Rudá armáda na Libavé. Jak se s ní žilo a co po ní zbylo?

• lj

16. 10. 2018‌‌|Zdroj: ČT24

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zahájila třiadvacetiletý pobyt sovětských vojsk na desítkách posádek v zemi. Legalizovala ho smlouva, kterou vláda podepsala před 50 lety, 16. října 1968 v Praze. Jednou z oblastí, kterou měla sovětská armáda plně k dispozici, byla Libavá. Stopy po ní jsou patrné dodnes.

Bylo to mlhavé období, těch dvacet let od srpna 1968, kdy z tohoto směru přijela do města Libavá v moravských Sudetech vojska Varšavské smlouvy. Moc se o něm neví.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Sovětská armáda, která tu nakonec zůstala, po sobě nezanechala jen azbukou počmárané zdi tři sta let starého poutního kostela na Staré Vodě.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Nebo jen obří ocelové garáže, v nichž parkovala mobilní odpalovací zařízení s raketami středního doletu, které byly schopny udeřit patnáctkrát silnější jadernou silou než atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Zůstaly i vzpomínky lidí, kteří byli nuceni žít s okupanty v jednom městě - zdravit je na ulici, hostit je ve svých domovech, pít s nimi a kšeftovat. „Jak už to ale bývá, byli mezi nimi lidé dobří i zlí,“ vzpomíná Jan Hňátek, jehož rodině vojáci obsadili rodný dům v nedaleké obci Smilov

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Sověti Libavou doslova zaplavili. Z neobydlených domů udělali posádková centra a velitelství, domovy pro ženisty a důstojníky, další paneláky pak nechali postavit pro očekávaný příchod rodinných příslušníků.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Na Libavé žilo nakonec asi 3 000 Rusů s celými rodinami a dětmi (na snímku). Počet obyvatel před rokem 1968 přitom nepřesáhl 800.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Na období srpnové invaze vzpomíná místní kronikář Jindřich Machala. Zatímco v nešťastném kostele uprostřed újezdu se povalovaly krávy vojenských statků, on sám bydlel tou dobou ve Šternberku a psal na zeď: „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil.“

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Pár dní po 21. srpnu, v době sjednoceného tisku a dobové propagandy na stránkách Rudého Práva, šířil mezi ruské vojáky v azbuce psané letáky: „Zachvatniki, idite domoj!“ Slovu okupant soldát nerozuměl.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

To už se ale sovětští důstojníci promenovali po střelnicích a využívali naplno vojenská cvičiště na Libavsku

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Kousek od města si postavili vlastní vesnici, kde se v ruském stylu zabydleli. Tomu místu se říkalo Malá Moskva.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Cestu k ní dnes zakazuje rozšklebená a prostřílená značka.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Na místě zbylo jen pár ruin a prapodivná atmosféra. O tom, jak probíhal život tady, se ví jen velmi málo.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Jako zázrakem přežil poutní kostel sv. Anny vystavěný v letech 1681-1696 podle plánu císařského architekta Giovanniho Pietra Tencally. Dodnes okázale stojí uprostřed Zóny nedaleko Malé Moskvy a zvenčí vypadá velmi zachovale.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Interiér už pohnutou historii posledních let ilustruje lépe.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Po tom, co kostel sloužil československé lidové armádě jako muniční sklad a vojenským statkům jako chlév, byl ruským vojákům prakticky volně přístupný. Hlavy andělů, které posloužily jako cíle zábavní střelnice, mohly srazit jak Češi, tak Rusové. Těžko dnes něco dokazovat.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Vzkazy o přítomnosti kluků z Altaje a Ivanova na barokních freskách jsou prokazatelnější. Pobyt sovětských vojáků v prostoru byl často nekontrolovaný.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

„Jejich velkou neřestí bylo pytlačení. Proháněli se po lese v terénních autech a stříleli zvěř samopalem,“ vzpomíná kronikář Machala v postupně opravovaném kostele.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Počátkem 80. let přišlo ale na jiné střelivo. Balistické rakety SS-12 s doletem 900 km byly schopné nést jaderné hlavice. Z Libavé mohli Sověti zasáhnout Německo, Nizozemí nebo severní Itálii.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Na stavbě úložišť se podílely obě spřátelené strany. Dnes je obrůstá újezdní vegetace, ale ve své době byly nejnebezpečnější raketovou základnou na území Československa.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Odsun nebezpečného arzenálu proběhl až na přelomu února a března 1988 na základě americko-sovětské dohody o likvidaci raket středního a kratšího doletu.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Jednalo se o 39 raket SS-12 a 24 odpalovacích zařízení 9P120 na automobilech MAZ-543.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Obávaná osmikolová monstra určená k přepravě a odpalování raket viděl na vlastní oči z Libavských jen málokdo.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Pan Hňátek údajně ano. Noc na 1. února 1983 podle svých slov nezapomene: „Opravovali jsme do noci rozbitý sypač. Ráno měly být cesty perfektně sjízdné. Když jsem šel pak domů přes náměstí, slyšel jsem strašlivý lomoz a na křižovatce stál 'regulovčík'. Za chvíli projelo několik osmikolových vozů a mířily k točce. Uskočil jsem raději do tmy.“

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Stanoviště raketového oddílu 122. brigády, která se zodpovídala přímo Moskvě, bylo v lesích střeženo podobně jako železná opona - několika pásmy plotů, psy a kulometnými hnízdy. Z tzv. Točky-sever, jak jedno ze tří palebných postavení nazývala česká strana, zbyla dnes už jen do země zapuštěná ocelová sila s pancéřovými vraty.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Do „granitů“ se skrylo několik vozidel s odpalovacím zařízením a raketou.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Dnes to zní jako sci-fi, ale uprostřed téhle sudetské džungle třímala 5 let možná roznětka atomové války.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Ale zpět k všednímu životu, který v Libavé svérázně stvrzoval československo-sovětské přátelství. Například učitelka z ruské školy. „Byla velmi přátelská. Když přišla ke známým na návštěvu, přinesla vždy černý chléb komisárek. Jíst jsme ho ale přestali, když na nás z něho jednou vykoukl rus - ten brouk podobný švábu,“ vzpomíná Hňátek.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

„Jednou se zas ke mně stavil jeden oficír, že prý ať mu svařím rozbité kolo pro dcerku. Říkám proč ne. Tak jsem mu to spravil a on pak zvonil s bednou plnou flašek. Byl by asi schopný ji se mnou na počkání vypít. Tři dny jsem se mu vyhýbal.“

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

„To ale byli důstojníci. Běžní vojáci pomalu neměli co do huby, a tak kšeftovali, s čím se dalo. Jednou jsem tady u rybníka našel ruský batoh plný hovězího a vedle něj půlku krávy. Asi to někdo propašoval z jídelen, chtěl to prodat a nepovedlo se. Tak jsem z toho půl roku vařil psovi.“

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Jídelna je jedna z mála budov, která ještě po Sovětech zbyla.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Vevnitř najdete zbytky prominentního zboží, které se Rusům dodávalo přednostně do jejich vlastního obchodu. Ten byl vybavený lépe než nejlepší Tuzex. Československou televizi Orava měli jako jedni z prvních v zemi právě ruští důstojníci na Libavé. Stejně tak elektroniku a spotřební zboží.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Na tomto místě stával perfektně vybavený „magazyn“. A před ním fronta důstojnických manželek čekajících na nové zboží, řazených však ne podle toho, kdo přišel dříve, ale podle hodnosti manžela.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Pro představu: vlevo typická ruská rodina z Libavé, vpravo typická výzdoba ulic propagandistickými plakáty o budování socialismu a hrozbě imperialismu.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Libavská posádka ale zjevně s imperialismem velké haló nedělala. Západní Němka Schnifferová, dcera majitele původní hospody ve Staré Vodě ještě před vysídlením Němců, se v 80. letech přijela podívat na kraj svých předků a nakonec se tudy proháněla s novými ruskými přáteli na jejich tancích.

Zdroj: Jan Langer/archiv Jindřicha Machaly

A byli i takoví, kteří se pyšnili vozy západoněmecké provenience.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Jiní zase na zahradě montovali ze starých žigulíků fungující auta, která pak prodávali doma v Rusku. Jako například Voloďa, který bydlel v domku, do něhož se po odsunu sovětských vojsk nastěhoval kronikář Machala.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Po Rusech mu zůstalo na památku například trojdílné tvrzené sklo v jeho zahradní boudě. Odnesl si ho při demolici budov na točce-sever (jednom ze tří raketových úložišť). Jinak všechno likvidoval.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

„Kdybyste viděl, jak tady žili,“ říká a ukazuje snímek domku ve stavu, v jakém ho nižší důstojník Voloďa opustil. Bydlely tady dvě rodiny a měly kuchyň, toaletu a koupelnu společnou a navíc vše v jedné místnosti. „Dovedete si to představit?“

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

Pan Machala před stejným, ale opraveným domem, v němž dnes bydlí.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

„Tahle pancéřová pěst je asi to jediné, co jsem si tu nechal. Vždycky říkám manželce, že až už nebudu moct, ať mě s tím odpraví,“ žertuje.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Ještě před šestadvaceti lety žertoval na zahradě před stejným plotem Voloďa se svými přáteli.

Zdroj: archiv Jindřicha Machaly

To už je ale minulost. Z Malé Moskvy zbylo pár posledních nerozkradených cihel…

Zdroj: ČT24/Jan Langer

… z kulturní památky oči pro pláč…

Zdroj: ČT24/Jan Langer

… a v okolních lesích mnoho zbytků po únicích paliva a černých skládkách, se kterými se sovětská ani česká armáda příliš nepárala.

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Ze strategického města plného pracovních příležitostí a příležitostných kšeftů zůstalo smutné místo s pohnutou historií, které bude jen obtížně hledat svou novou tvář.

Zdroj: ČT24/Jan Langer