Neukecaná, nekonvenční, netradiční a téměř šeptem vyprávěná komorní miniatura o neohraničitelné lásce, nenápadně zrozené z nečekané společné ztráty a sbližujícího pocitu osamění. Tenhle odvážný filmový debut, cizelovaný v přípravě nějakých sedm let, izraelskému režisérovi Ofiru Raulu Graizerovi vyšel. Stejně jako světová premiéra na letošním festivalu v Karlových Varech, kde Cukrář vybojoval nejen divácké standing ovation, ale také Cenu Ekumenické poroty.
Recenze: Cukrář peče bez zábran milostný filmový zážitek
Všechno vlastně způsobily skvělé skořicové sušenky. Tomas je peče v malé berlínské cukrárně Kredenz, kde je na svých pravidelných služebních cestách pro svoji ženu kupuje izraelský obchodník z Jeruzaléma Oren. Toho dne, kdy začal jejich krátký příběh, ale ochutnal i Thomasův vyhlášený schwarzwaldský dort. Jak mu jednotlivá sousta lahodně tála v ústech a současně hleděl na postavu chlapeckého Tomase za pultem, oslovil ho intenzivní pocit, že by chtěl ochutnat ještě o něco víc.
A jakkoli je dělila řada historických, kulturních, náboženských i prostorových distancí (která tvoří zvláštní kolorit snímku), stali se z nich milenci, o nichž Orenova žena Anat, provozující v Jeruzalémě košer kavárnu, neměla potuchy. A bylo by to tak i zůstalo, nebýt tragické nehody, která Orenovi osudově utnula jeho berlínská gay intermezza.
A potom?
Co asi tak zbývalo truchlícímu Tomasovi, který už nemohl s milencem Orenem vést oblíbený tázací dialog typu: „Kdy jste to dělali naposled? A co přesně?“ „Položil jsem ji a políbil.“ „Kam?“ „Na ústa, na oči na šíji…“ „A potom?“ „Potom jsme se milovali.“ A po téhle konverzační předehře se zpravidla pustili do téhož. Co jiného tedy mohl Tomas udělat, nežli se rozjet do Jeruzaléma, zaklepat na dveře Anatiny kavárny a zeptat se jí, jestli nehledá někoho na výpomoc.
Cukrář
Gay z Německa za dřezem a kuchyňským pultem v jeruzalémské kavárně, provozované nic netušící ženou jeho bývalého milence, kterou jeho práce s těstem (nejdříve zahřát a pak rozválet) začíná nepatřičně vzrušovat. Takto neskutečně (byť údajně inspirován reálným příběhem) si to scenárista a režisér Ofir Raul Graizer pro svůj autorský debut nastavil. A je až neuvěřitelné, s jakou přirozeností, přesvědčivostí a lehkostí takhle choulostivě nakombinovaný námět odvyprávěl.
Láska je láska
Města rozdělená zdí a lidi rozdělené sexuální orientací dokázal Ofir Raul Graizer včlenit do aranžmá, které je scenáristicky výmluvné, režijně empatické a herecky autentické. Tenhle citlivý, intimní a sugestivní příběh o emocích, které bouří spíše pod povrchem, sice směřuje k očekávanému, ale dokáže udržet vaši pozornost. Je to story o tom, že být sám ještě neznamená být osamělý, založená na fungujícím a vzájemně se podporujícím civilnímu výkonu ústředního hereckého tandemu.
Ten tvoří silná, se ztrátou se vyrovnávající, ale po lásce toužící vdova Anat, kterou Sarah Adlerová odehrála s přesvědčivostí ženy, která snad musela něco podobného prožít, a hlavně mlčenlivý, ale o mnohém vypovídající, koncentrovaný výkon Tima Kalkhofa, jenž zatím sbíral herecké zkušenosti hlavně v televizních projektech (zejména Tatortu).
Polibek nebo aspoň větrník
Cukrář není filmový pamlsek pro každého. Ale peče stejně tak bez zábran a otevřeně jako cudně, a to z jednoduchých ingrediencí, které netvoří melancholický kýč ani uslzenou moralitu. Je daleko více o pocitu, náhodě a náhlém rozhodnutí nežli racionální úvaze a logické nevyhnutelnosti. A vkusně zvládá i tak obtížná úskalí, jakým je originální, milostná heterosexuální scéna, prolnutá rezonujícím gay zážitkem.
Kamera tu figuruje jako citlivý svědek zaznamenávající realitu v neuspěchaných, nezřídka mlčenlivých, ale přesto výmluvných záběrech, jež nemusí dovysvětlovat přidané repliky a jednoduchá klavírní partitura suverénně zvládá soundtrackový podkres.
Možná se bere až příliš vážně a chybí tu trochu větší uvolněnost, lehkost a občas snad jen letmý úsměv, jenž by z hnětení těsta nedělal tak dramaticky osudový a existenciální akt. A možná, že po finálním záběru dostanete chuť někoho blízkého políbit nebo si dát alespoň větrník či kokosku. A to je pocit, za nějž bych rád poděkoval. A doporučil ho bez odkladu realizovat.