Recenze: Cukrář peče bez zábran milostný filmový zážitek

Neukecaná, nekonvenční, netradiční a téměř šeptem vyprávěná komorní miniatura o neohraničitelné lásce, nenápadně zrozené z nečekané společné ztráty a sbližujícího pocitu osamění. Tenhle odvážný filmový debut, cizelovaný v přípravě nějakých sedm let, izraelskému režisérovi Ofiru Raulu Graizerovi vyšel. Stejně jako světová premiéra na letošním festivalu v Karlových Varech, kde Cukrář vybojoval nejen divácké standing ovation, ale také Cenu Ekumenické poroty.

Všechno vlastně způsobily skvělé skořicové sušenky. Tomas je peče v malé berlínské cukrárně Kredenz, kde je na svých pravidelných služebních cestách pro svoji ženu kupuje izraelský obchodník z Jeruzaléma Oren. Toho dne, kdy začal jejich krátký příběh, ale ochutnal i Thomasův vyhlášený schwarzwaldský dort. Jak mu jednotlivá sousta lahodně tála v ústech a současně hleděl na postavu chlapeckého Tomase za pultem, oslovil ho intenzivní pocit, že by chtěl ochutnat ještě o něco víc.

A jakkoli je dělila řada historických, kulturních, náboženských i prostorových distancí (která tvoří zvláštní kolorit snímku), stali se z nich milenci, o nichž Orenova žena Anat, provozující v Jeruzalémě košer kavárnu, neměla potuchy. A bylo by to tak i zůstalo, nebýt tragické nehody, která Orenovi osudově utnula jeho berlínská gay intermezza.

A potom?

Co asi tak zbývalo truchlícímu Tomasovi, který už nemohl s milencem Orenem vést oblíbený tázací dialog typu: „Kdy jste to dělali naposled? A co přesně?“ „Položil jsem ji a políbil.“ „Kam?“ „Na ústa, na oči na šíji…“ „A potom?“ „Potom jsme se milovali.“ A po téhle konverzační předehře se zpravidla pustili do téhož. Co jiného tedy mohl Tomas udělat, nežli se rozjet do Jeruzaléma, zaklepat na dveře Anatiny kavárny a zeptat se jí, jestli nehledá někoho na výpomoc.

Cukrář
Zdroj: Pilot Film

Gay z Německa za dřezem a kuchyňským pultem v jeruzalémské kavárně, provozované nic netušící ženou jeho bývalého milence, kterou jeho práce s těstem (nejdříve zahřát a pak rozválet) začíná nepatřičně vzrušovat. Takto neskutečně (byť údajně inspirován reálným příběhem) si to scenárista a režisér Ofir Raul Graizer pro svůj autorský debut nastavil. A je až neuvěřitelné, s jakou přirozeností, přesvědčivostí a lehkostí takhle choulostivě nakombinovaný námět odvyprávěl.

Láska je láska

Města rozdělená zdí a lidi rozdělené sexuální orientací dokázal Ofir Raul Graizer včlenit do aranžmá, které je scenáristicky výmluvné, režijně empatické a herecky autentické. Tenhle citlivý, intimní a sugestivní příběh o emocích, které bouří spíše pod povrchem, sice směřuje k očekávanému, ale dokáže udržet vaši pozornost. Je to story o tom, že být sám ještě neznamená být osamělý, založená na fungujícím a vzájemně se podporujícím civilnímu výkonu ústředního hereckého tandemu.

Ten tvoří silná, se ztrátou se vyrovnávající, ale po lásce toužící vdova Anat, kterou Sarah Adlerová odehrála s přesvědčivostí ženy, která snad musela něco podobného prožít, a hlavně mlčenlivý, ale o mnohém vypovídající, koncentrovaný výkon Tima Kalkhofa, jenž zatím sbíral herecké zkušenosti hlavně v televizních projektech (zejména Tatortu).

Polibek nebo aspoň větrník

Cukrář není filmový pamlsek pro každého. Ale peče stejně tak bez zábran a otevřeně jako cudně, a to z jednoduchých ingrediencí, které netvoří melancholický kýč ani uslzenou moralitu. Je daleko více o pocitu, náhodě a náhlém rozhodnutí nežli racionální úvaze a logické nevyhnutelnosti. A vkusně zvládá i tak obtížná úskalí, jakým je originální, milostná heterosexuální scéna, prolnutá rezonujícím gay zážitkem.

Kamera tu figuruje jako citlivý svědek zaznamenávající realitu v neuspěchaných, nezřídka mlčenlivých, ale přesto výmluvných záběrech, jež nemusí dovysvětlovat přidané repliky a jednoduchá klavírní partitura suverénně zvládá soundtrackový podkres.

Možná se bere až příliš vážně a chybí tu trochu větší uvolněnost, lehkost a občas snad jen letmý úsměv, jenž by z hnětení těsta nedělal tak dramaticky osudový a existenciální akt. A možná, že po finálním záběru dostanete chuť někoho blízkého políbit nebo si dát alespoň větrník či kokosku. A to je pocit, za nějž bych rád poděkoval. A doporučil ho bez odkladu  realizovat.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

K Didoně a Aeneovi přizvali v Národním divadle Indiánskou královnu

Národní divadlo uvádí jednu z nejstarších, dodnes široce hraných a populárních oper. Milostný příběh s tragickým koncem Dido a Aeneas převedl do operní podoby na konci sedmnáctého století anglický komponista Henry Purcell.
před 13 hhodinami

Identita, deformace, mystifikace. Tři výtvarníci rozehrávají v Opavě partii

Tři výtvarníci se vztahem ke Slezsku a zároveň k portrétu a k figuře vystavují v opavském Domě umění. Výstava s názvem Partie představuje díla Ivany Štenclové, Pavla Formana a polského výtvarníka Roberta Kusmirowského.
před 13 hhodinami

UNESCO chce zkontrolovat chrám poškozený boji Thajska a Kambodže

Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) chce vyslat misi, která posoudí škody na starobylém chrámu Preah Vihear způsobené přeshraničním konfliktem mezi Thajskem a Kambodžou. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi ukončilo 27. prosince příměří. Obě země si hinduistickou kulturní památku nárokují.
před 15 hhodinami

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 18 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
včera v 06:30

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
20. 1. 2026

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
20. 1. 2026

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026
Načítání...