Mikroplastů je už na Zemi tolik, že se nedá pořádně říct, jak moc jich je – tak se dají shrnout výsledky několika studií, které vyšly v poslední době. Na základě důkladných analýz jejich autoři zpochybňují předchozí výzkumy, které popisovaly, kolik mikroplastů (a nanoplastů) se nachází v lidských tkáních.
Podle části vědců mohou být výsledky těchto studií zkreslené vnější kontaminací vzorků nebo metodickými chybami, které vedou k falešně pozitivním nálezům. O pochybnostech kolem těchto studií informoval deník The Guardian. Předmětem diskuse jsou podle jeho analýzy hlavně práce, které identifikovaly plastové částice v mozku, varlatech, placentách či tepnách.
Největší pozornost vzbudila zejména studie, která vyšla před rokem v odborném časopise Nature Medicine. Popisovala rostoucí trend výskytu plastových částeček v mozkové tkáni u pitevních vzorků z let 1997 až 2024. Česká televize o výzkumu informovala v tomto článku:
Vážné pochybnosti
Skupina kritiků už loni v listopadu upozornila na zásadní metodologické nedostatky této analýzy, která je podle nich sužovaná řadou problémů. „Studie se podle všeho potýká s metodologickými problémy, jako je omezená kontrola kontaminace a chybějící validační kroky, což může ovlivnit spolehlivost uváděných koncentrací,“ uvedli v otevřeném dopise v žurnálu Nature vědci.
„Ten článek o mikroplastech v mozku je vtip,“ řekl Dušan Materič z Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí v Německu, jeden z autorů dopisu. „Ví se, že tuk vytváří falešně pozitivní výsledky pro polyethylen. A mozek je tvořený přibližně z šedesáti procent tukem,“ upozornil.
Materič a jeho kolegové naznačili, že možným vysvětlením zvýšeného výskytu plastů v mozku by tak mohla být spíše než koncentrace mikroplastů rostoucí míra obezity. „Ta práce je opravdu špatná a je velmi snadno vysvětlitelné, proč je chybná,“ dodal Materič s tím, že podle něj existují vážné pochybnosti o více než polovině velmi vlivných prací informujících o mikroplastech v biologické tkáni.
Mikroplasty a infarkt
Kritice čelí i výzkum spojující nanoplasty v krčních tepnách s vyšším rizikem infarktu. Podle kritiků autoři studie neprovedli testy takzvaných slepých vzorků přímo na operačních sálech. Tyto slepé vzorky přitom slouží k vyloučení kontaminace z okolního prostředí, například z plastových pomůcek nebo vzduchu. Plast a jeho částečky jsou jednoduše tak všudypřítomné, že se dá jen těžko zabránit tomu, aby se nedostaly například z používaných nástrojů i do vzorků.
Odborníci zdůrazňují, že měření množství mikroplastů v pevných tkáních je mimořádně složité. „Je to stále velmi mladý obor. U pevných tkání je potíž v tom, že se vzorky obvykle odebírají na operačním sále, který je neustále plný plastů,“ vysvětlila profesorka Marja Lamoreeová ze Svobodné univerzity v Amsterdamu.
Zlepšení kvality měření množství mikroplastů a nanoplastů v lidském těle je podle vědců zásadní. Nekvalitní důkazy podle nich mohou vést k šíření poplašných zpráv a také mohou automaticky snižovat důvěryhodnost kvalitních výzkumů.
Materič dodal, že nekvalitní studie by mohly pomoci lobbistům plastikářského průmyslu zlehčovat známá rizika znečištění životního prostředí plasty. Frederic Béen z Amsterdamské univerzity ale pro Guardian uvedl, že se metody měření plastových částic v těle rychle zlepšují. „Myslím, že je stále méně pochyb o tom, že mikro a nano plasty v tkáních jsou. Výzvou zůstává zjistit, kolik přesně,“ uvedl na závěr.
Od padesátých let minulého století se výroba plastů zvýšila 200krát a do roku 2060 se má téměř ztrojnásobit na více než miliardu tun vyrobeného plastu ročně. Tato masivní výroba s sebou nese drtivé následky: plastový odpad v celkovém objemu osm miliard tun dnes zamořuje planetu od vrcholu Mount Everestu až po nejhlubší oceánské příkopy.
