Recenze: Na shledanou tam nahoře, v grotesce o velké válce a nicotných osudech

Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre vydal v roce 2013 originální román Na shledanou tam nahoře, za který dostal Goncourtovu cenu, nejprestižnější francouzské literární ocenění. Spolu se scenáristou, režisérem a hercem Albertem Dupontelem tuto netriviální literární předlohu přepsal do výpravného a zvláštní poetikou a barvitým vizuálem kolorovaného filmového spektáklu, žánrově rozkročeného někam mezi válečné drama (v němž rezonují dělové salvy a sténání raněných) a úchylnou postválečnou frašku (ozvučenou právě objevenými jazzovými rytmy, při nichž se Pařížanům snáze zapomínalo na ty, co nepřežili).

Na festivalu v San Sebastianu filmu aplaudovali, v distribuci to je vcelku nestandardní snímek, který rozdělí diváky na ty, kteří neskousnou jeho estetickou a obsahovou stylizaci, a skupinu nadšených, které osloví jeho poselství, originální look a nostalgická vzpomínka na filmy Jean-Pierra Jeuneta (laskavá a po duši hladící Amélie to ale nebude). Na to je Dupontelovo sugestivní připomenutí války a jejich důsledků až příliš zneklidňující, jeho neskrývaně odlehčená dikce vlastně docela nepříjemná a zápletka protkaná teatrálními náhodami a křečovitě ohýbaná přes koleno i pravidla formální logiky.

Píše se listopad válečného roku 1918 a na obou stranách fronty čekají válkou unavení chlapi na vyhlášení příměří. Nikomu se už nechce bojovat (neboť není za co a proč) a hlavně umírat poslední, což je podle Alberta stejně blbé jako umírat první. Jenomže je tu válečný maniak, ambiciózní poručík Henri d'Aulnay-Pradelle a bezvýznamná kóta 113, kam žene své muže na smrt. Exploze granátu tam Alberta beznadějně pohřbí a další vyrve kus tváře Édouardovi, který ho v poslední chvíli zachrání.

Albert Dupontel
Zdroj: Jérôme Prébois / ADCB Films/CinemArt

Tahle drsná chvíle je spojí a v poválečné, rozverně jamující Paříži roku 1919 pak vsadí na vybuzený patriotismus a rozjedou kolosální podvod s falešnými pomníky. Jenomže i tam je dostihne temný stín věčného parchanta Pradellea, který znovu pronikne do jejich bolavých životů a zjitří sotva zahojené rány.

Co se skrývá pod maskou

Albert Dupontel, jenž kdysi málem vystudoval medicínu, se v tomhle snímku představuje jako režisér, scenárista a herec, respektující specifikum Lemaitreovy literární předlohy. S kameramanem Vincentem Mathiasem (jenž se rozhodně nedrží při zdi) její adaptaci rámuje do svérázného a rozmařile barevného vizuálu, sugestivně vykreslujícího jak stísněnost zákopů, tak brutalitu války, do níž se po „šibeničních lešeních“, rozuměj žebřících, vedoucích ze zákopů do pekla bojových linií, hnali muži, kteří by si zasloužili již jen v klidu odčekat pár dnů, jež je dělily od příměří.

Lemaitre mixuje naturalistické hrůzy a děs z neviděného znetvoření, jež Édouard skrývá pod bizarními maskami, bezvýchodnou osamělost pařížské periferie, pompéznost mocných, bláznivý tanec mezi skleničkami sektu i upocené parazitování na glorifikaci válečných obětí. Tím vším snaživě škobrtají ti, kteří se už brzy setkají tam nahoře, i ti, kteří budou ještě nějaký čas klopýtat po pozemských cestách, jež je dovedou třeba až do zapadlé policejní stanice kdesi v marocké poušti, kde Albert tenhle dlouhý a bolavý příběh začal vyprávět.

Dominuje v něm přesvědčivý herecký výkon režiséra Dupontela, který si přidělil ústřední roli Alberta, na záporáckou parketu tlačí odpudivý Laurent Lafitte, záměrně přehrávající (stejně jako řada dalších, které k tomu Dupontel vede), zatímco Nahuel Pérez Biscayart svoji zohavenou tvář brzo skryje pod maskou.

Za necelých dvacet milionů v eurech natočil Albert Dupontel žánrově obtížně zařaditelný snímek, s narací barvitě kolorované pouťové písně, ze všeho nejvíce připomínající tragikomickou moralitu o tom, jací jsme byli a jaká byla nejhorší léta našeho života. S válkou a životem omlácenými protagonisty se až tam nahoru protančíme účelovými náhodami a teatrálním aranžmá, balancujícím na hranici magického a reálného, imaginativního a ještě uvěřitelného. Nejsou tu hrdinové, jen mrtví, poražení a ti, kteří (zatím) přežili. Tak, jak to je ve válce, – tak, jak to bývá i v životě.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Americký soud uložil lékaři domácí vězení za distribuci ketaminu v případu Perryho

Soud ve Spojených státech uložil osmiměsíční domácí vězení lékaři Marku Chavezovi, který se v případu smrti známého herce Matthewa Perryho přiznal k nelegální distribuci ketaminu, informovala agentura AP. Před dvěma týdny soud poslal na 2,5 roku do vězení lékaře Salvadora Plasenciu, který se předtím přiznal, že Perrymu ketamin v týdnech před jeho smrtí prodal.
před 11 hhodinami

Dokument o fotografce Jarcovjákové ztratil šanci na Oscara, má ji ale krátkometrážní Hurikán

Český dokument Ještě nejsem, kým chci být se nedostal do nejužšího výběru na ceny Oscar. Snímek Kláry Tasovské o fotografce Libuši Jarcovjákové, natočený v koprodukci České televize, tak ztratil šanci získat cenu pro nejlepší zahraniční film. Zato krátkometrážní snímek Hurikán českého režiséra Jana Sasky se dostal do užšího výběru v kategorii krátký animovaný film.
včeraAktualizovánopřed 12 hhodinami

Hledání manžela bylo pro hrdinky Jane Austenové víc než lov beze zbraní

Ženy střední a vyšších vrstev, které se musí vyrovnat s pravidly strnulé společnosti své doby, bývaly častými hrdinkami románů Jane Austenové. Od narození dodnes oblíbené spisovatelky uplynulo 16. prosince 250 let.
před 17 hhodinami

Ze smrti amerického režiséra Roba Reinera je obviněný jeho syn

Americký režisér Rob Reiner a jeho žena Michele zemřeli v neděli násilnou smrtí ve svém domě v Los Angeles. Informovala o tom v pondělí agentura AP s odvoláním na policejní zdroj, podle něhož policisté vyšetřují útok nožem. Úřady obvinily syna manželů, je ve vazbě. Osmasedmdesátiletý filmař režíroval snímky jako Když Harry potkal Sally, Pár správných chlapů nebo Misery nechce zemřít.
15. 12. 2025Aktualizováno15. 12. 2025
Načítání...