Recenze: Výmluvný Foxtrot se smrtí a osudem

Izraelský checkpoint někde na severu v poušti. Ztracená patrola několika mladíků, kteří nevědí, za co tady bojují, proti komu ani jaký to má smysl. V Tel Avivu se mezitím rodiče dozvídají o smrti svého syna, vojáka. Všechno je tu lehce absurdní, trochu bizarní, malinko ztracené iluze a krapet metafora o tom, že válka je vůl. Foxtrot, nejnovější film izraelského režiséra a scenáristy Samuela Maoze, je komorní drama situované do dvou prostředí, odehrávající se ve třech dějstvích a vyprávěné ve čtyřčtvrtečním rytmu. Tančí se v něm se smrtí a s osudem.

 „Ať jdeš kamkoli, vždy skončíš zase na začátku.“ Tohle může platit stejně tak pro základní schéma kroků ve foxtrotu, stejně jako pro život. Po debutu Libanon, v němž režisér a scenárista Samuel Maoz reflektoval svoji zkušenost z libanonské války, mu trvalo docela dlouho, než představil svůj další film, jímž potvrdil, že je tvůrcem, který nalezl své téma a s nímž je třeba počítat.

Svůj Foxtrot tančí často v dlouhých záběrech, extrémních nadhledech a detailech, které jsou natolik atmosférické a výmluvné, že vás vtáhnou, aniž by potřebovaly pomocné slovo. Chladný byt, v němž se vznáší přízrak tragédie, střídá paradoxně barevnější poušť, nudu na kavalcích vyhaslé pohledy do bezvědomí trpících rodičů a vojenskou byrokracii, neosobně a mechanicky odškrtávající jednotlivé položky pohřebního rituálu, střídá odvázaný foxtrot v bagančatech a s puškou, někde u pouštní hranice severního sektoru.

Všechno je vlastně mix reality a iluze, prolnutý v různých časových rovinách a skládající metaforu, která přesahuje rámec jen jednoho příběhu, jen jedné traumatizované rodiny Feldmanových.

Odvaha říct, co někteří nechtějí slyšet

Samuelem Maozem přesně a minimalisticky dirigovaný casting vede charismatický Lior Ashkenazi, jehož úspěšný architekt Michael projde řadou věrohodných proměn, které s ním dokážete sdílet i prožívat.

Brilantním partnerem, jehož figura postupně nabývá na významu, je mu Sarah Adlerová, proměňující se z empatické partnerky v Michaelovu živou výčitku. Uhájí si svůj prostor, je důležitou figurou v téhle hře náhod a zvratů a vy jí dokážete porozumět i ji pochopit.

A jejich syn Jonathan, chlapecký sympaťák Yonaton Shiray, je zranitelný kluk a uprostřed války, kterou moc nechápe, se jen ocitne v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Traumatizovaní tanečníci tohoto Foxtrotu se nezřídka míjejí, ale ti, kteří přežijí, mají pořád šanci, že se nakonec sejdou. Zdánlivě okrajové detaily (jako je joint ubalený v pravou chvíli) a bizarní motivy (velbloud pravidelně procházející ospalým checkpointem) postupně dostávají smysl a význam, neboť náhle zapadnou do celkové mozaiky. A obyčejné věty na záznamníku získávají novou naléhavost („Jsem na konci světa. Není tu signál. Nechte tu vzkaz a já se někdy ozvu.“).

Z Benátek si tenhle malý, ale pečlivě vycizelovaný opus, jehož autor má odvahu říci i to, co někteří nechtějí slyšet, odnesl Velkou cenu poroty. V Izraeli ho ministryně kultury podrobila ostré kritice za dehonestaci armády, ale filmová akademie ho odměnila osmi cenami a nominací na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film.

A pro každého z nás je v tomhle Foxtrotu, aranžovaném mezi autentickou reportáží a řeckou tragédií, i výzva, abychom se dokázali radovat i z všedních okamžiků, které nás potkají mezi domovem a autobusovým nádražím.