Agentura AP varuje v rozsáhlém textu před příliš optimistickým pohledem na katastrofální události současnosti i vykreslováním budoucnosti pozitivními scénáři.
V úvodní scéně románu amerického spisovatele Kima Stanleyho Robinsona Ministerstvo pro budoucnost zabije v Indii vlna veder spojená s výpadkem elektrické sítě 20 milionů lidí. Tato katastrofa přiměje národy celého světa, aby se sjednotily v boji proti klimatickým změnám, popisuje agentura AP.
Vědci už dlouho varují, že svět bude čelit intenzivnějším extrémním povětrnostním jevům, jako jsou vlny veder, bouře, povodně a sucha. To, co se kdysi zdálo jako doména literární fikce, se dnes diskutuje jako možné, nebo dokonce jako nevyhnutelné.
Varování před „extrémem všech extrémů“ nebo „dalším velkým zemětřesením“ může být ošidné. Nikdo totiž nemůže s jistotou říci, kdy k takové klimatické katastrofě dojde. V posledních několika letech se ale hromadí globální faktory potřebné k masivnímu narušení. A obavy rostou.
„Riziko spočívá v tom, že si lidé prostě myslí, že přeháníte,“ uvádí klimatolog z Kalifornského institutu pro vodní zdroje Daniel Swain. „Je to problém jako v pohádce o chlapci, který stále varoval před neexistujícími vlky. Někdy jsou vlci skuteční. Kdyby byl vlk za dveřmi, nechtěli byste to vědět?“
V padesátých letech devatenáctého století provedla amatérská vědkyně Eunice Newton Footová, když žila v Seneca Falls ve státě New York, sérii experimentů, při nichž vložila do skleněných válců různé látky, včetně oxidu uhličitého a vlhkého vzduchu, a nechala je na slunci. To, co zjistila, bylo mimořádné: válce s oxidem uhličitým, skleníkovým plynem, který se uvolňuje při spalování uhlí, plynu nebo ropy, se ohřívaly rychleji a po západu slunce se ochlazovaly pomaleji.
Když se přesuneme do současnosti, Země se otepluje v důsledku obrovského množství skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry, což vede k postupnému nárůstu průměrné globální teploty. Tento nárůst, který v roce 2025 představuje o 1,44 stupně Celsia vyšší teplotu než na počátku devatenáctého století, vede k častějším a intenzivnějším extrémním povětrnostním jevům.
Od Austrálie přes Pákistán po USA
Příkladem je australské „Černé léto“, což byla série lesních požárů v letech 2019 a 2020, kdy shořelo 19 milionů hektarů. Nebo Pákistán v roce 2022, kdy povodně zaplavily třetinu země. Nebo hurikány Milton a Helene v roce 2024, které zpustošily části jižních Spojených států. Nemluvě o pravidelných menších katastrofách, jako byly loňské povodně v Texasu, které pohltily mladé táborníky, lesní požáry v Los Angeles, které spálily celé čtvrti, či tajfun Kalmaegi, který zasáhl Vietnam a Filipíny.
V každém okamžiku dochází po celém světě k četným extrémním povětrnostním jevům. Některé z nich byly dokonce natolik rozsáhlé, že lze podle AP říci, že jsme vstoupili do éry extrémů.
Klimatoložka z Australské národní univerzity Sarah Perkins-Kirkpatricková říká, že prožila „moment prozření“, když si uvědomila, že neustálé extrémní povětrnostní jevy nepřestanou, ani kdyby svět dokázal okamžitě dosáhnout nulových emisí – bodu, kdy se z atmosféry odstraní stejné množství skleníkových plynů, jaké se do ní uvolňuje. Mnoho zemí a velkých společností si stanovilo cíle nulových emisí do roku 2050 nebo později.
Vzhledem k tomu, že oxid uhličitý může v atmosféře přetrvávat stovky let a že se ho tam už nahromadilo tolik, mohlo by trvat staletí, než se tyto škody podaří napravit. A další přitom přibývá „Je to jako s tou žábou ve vroucí vodě,“ poznamenala Perkins-Kirkpatricková. „Pokud si zvykneme se na to připravovat, všimneme si toho vůbec?“
Je zřejmé, že žádná země není na velkou klimatickou katastrofu skutečně připravena a rizika se mění.
Robinson, jehož kniha vyšla v roce 2020, říká, že kdyby ji psal dnes, zařadil by do ní kapitolu o lesních požárech, které se staly rozsáhlejšími a ničivějšími. A i když by potenciální katastrofa způsobená vedrem, o které píše v souvislosti s Indií, byla dnes díky menší závislosti na elektrické síti a využívání solární energie nejspíše méně pravděpodobná, Robinson se domnívá, že rizika katastrofy se zvýšila. Kniha, jak říká, „má pořád smysl“.
Příliš temné výhledy
Lidé mají přirozenou nechuť uvažovat o nejhorších možných scénářích. Je to základní psychologický jev – vyhýbat se rozhovorům o nepříjemných věcech. Klimatická změna, která je depresivní a ohromující, do této kategorie spadá.
Místo radikálního snižování emisí skleníkových plynů nebo modernizování infrastruktury tak je běžnou reakcí – od vlád až po jednotlivce – tuto problematiku z velké části ignorovat, podotýká AP. Část problému podle ní spočívá v opatrnosti, kterou musí vědci zachovávat při diskusi o extrémních jevech.
Nelze například s jistotou říci, že ke katastrofě dojde v určitém roce, nebo dokonce v určitém desetiletí. Modelování se však každým rokem zlepšuje a časové intervaly mezi extrémními jevy se zkracují.
Sonia Seneviratnová je švýcarská klimatoložka, která zastává funkci místopředsedkyně pracovní skupiny Mezivládního panelu pro změnu klimatu, nejvyššího orgánu OSN sdružujícího klimatology. Seneviratnová přirovnává toto riziko ke kouření a rakovině plic. Lidé, kteří kouří, nemusí nutně onemocnět rakovinou plic, ale pravděpodobnost je vyšší a lékaři by to měli říkat. Podobně se riziko masivních extrémních jevů zvyšuje s každou desetinou stupně. „Kdyby k takové události došlo, už teď si dokážu představit kritiku lidí, kteří by říkali: ‚Klimatologové nám to neřekli,‘“ uvedla. „Ale my jsme to říkali.“
Zemětřesení sice nesouvisí se změnou klimatu, způsob, jakým se mnoho měst v Kalifornii, která je náchylná k zemětřesením, připravilo na potenciální „Big One“, je příkladem toho, co je možné. Klíčovou postavou těchto snah byla Lucy Jonesová, seismoložka a autorka knihy „The Big Ones: How Natural Disasters Have Shaped Us (and What We Can Do About Them)“.
V roce 2014 Jonesová, která tehdy působila v Americké geologické službě, spolupracovala s administrativou losangeleského starosty Erica Garcettiho na vypracování iniciativy, která vedla k rozsáhlé modernizaci budov a přípravě na zemětřesení v Los Angeles a později i v dalších kalifornských městech. O dva roky později založila neziskovou organizaci, která poskytuje poradenství v oblasti přípravy na zemětřesení a jiné katastrofy.
Jonesová tvrdí, že lidé provedou změny, pokud uvěří, že rizika jsou reálná a že existují možná řešení. Bez tohoto přesvědčení bude reakcí pravděpodobně ignorování problému. „Popírání klimatických změn je jedním ze způsobů, jak se s tím vyrovnat,“ uvedla Jonesová. Dodala, že si to lidé racionalizují myšlenkou: „Nebudu věřit, že je to pravda, takže se budu cítit bezpečněji.“
Věda říká, že není otázkou, jestli dojde ke katastrofě, ale kdy
I když jsou extrémní povětrnostní jevy už nyní velmi silné, je pravděpodobné, že budou ještě mnohem horší situace, podotýká ve svém článku AP s tím, že je to základní fyzika. Víc než polovina všech skleníkových plynů vyprodukovaných lidstvem v celé historii byla vypuštěna do atmosféry během posledních padesáti let. Tyto plyny vytvářejí teplo, které narušuje povětrnostní vzorce a ekosystémy.
Není podle AP možné s jistotou určit, kdy dojde k závažné klimatické události – nebo spíše k několika událostem v různých částech světa. Katastrofická událost v jakékoli oblasti může nastat za padesát let, za deset let nebo i dříve.
Lidé, kteří popírají, že klimatická změna je skutečná, poukazují na to, že vědci se ve svých prognózách mýlí, a je pravda, že ne každý klimatický model byl správný. V posledních desetiletích ale byli klimatologové spíše příliš konzervativní. Dopady klimatické změny se projevují mnohem rychleji, než se předpovídalo.
Jeden z mnoha příkladů – v lednu 2022 britská studie Climate Risk Assessment uvedla, že pravděpodobnost teplot čtyřicet stupňů Celsia nebo vyšších do roku 2040 v zemi činí 0,02 procenta. Téhož léta teploty v některých částech Spojeného království překročily čtyřicet stupňů.
Body zlomu
AP také hovoří o dosažení okamžiku, kdy „bod zlomu“ – tedy okamžik, kdy zhoršení stavu daného planetárního systému překročilo prahovou hodnotu, od níž se již nemůže zotavit – už není považován za teoretický nebo futuristický.
Nejčastěji se zmiňují korály. Podle amerického Národního úřadu pro oceány a atmosféru (NOAA) došlo v letech 2023 až 2025 u 84 procent světových korálů k vylučování mikroskopických řas v reakci na teplotní stres, což často vede k jejich odumření. I kdyby teploty prudce poklesly, je zotavení většiny korálů nejisté.
Amazonský deštný prales, který ukládá obrovské množství oxidu uhličitého a pomáhá regulovat klima, je také ohrožený dosažením bodu zlomu. Dlouhotrvající sucho, rozsáhlé lesní požáry a odlesňování za účelem vytvoření pastvin pro skot v posledních desetiletích způsobily degradaci rozsáhlých částí pralesa. Dnešní debata se točí kolem toho, kdy – nikoli zda – Amazonie uvolní více oxidu uhličitého, než kolik ho v sobě zadržuje.
Letošní El Niño, přirozený a periodický cyklus oteplování, by měl být nejsilnější v historii, což by mohlo teploty ještě více zvýšit, překonat dosavadní rekordy a zanechat za sebou značné škody.
„Musíme začít mluvit o některých z těch nejhorších věcí, které se mohou stát,“ řekl pro AP profesor klimatologie na Univerzitě v Exeteru Tim Lenton. „Je přirozené si myslet, že nás čekají ještě větší otřesy.“
