Ukrajinská armáda byla kolos na hliněných nohou. Reforma z ní udělala moderní válečný stroj

Ukrajinská armáda odolává té ruské mnohem lépe, než tušili západní i východní analytici. Velký pozitivní vliv na její bojeschopnost měly nedávné reformy – ty učinily ze zastaralého vojska moderní armádu.

Válka na Ukrajině vstoupila do další fáze. Část ruských vojsk se stáhla nebo stahuje z oblastí severně od Kyjeva a přeskupuje se – další útok tedy lze očekávat na východní Ukrajině s cílem zabrat Donbas a udržet pás pobřeží, který by Rusku zajistil spojení s Krymským poloostrovem.
Ukrajinská armáda se úspěšně brání už déle než čtyřicet dní – jen málo analytiků na začátku invaze něco takového očekávala. A s jistotou to nečekalo ruské vojenské velení, které věřilo, že svého souseda dobude během několika dní. Jak je to možné?

Jeden z hlavních důvodů lze hledat v reformách, které ukrajinská armáda provedla mezi roky 2014–2022. Ty měly výrazně změnit její podobu – vzdálit ji od sovětské tradice, a naopak ji přiblížit ke standardům NATO. Týkalo se to přitom nejen organizace a výzbroje, ale třeba i samotné kontroly nad armádou.

V roce 2014, kdy se s reformou začalo, přitom byla situace ukrajinské armády katastrofální. Popsal ji tak samotný náčelník generálního štábu Viktor Muženko: „Armáda doslova v troskách, ruští generálové v čele ozbrojených sil a bezpečnostních složek, totální demoralizace – to byly v podstatě podmínky, za kterých Ukrajina čelila ruské agresi.“

Tento stav se potvrdil, když po ruské anexi poloostrova přísahalo zhruba 70 procent ukrajinských sil umístěných na Krymu věrnost Moskvě.

Velení a řízení

Velení a řízení armády proto byly alfou a omegou reforem. Ministr obrany musí být ze zákona civilista – důvodem je právě civilní kontrola armády, a to je i jeden z hlavních požadavků NATO. V roce 2020 se proto stala značně kontroverzní výměna ministra obrany Andrije Zagorodňuka, který byl považován za prvního jednoznačně proreformního ministra obrany. Nahradil ho generál Andrij Taran.

Po reformách ukrajinská armáda změnila systém velení a ten nyní více odpovídá standardům NATO. To znamená, že v současné době je armáda podřízena vrchnímu veliteli ozbrojených sil – v ukrajinském případě to znamená prezidentovi.

Pod ním se v rámci reforem rozdělily odpovědnosti mezi náčelníka generálního štábu, který je zodpovědný za strategické plánování a plánování schopností ukrajinské armády, a velitele štábu společných sil, jenž nese zodpovědnost za operační plánování.

Slovní spojení „společné síly“ v tomto případě znamená, že pod něj spadají všechny operační složky ozbrojených sil – tedy jak pozemní síly, tak i námořnictvo a letectvo.

Celý proces reformy byl ale poměrně komplikovaný. Podle zprávy pro americký Kongres z konce února letošního roku zůstává část ukrajinských důstojníků, zejména těch ve vyšších funkcích a hodnostech, pod silným vlivem sovětského a krátce i postsovětského výcviku. A to i navzdory možnostem, které se pro ně otevřely prostřednictvím NATO.

Peníze, peníze a zase peníze

Na armádu jsou potřeba finance, obrovské množství financí. Platilo to v minulosti a v moderní době to možná platí více než kdy jindy. Ukrajina v roce 2018 uzákonila, že výdaje na bezpečnost budou představovat nejméně pět procent HDP, přičemž tři procenta půjdou přímo na obranu.

Ekonomická realita ale znamenala, že výdaje na obranu byly reálně nižší – pouze kolem 2,5 procenta HDP. Ukrajinský rozpočet na obranu na rok 2021 tak činil 117,6 miliardy hřiven (92 miliard korun), což je o 127 milionů hřiven (101 milionů korun) méně než rozpočet na rok 2020.

Peníze z rozpočtu na obranu jsou pak ještě rozdělené mezi výdaje na reformy a výdaje na udržení armády v chodu. Pro srovnání: rozpočet českého ministerstva obrany na rok 2022 je 88 miliard korun.

Ukrajina má ale proti České republice zásadní výhodu. Zdědila totiž po Sovětském svazu rozsáhlý zbrojní průmysl, který vyrábí širokou škálu vojenské techniky – včetně tanků a obrněných vozidel, letadel, radarů a elektroniky, raket a lodí. A umí i ty nejmodernější technologie, například motory pro turecké drony Bayraktar.

Na tento průmysl, který zahrnuje zhruba 130 státních společností, dohlíží obranný konglomerát zvaný Ukroboronprom. V posledních letech si ukrajinští představitelé stanovili jako klíčové cíle reformu Ukroboronpromu a zvýšení transparentnosti celého zbrojního byznysu, který se v nedávné minulosti potýkal se značnou mírou korupce.

To znamenalo i přijetí nového zákona o zadávání veřejných zakázek právě v oblasti obrany. Ten měl také v této oblasti zavést standardy NATO. Navzdory pozitivnímu vývoji v této oblasti podle výše uvedené zprávy v ukrajinském zbrojním průmyslu stále přetrvávají značné problémy, pokud jde o korupci, byrokratickou neefektivitu a nízkou transparentnost. Obranná politika se navíc tu a tam stává i obětí politického soupeření.

Pozemní síly se rychle zlepšily

V roce 2014 měla Ukrajina 6 tisíc vojáků ve statusu, který NATO označuje jako „combat-ready“. To znamená vycvičených, vybavených, vyzbrojených a připravených mužů a žen schopných jít do akce v řádu pouhých několika hodin.

Krátce před vypuknutím ruské invaze ukrajinská armáda čítala celkem 145–150 tisíc vojáků a výrazně zlepšila své operační schopnosti, výcvik personálu i jeho připravenost. Armáda je největší složkou ukrajinských ozbrojených sil a zahrnuje mechanizované, obrněné, raketové a dělostřelecké jednotky, armádní letectvo a jednotky protivzdušné obrany.

Jakkoli ukrajinská armáda pokračuje v provádění reforem tak, aby výsledek odpovídal standardům NATO, velkým problémem se ukazuje podle zprávy pro americký kongres „mentální dědictví po sovětských časech“. Armáda se musela proto při modernizaci zaměřit na řadu oblastí, především na modernizaci vybavení, výcvik a personální otázky. Většina vybavení jsou ale dodnes silně upgradované verze starších systémů, které ale už i tak potřebují další modernizaci.

Úspěšně pokračuje ve zlepšování výcviku na úrovni jednotlivců i jednotek. Právě nedostatek výcviku se ukázal v roce 2014 výraznou slabinou a patřil mezi hlavní příčiny neschopnosti úspěšně bojovat proti ruským jednotkám.

Pro výcvik je stále zásadní podpora NATO a USA. Platí přitom ale, že většina výcviku byla omezena na úroveň praporu. Před válkou proto vyvstávala otázka, zda bude ukrajinská armáda vůbec fungovat ve větších celcích, protože jejich součinnost trénovala jen minimálně. Vývoj konfliktu ale prokázal, že tyto obavy se zatím nepotvrdily.

Armáda funguje na kombinaci branců a profesionálních vojáků. Podle zákona nemohou odvedenci sloužit na frontě, ale mají možnost podepsat krátkodobé nebo dlouhodobé smlouvy po uplynutí doby služby. Ve chvíli vyhlášení válečného stavu a mobilizace to však neplatí.

Ukrajina usiluje o vytvoření profesionálního poddůstojnického sboru podle standardů NATO. Jenže nízké platy, nedostatečné možnosti vzdělávání a třeba i nedostatek bytů pro vojáky přispívají k vysoké míře fluktuace. Stát má tedy problémy udržet si profesionální vojáky a poddůstojníky – díky kvalitnímu vzdělání byli snadno schopní najít si lépe placenou práci v soukromém sektoru.

Námořnictvo se nechce vzdát představy námořní velmoci

Ukrajinské námořnictvo přišlo po ruské okupaci Krymu přibližně o sedmdesát procent svých plavidel a velké množství důstojníků. Následně se proto rozhořela debata o reformě námořnictva. V principu šlo o to, jestli má vůbec smysl budovat klasicky složenou flotilu – tedy tradiční kombinaci velkých a malých plavidel. Anebo jestli není smysluplnější zaměřit se na výstavbu „komáří flotily“, která by se skládala především z menších plavidel.

V roce 2018 přijalo ukrajinské námořnictvo dokument nazvaný „Strategie námořních sil Ukrajiny do roku 2035,“ ve kterém se upřednostnila právě druhá varianta, tedy „komáří flotila“. Hlavním argumentem pro tuto levnější možnost bylo dominantní postavení ruského námořnictva v Černém moři a současně omezené zdroje Ukrajiny.

Navíc u Ukrajinců převládalo přesvědčení, že s ohledem na pokrok ve vývoji technologií – zejména raketových – budou schopná menší plavidla dosáhnout odstrašení i reálně bránit ukrajinské pobřeží a výsostné vody.

Výstavba těchto lodí se ale protahuje. Hlavním důvodem je právě fakt, že část velení námořnictva, ale i firem, jež jsou na výstavbu navázané, se stále odmítá vzdát představy klasické velké flotily s masivními plavidly.

Pod námořnictvo v současné době spadají také dvě brigády elitní námořní pěchoty (neboli mariňáků) a různé jednotky pobřežní obrany, jež jsou vybavené dělostřelectvem a protilodními raketami. Ukrajina také nedávno nasadila do praxe nový pobřežní obranný systém domácí výroby Neptun, jehož součástí je nová protilodní střela.

Vzdušné síly mají dost zkušeností, ale málo letadel

Stejně jako ukrajinské námořnictvo utrpělo i ukrajinské letectvo během ruské invaze v roce 2014 značné ztráty. Rusko při tomto konfliktu sestřelilo několik stíhaček, stíhacích bombardérů, vrtulníků a dopravních letadel – všechno to byla drahá, a tedy jen těžko nahraditelná technika.

Tyto ztráty oslabily letectvo, které už předtím trpělo dlouholetým zanedbáváním a především podfinancováním. Většina ukrajinských letadel a systémů protivzdušné obrany je tedy v současnosti starší než třicet let.

Před dvěma roky zahájilo letectvo rozsáhlý plán modernizace s názvem Vize 2035, v jehož rámci vyčlenilo 320 miliard hřiven (250 miliard korun) na nákup nových víceúčelových stíhaček, cvičných letounů, dopravních letounů a bezpilotních prostředků – včetně tureckých bezpilotních letounů Bayraktar TB2.

Součástí této reformy jsou i nové systémy protivzdušné obrany. Podle analytiků je tento program reálně příliš finančně náročný a tedy nerealistický – jeho rozpočet odpovídá přibližně trojnásobku celého ukrajinského ročního rozpočtu na obranu.

Nedostatek financí si letectvo nahrazuje mezinárodní spoluprací. Ukrajinští piloti absolvovali od roku 1993 různá školení v USA, mimo jiné se 144. stíhacím křídlem Kalifornské národní gardy. Vrcholem pak bylo velké cvičení „Clear sky“ v roce 2018. Podle některých ukrajinských pilotů šlo vůbec o nejdůležitější letecké cvičení v postsovětské době.

Jednalo se o vůbec první mezinárodní spojené cvičení, které Ukrajina kdy pořádala. Hlavním partnerem v něm byly USA s letkou taktických stíhacích letounů F-15C a tankerem KC135, ale zúčastnilo se ho i britské královské letectvo RAF se stroji F-15D.

Výsadkové a speciální jednotky už Ukrajinu jednou zachránily

Ukrajinské výsadkové brigády sehrály klíčovou roli už v boji proti ruské invazi na východní Ukrajinu v roce 2014. Původně byly tyto jednotky vzdušného útoku považovány za elitní jednotky a patřily k lehké pěchotě pod velením armády. Částečně z nutnosti, částečně na základě zkušeností se ale ukrajinské velení rozhodlo tyto výsadkové jednotky zvětšit – později přešly pod samostatné velení a navíc začaly využívat i těžší vybavení.

Analytici se obecně shodují, že vytvoření ukrajinských sil speciálních operací je jedním z nejvýznamnějších zlepšení od roku 2014, a to navzdory malé početní velikosti těchto jednotek. Ukrajinské síly pro speciální operace, které vznikly s pomocí USA a NATO, působí podle standardů a zásad NATO. Ukrajinské „140. centrum speciálních sil“ získalo v roce 2019 certifikací NATO, což mu umožňuje nasazení v rámci sil rychlé reakce NATO, jde také zřejmě o nejlépe vycvičenou jednotku ukrajinské armády.

Byli to právě příslušníci speciálních sil, kteří se ve velkém podíleli na obraně letiště Hostomel nedaleko Kyjeva na začátku invaze. Díky jejich zkušenostem a nasazení se podařilo ruské elitní výsadkáře odrazit a zabránit jim v rychlém obsazení klíčových míst v Kyjevě, neuskutečnili ani svůj plán zlikvidovat prezidenta Zelenského.

Podle odborného serveru Janes.com se v posledních letech ukrajinské speciální jednotky zúčastnily mnoha společných výcvikových programů společně s partnery z NATO i mimo něj. Příkladem může být několik výcvikových programů s „Velitelstvím speciálních operací USA v Evropě“, jejichž cílem bylo „rozšířit úroveň spolupráce a důvěry s cílem účinněji se bránit proti ruské agresi“, jak se uvádí ve zprávě z dubna 2021.

Tato cvičení zahrnovala nácvik takzvaných fast-rope výsadků ze strojů CV-22 Osprey a za podpory letounů MC-130 Commando II. Tento druh speciálních operací založených na slanění bez jištění se přitom pokládá za jeden z vůbec nejnáročnějších.

Podobná cvičení se uskutečnila i ve spolupráci s britským ministerstvem obrany, včetně výcviku ukrajinského „73. námořního centra“ na palubě torpédoborce HMS Dragon britského královského námořnictva.

Po uzavření dohody o příměří v Donbasu v červenci 2020 ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj popsal, jak tyto složky „musí více pracovat na prevenci a být agresivnější, aby čelily výzvám, které představuje nepřítel“. Prevencí tehdy Zelenskyj myslel obranu před provokacemi ze strany proruských ozbrojenců.

Národní garda a teritoriální obrana bývají kritizované

Vzhledem k omezením, která se týkají konvenční armády, se Ukrajina v boji proti ruské invazi na východní Ukrajinu v roce 2014 hodně spoléhala na dobrovolnické prapory. Tyto prapory působí jako lehká pěchota s určitými omezenými schopnostmi nasazení i obrněné techniky a dělostřelectva.

Pozorovatelé ze západních zemí vyjádřili obavy ohledně vládní kontroly nad těmito skupinami, protože většinu praporů vytvořili nebo financovali ukrajinští oligarchové, politické strany a některé pravicově extremistické skupiny. Tyto obavy vedly Ukrajinu ke konsolidaci většiny dobrovolnických praporů pod velení Národní gardy, vytvořené v roce 2014 v rámci ministerstva vnitra.

Ukrajina rovněž vytvořila nové záložní síly na základě zákona „O základech národního odporu“, který vstoupil v platnost 1. ledna 2022. Síly teritoriální obrany jsou nyní místně organizované jednotky o 25 brigádách – jedna v každém regionu – a celkem o 150 praporech – jeden v každém správním obvodu. Ukrajina plánovala nabrat 130 tisíc záložníků kolem jádra 10 tisíc profesionálních vojáků.

Dokumenty, které definují strategii obrany Ukrajiny

Velkou strategii, dlouhodobé záměry a směr vývoje v tak komplexních organizacích, jako jsou armády, je třeba nějakým způsobem definovat. Ukrajina proto vytvořila několik dokumentů, které plní právě tuto roli.

„Ukrajinský strategický obranný bulletin“ z roku 2016 nastínil hlavní priority reformy, tak aby bylo v budoucnosti možné dosáhnout standardů NATO. Tento dokument zjednodušeně říká, „co se bude dělat“. Následoval ho další dokument „Státní program rozvoje ozbrojených sil (2017–2020),“který říká, jak se výše popsaných cílů má dosáhnout.

V roce 2018 následoval zákon o národní bezpečnosti, který vytvořil rámec pro koordinaci a zjednodušení obranného plánování Ukrajiny a zavedení civilní kontroly nad armádou. A nakonec v roce 2021 vznikly dokumenty, které stanovily bezpečnostní a obranné politiky a cíle země. Strategie národní bezpečnosti definuje hlavní zásady národní bezpečnosti Ukrajiny, jež zahrnují identifikaci Ruska jako dlouhodobé hrozby pro národní bezpečnost a rozvoj užších vztahů s Evropskou unií, NATO a Spojenými státy.