Rodina, rasismus, chudoba a migrace – tato důležitá témata letos ocenil 71. filmový festival v Cannes. Na první pohled působí jako tematická tříšť, ale mnoha promítaným snímkům, nejen těm, které získaly ceny, se povedlo je propojit.
Vítězný japonský film Zloději (Manbiki Kazoku, režie Hirokazu Kore'eda) – jehož název by bylo možná přesnější přeložit podle francouzské verze jako Rodinná záležitost – vypráví o rodině. O jedné divné rodině, jak postupně zjišťujeme. Před divákem se odhalují osamělci a nalezenci, kteří se dali dohromady, mají se rádi a fungují tak dobře, jak se na rodinu patří. Jenže zatímco běžní lidé věci nakupují, oni je do obchodů chodí krást, protože na ně zkrátka nemají.
Kore'eda filmem upozorňuje na skutečnost, že v mnohamilionovém vyspělém Japonsku se vyskytují ve velké míře lidé osamocení a chudí a že státní systém je schopen absolutně ignorovat potřeby jedince. V precizně vybudovaném snímku není zbytečná scéna a nevěrohodné momenty. Navíc zůstává pro diváka srozumitelný.
Rodina, kde nejsou peníze, a proto přežívá, jak se dá, je také tématem třetího z nejvýše oceněných filmů, libanonsko-francouzského dramatu Kafarnaum (Capharnaüm). Název nese podle vesnice, kde žil a uzdravoval Ježíš. Příběh se odehrává v Bejrútu, mezi chudinou a uprchlíky.
Dvanáctiletý Jonas zažaluje své chudé a negramotné rodiče za to, že mu dali život a plodí další děti do této mizérie. Uteče z domova a v uprchlické čtvrti se seznámí s ilegální migrantkou z Etiopie, jíž se neplánovaně musí postarat o batole. Dětská dvojice bojuje o přežití, nikdo nemá doklady, nikdo oficiálně neexistuje, nikdo se tím pádem nemůže dobrat jakéhokoliv práva na důstojný život. Jediný, kdo se ve filmu usmívá, je batole, které se dokáže radovat ze života.
Kafarnaum sice obsahuje romantizující prvky a méně uvěřitelné momenty, ale nikdy nespadnou do klišé a nesmyslu. Natočila ho libanonská režisérka Nadine Labaki a bylo to naštěstí díky důležitému tématu, ne díky tomu, že ho zpracovala žena, proč porota vedená australskou herečkou Cate Blanchettovovu Kafarnaum vyzdvihla. V letošní silné canneské kampani pro rovnoprávné podmínky pro ženy i muže a podpoře MeToo by bylo nepřijatelné, kdyby porota filmy od ženských režisérek minula. Přesto je z výsledkové listiny vidět, že hodnotila podle kvality filmů, nikoliv podle pohlaví.
Předsudky a romantika
Velkou cenu poroty získal americký film Černoch z KKK (Blackkklansman). Nese v sobě typické americké ingredience – pobaví i vyděsí, dojde v něm na střílení i romantickou lásku, vše v takových intencích, jak to jen snese festivalový film. Námět vychází z románu afroamerického policisty Rona Stallwortha, který se v 60. letech dostal do buňky Ku-klux-klanu. Režisér Spike Lee tak přišel s tématem rasismu a vystupňovaného napětí mezi bílými a černými Američany a s jasnou kritikou současného amerického prezidenta Donalda Trumpa.
I další oceněné filmy vždy zapadají do obrazu, který maluje dnešní svět. Jak rusko-německo-polská Ajka (Ayka, režie Sergej Dvorcevoj) o ilegální Kyrgyzce v Rusku, která opustí své právě narozené dítě jen proto, aby běžela do práce a splatila dluhy, tak polsko-britská Studená válka (Cold War, režie Pawel Pawlikowski), kde emigrace rozděluje milence a jejich život, nebo íránské Tři tváře (Se Rokh, režie Džafar Panahí), které ukazují chudobu a předsudky na íránsko-tureckém pomezí.
Naděje (nejen) pro Godarda
Porota vytvořila i speciální Zlatou palmu pro legendárního sedmaosmdesátiletého francouzského režiséra Jeana-Luca Godarda. Jako by tím porotci chtěli v jednom sdělení zdůraznit varování, která ze světa přicházejí.
Ocenění dostal Godard za drama Kniha obrazů (Le Livre d'image). Filmová koláž upozorňuje na stav současného světa a varuje lidstvo před nebezpečím. Potřebnou naději v neveselých vyhlídkách divákům v jistém smyslu předkládají právě ostatní vítězné snímky. Sdělují totiž: ať už rodina a děti vypadají jakkoliv, těžkosti světa můžou zvládnout právě ony.
