Srdcebeat kapely Kryštof bije na turné už nějakou dobu. Teprve v úterý se ale poprvé rozbušila hruď pražských fanoušků. Richard Krajčo a spol. se už před začátkem „šňůry“ netajili její velkolepostí, otázkou bylo, jak to dopadne naživo. Havířovská sedmička předvedla na české poměry skvělý výkon. Avšak z koncertu si publikum odnášelo všechno a zároveň nic.
Barevně pocákaná trička, barevné kalhoty, barevné nástroje i lampiony, barevné projekce i svítící náramky pro diváky – že se Kryštof „mírně“ inspirovali koncertním vizuálem zahraničních kolegů Coldplay z období desky Mylo Xyloto, bylo víc než zřejmé. Což o to, celé show i tak vtiskli svůj osobitý punc. Že výbuchy konfet kvalitní koncert nedělají, se už tuzemská sestava jistě přesvědčila, proto pořád kladla důraz na hudbu a vlastní projev.
Večer začal netradičně pozpátku, když Krajčo procházel davy fanoušků a zpíval Cestu, kterou obvykle končí. Hned následující optimistickou injekci Každé ráno bohužel pohřbil zvuk, takže jeho spoluhráči nebyli skoro slyšet. Pražské publikum v ten moment bohužel zamrzlo a jen těžko se z hibernace probouzelo. Dobrá nálada ale frontmanovi do backstage nezmizela. Jak by taky mohla, když se Kryštofovi podařilo natřískat gigantickou O2 arenu hned dvakrát za sebou odshora dolů?
Světově, ale podomácku
Krajčo je showman. Hraní prokládal celý večer veselými průpovídkami , a tak se publikum dozvědělo, že zpěvačku Lenny vlastně objevil na záchodě, nebo bylo svědkem toho, jak porušil slib daný mámě ohledně stagedivingu. Během koncertu extaticky skákal, kde se dalo (ať už s kytarou, či bez), dvakrát se proletěl nad hlavou návštěvníků ve změti visících lampionů a především bezchybně zpíval. Muzikanti už Ženy, Obchodníka s deštěm nebo Inzerát zahrají poslepu i o půlnoci, takže se v tomto ohledu žádný přešlap přirozeně nekonal.
Je v módě kritizovat formace, které se dostanou nahoru, že už to není ono, že teď už jde o moc velký mainstream a že už to nemá cenu. Tato recenze není ten případ. Vývoj repertoáru je přirozená věc. Jenže s celou tou světovostí tlačila kapela na pilu trochu moc. Dvouhodinovému koncertu chyběl trochu spád, jiskra a víc přirozenosti.
Domácí scéna může být i tak za Kryštofa ráda. Neustále se snaží někam posunout, hledat nové cesty, inovovat… Avšak někomu, kdo pátrá po hlubší myšlence, už to nejspíš nebude stačit. Asi jako když má člověk zamilovanou knihu, z níž udělají film: zážitek ve formě „teď a tady“ funguje perfektně, ale původní prožitek se ztrácí. Kryštof už jsou spíš filmem než knihou. Sám Krajčo však na začátku avizoval, že chtějí hlavně bavit. A v tom provinění určitě hledat nelze.
