Vznik lidské komunikace pomocí slov, vět a příběhů podle nové vědecké úvahy nesouvisí tolik s obstaráváním potravy, ale spíše s podmínkami, které panovaly kolem pravěkých ohnišť.
Autor hypotézy vyrůstal jako dítě mezi neslyšícími, jeho blízký příbuzný byl totiž tlumočníkem do znakového jazyka. A všiml si, že neslyšící moc neholdují večerním táborákům. Podobná pozorování teď vedla tým autorů nové studie k vytvoření – odvážné a kontroverzní – hypotézy o vzniku řeči. Navrhují totiž, že mluvený jazyk se nevytvořil během loveckých výprav, jak se často předpokládá, ale spíš během dlouhých večerů, kdy předkové lidí trávili dlouhé hodiny kolem ohňů.
Oheň a řeč
Předkové moderních lidí si oheň „ochočili“ zřejmě už v době před dvěma miliony lety. Dával jim totiž většinu toho, co potřebovali – teplo, možnost úpravy potravy i světlo. Člověk je jediný druh na Zemi, který ovládl oheň – a současně je jediným druhem, který má komplexní jazyk. Co když to spolu souvisí víc, než by se mohlo zdát, ptají se autoři studie?
Tato práce není klasickou studií, která by přinášela velké množství důkazů – v případě jazyka je to ostatně téměř nemožné – ale spíše navrhuje nový směr uvažování, který by mohl zaměřit pozornost při dalších výzkumech na detaily, jež se doposud třeba přehlížely.
Lidé podle ní trávili u ohňů po večerech obrovské množství času, a to ve velmi specifických podmínkách. V podmínkách, které mohly vytvořit souvislé vyprávění příběhů. Autoři navrhují, že táboráky proměnily způsob, jakým naši předkové komunikovali – jde tedy o přechod od gest úzce spjatých s přítomným okamžikem k flexibilnímu mluvenému jazyku, který lidé používají dnes.
Gesta a zvuky
Dva britští antropologové, kteří za studií stojí, si položili v zásadě jednoduchou otázku: K čemu lidé jazyk potřebovali? Nejčastěji se předpokládá, že pro lov a další koordinaci, například při interakci ve větší skupině nebo při výrobě nástrojů.
Vědci upozornili na problém této teorie. Šimpanzi, bonobové, paviáni nebo gorily totiž všechny tyto aktivity vykonávají miliony let, ale jazyk k tomu vůbec nepotřebují. Využívají nástroje, ve svých tlupách uzavírají složité a proměnlivé aliance a neustále u toho komunikují. Nepotřebují k tomu ale kompletní jazyk, nevypráví si v něm, stačí jim jen gesta a zvuky. Stejným způsobem koordinují i lov.
„Skoro to začíná vypadat, že se lidský jazyk nevyvinul kvůli ničemu zvlášť užitečnému!“ uvedla první autorka studie Catherine Hobaiterová z Univerzity v St Andrews. Byla to samozřejmě nadsázka, ale směřovalo to k argumentu, že jazyk opravdu našim prapředkům neposkytoval žádnou zásadní výhodu, a mohl se tedy vyvinout z jiných důvodů, než je evoluční tlak.
Při lovu a po něm
Hobaiterová vyšla z deset let staré studie, která zkoumala, jak vypadá komunikace v jihoafrickém kmeni Ju\’hoansi. Jeho příslušníci stále žijí způsobem podobným tomu, jaký vedli lidé před tisícovkami let. Ukázalo se, že existují v podstatě dva základní druhy komunikace: tím prvním je běžný „lovecký jazyk“, který je vlastně velmi primitivní a věnuje se hlavně každodenním aktivitám. Jakmile ale zapadlo slunce, začali tito lidé hovořit jakoby jinou řečí.
Měnila se témata i struktura jazyka. Lidé si u ohňů vyprávěli příběhy, vzpomínali na minulost, sdíleli příhody z míst vzdálených ale i zcela imaginárních. Jejich řeč byla složitější, bohatší, květnatější. Tento výzkum zdůraznil, že vyprávění příběhů vyžaduje od jazyka a jeho mluvčích úplně jiné vlastnosti než pouhá koordinace lovu nebo sběr bobulí.
U ohně se vypráví příběhy o věcech a tématech, které nejsou fyzicky přítomné, navíc mohou tato vyprávění trvat tak dlouho, že vypravěč si musí udržet pozornost ostatních – třeba i těch, kteří zrovna na chvilku vypadli. Takže takové příběhy musí mít nějakou vnitřní logiku, překvapivé prvky a vyžadují také znalost nějakých společenských norem.
Nová studie navíc k těmto úvahám připojuje další argumenty. Zdůrazňuje právě motiv z úvodu článku. U ohně totiž není dost dobře vidět, takže není možné tak využívat gesta, mimiku nebo pohyby rukama – to je právě jeden z důvodů, proč se i neslyšící, komunikující pomocí znakového jazyka, se soumrakem přemísťují často do lépe osvětlených prostor. V mihotavém světle plamenů zkrátka může zanikat spousta informací určených primárně pro zrak.
Tyto okolnosti mohly podle Hobaiterové vyvinout postupný ale silný tlak na komunikaci pomocí vět, mohly vytvářet jinou, kvalitativně vyšší úroveň komunikace, ke které jiné druhy, jež oheň nevyužívaly, nikdy nedospěly.
Teorie a praxe
Všechny tyto předpoklady jsou vysoce spekulativní, protože řeč se, na rozdíl od hrotů šípů nebo pravěkých ohnišť z pradávných dob, nezachovala. Ale důkazy o těch nejstarších ohništích v Africe (konkrétně jde o jeskyni Wonderwerk) posouvají znalost ohně do doby před 1,8 miliony let, takže by lidé měli i z hlediska evoluce dost času na to, aby na ně měl tento vliv nějaký dopad.
Vědci spočítali, že využívání ohně mohlo prodloužit díky dostatku světla z plamenů dobu lidské aktivity asi o čtyři hodiny za den. To byla současně doba, kdy komunikace gesty nebyla tak účinná jako řeč – i to mohlo přinášet dost podnětů pro větší důraz na komunikaci pomocí slov a vět. Naznačují dokonce, že rytmus lidského jazyka je podobný blikání plamenů – což by mohl být jeden z jevů, který činí i dnes posezení a povídání u táboráku tak přitažlivým.
