

Albert Dupontel
Zdroj: Jérôme Prébois / ADCB Films/CinemArt

Tahle drsná chvíle je spojí a v poválečné, rozverně jamující Paříži roku 1919 pak vsadí na vybuzený patriotismus a rozjedou kolosální podvod s falešnými pomníky. Jenomže i tam je dostihne temný stín věčného parchanta Pradellea, který znovu pronikne do jejich bolavých životů a zjitří sotva zahojené rány.

Co se skrývá pod maskou

Albert Dupontel, jenž kdysi málem vystudoval medicínu, se v tomhle snímku představuje jako režisér, scenárista a herec, respektující specifikum Lemaitreovy literární předlohy. S kameramanem Vincentem Mathiasem (jenž se rozhodně nedrží při zdi) její adaptaci rámuje do svérázného a rozmařile barevného vizuálu, sugestivně vykreslujícího jak stísněnost zákopů, tak brutalitu války, do níž se po „šibeničních lešeních“, rozuměj žebřících, vedoucích ze zákopů do pekla bojových linií, hnali muži, kteří by si zasloužili již jen v klidu odčekat pár dnů, jež je dělily od příměří.

Lemaitre mixuje naturalistické hrůzy a děs z neviděného znetvoření, jež Édouard skrývá pod bizarními maskami, bezvýchodnou osamělost pařížské periferie, pompéznost mocných, bláznivý tanec mezi skleničkami sektu i upocené parazitování na glorifikaci válečných obětí. Tím vším snaživě škobrtají ti, kteří se už brzy setkají tam nahoře, i ti, kteří budou ještě nějaký čas klopýtat po pozemských cestách, jež je dovedou třeba až do zapadlé policejní stanice kdesi v marocké poušti, kde Albert tenhle dlouhý a bolavý příběh začal vyprávět.

Dominuje v něm přesvědčivý herecký výkon režiséra Dupontela, který si přidělil ústřední roli Alberta, na záporáckou parketu tlačí odpudivý Laurent Lafitte, záměrně přehrávající (stejně jako řada dalších, které k tomu Dupontel vede), zatímco Nahuel Pérez Biscayart svoji zohavenou tvář brzo skryje pod maskou.

Za necelých dvacet milionů v eurech natočil Albert Dupontel žánrově obtížně zařaditelný snímek, s narací barvitě kolorované pouťové písně, ze všeho nejvíce připomínající tragikomickou moralitu o tom, jací jsme byli a jaká byla nejhorší léta našeho života. S válkou a životem omlácenými protagonisty se až tam nahoru protančíme účelovými náhodami a teatrálním aranžmá, balancujícím na hranici magického a reálného, imaginativního a ještě uvěřitelného. Nejsou tu hrdinové, jen mrtví, poražení a ti, kteří (zatím) přežili. Tak, jak to je ve válce, – tak, jak to bývá i v životě.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Filmoví kritici vyzdvihli Sbormistra

Nejlepším snímkem roku 2025 je podle Cen české filmové kritiky drama Sbormistr. Získalo dvě ocenění, stejně jako snímky Otec a Letní škola, 2001.
7. 2. 2026Aktualizováno7. 2. 2026

Brejchová byla nezapomenutelnou filmovou hvězdou, shodli se herci i politici

Jako na opravdovou hereckou hvězdu a ikonu českého a československého filmu vzpomínali v sobotu herečtí kolegové na Janu Brejchovou, která zemřela ve věku 86 let. Připomněli její talent, krásu i nezapomenutelné role. Hold legendární herečce a upřímnou soustrast její rodině vyjádřili také prezident Petr Pavel či premiér Andrej Babiš (ANO). Její úmrtí po dlouhé nemoci oznámili pozůstalí v pátek.
7. 2. 2026Aktualizováno7. 2. 2026

Zemřela „česká Bardotka“ Jana Brejchová

Ve věku 86 let zemřela po dlouhé nemoci herečka Jana Brejchová, oznámila její dcera Tereza Brodská podle serveru iDNES. Svoji první filmovou roli dostala už ve třinácti letech a brzy se zařadila mezi nejvýraznější a nejobsazovanější české filmové herečky. Pro její krásu se jí přezdívalo „česká Bardotka“. To vše přesto, že se celý život potýkala se svou plachostí a ostychem.
6. 2. 2026Aktualizováno6. 2. 2026

Kanadská zpěvačka podpořila americké olympioniky a má co vysvětlovat

Kanadská zpěvačka Tate McRaeová se objevila ve videu na podporu amerického olympijského týmu. Jenže rozladila tím řadu Kanaďanů, kteří zpěvačce mimo jiné vyčítají neohrabanost takového gesta v době, kdy jsou vztahy těchto dvou severoamerických zemí poněkud napjaté.
6. 2. 2026

Vyhnaná Gerta Schnirch si nese své trauma i ve filmu

Dvoudílný televizní snímek Gerta Schnirch podle knihy Kateřiny Tučkové se dotýká odsunu Němců z poválečného Československa. Vznikl v mezinárodní koprodukci, do níž se mimo jiné zapojila Česká televize a stanice HBO, kde je dramatický příběh nyní k vidění.
6. 2. 2026

Obrazem: Nominace na nejlepší design se najdou na hřbitově, Kostarice i v ústavě

Ceny Czech Grand Design představily finalisty dvacátého ročníku. Ocenění za nejvýznamnější počiny českého designu uplynulého roku budou udělena v devíti kategoriích, nově včetně prostorového designu. Kandidáty na objev roku určily odborné poroty poprvé pro každou kategorii, vítězný projekt bude ale jen jeden. Ceny budou předány 11. března v přímém přenosu České televize.
6. 2. 2026

Hudba na olympiádě: Mariah Careyová zazpívá italsky a řeší se Mimoni

Zahajovací a zakončovací olympijské ceremoniály vedle defilé sportovců přitahují pozornost i víceméně spektakulárními show, které se snaží překvapit hudebními hvězdami. Na zimní olympiádě, která začne 6. února v Itálii, mají být hlavními star Mariah Careyová a Andrea Bocelli. K nezapomenutelným číslům v historii se řadí to Luciana Pavarottiho, nebo dokonce jedno, které se nakonec vůbec neuskutečnilo.
5. 2. 2026Aktualizováno6. 2. 2026

Smyčce za miliony jsou drahé, filharmonie si je půjčuje

Česká filharmonie slaví sto třicet let a k té příležitosti chce pro soubor získat další špičkové nástroje. Orchestr zavádí systém zápůjček od soukromých majitelů a teď hledá cesty, jak tuhle sbírku dál rozšiřovat. Ceny mistrovských instrumentů totiž rostou tak rychle, že si je filharmonici nemůžou dovolit z vlastních zdrojů.
6. 2. 2026
Načítání...